Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Vrtulníkem na neurochirurgii v Plzni

V červnu r. 1960 při kácení v Krušných horách padající strom poranil ženě páteř a míchu. Lesní správa, která po tragickém úrazu chtěla demonstrovat mimořádnou péči o pracovnici německé národnosti, se telefonicky obrátila na plzeňskou neurochirurgii, zda může zraněnou urychleně dopravit pomocí helikoptéry. Souhlasili jsme, a tak Ministerstvo zemědělství, pod které lesy organizačně spadaly, požádalo Ministerstvo zdravotnictví o pomoc. Ve zdravotnictví se však tehdy v záchranné službě vrtulníky nepoužívaly, bylo proto o přepravu zraněné požádáno Ministerstvo obrany. Armáda měla vrtulníky, ale z důvodů kádrové nespolehlivosti s nimi vojáci nesměli létat do pohraničí. Bylo nutno tedy požádat Ministerstvo vnitra, které mělo jak vrtulníky, tak i politicky spolehlivé piloty a prověřené zbrojnoše. Konečně po 36 hod složitého vyjednávání aparátů čtyř ministerstev byla těžce zraněná žena dopravena z Kraslic do Plzně (pro sanitu asi 2 hod jízdy). Vrtulník přistál za velké pozornosti občanů, novinářů a fotografů na trávníku u jižního okraje Fakultní nemocnice na Borech. Byl to pravděpodobně historicky první transport pacienta helikoptérou. Místo přistání bylo později upraveno v řádný heliport. Plzeňská Pravda tehdy kromě jiného napsala: "… tento případ je jednou z ukázek, jak lidově demokratické zřízení pomáhá našim pracujícím…"

Milování se odkládá

K přijetí na vysokou školu bylo r. 1949 vhodné (nebo nutné) předložit u přijímacího pohovoru doklad o prázdninové pracovní brigádě. Tak se stalo, že nás jakýsi ústřední organizátor vyslal na stavbu železniční trati u Sázavy poblíž Přibyslavi. Čtyři maturanti z Plzně se ocitli mezi brigádníky ucházejícími se o přijetí na VŠPHV (Vysoká škola politických a hospodářských věd, dříve Vysoká ekonomická, Komerční inženýři). Tato vysoká škola byla silně marxisticky infiltrovaná, podle toho vypadala politická skladba uchazečů a především pak komunistických svazáků, vedoucích tábora. V prudké stráni u Sázavy jsme kopali zářez pro plánovanou trať. Tvrdá námaha, letní horko a žízeň, pili jsme i vodu z řeky (tehdy to ještě šlo). I u kádrově vybraných účastníků se občas dal pozorovat ironický podtón a úšklebky při zpěvu známé budovatelské písně "Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…". Naše plzeňská skupina se hned zpočátku kádrově pošpinila u táboráku výběrem písní Škoda lásky (Roll out the barrels) a Tipperery. Nezapomenutelně absurdním zážitkem bylo vyloučení z tábora dvou (ona a on) vedoucích, kteří byli zpozorování, jak spolu mizejí v lese. Vládnoucí táborové heslo "když se buduje socialismus, není čas na milování" nedovolovalo žádné sexuální zážitky. Láska se odkládá kvůli budování.

Cesta do hlubin profesorovy duše

Karlův most bývá často místem náhodných setkání. Tak se stalo, že jsem se r. 1965 potkal po sedmnácti letech s bývalým profesorem a ředitelem našeho gymnázia. Obvyklý ráz rozmluvy "jak se máte, co děláte". Ředitel byl v penzi a žil v Praze u své dcery. Obsáhlejší bylo moje vyprávění, jak po vyhození z gymnázia r. 1948 jsem nakonec s opakovanými obtížemi vystudoval a v současné době pracuji na věhlasné Neurochirurgické klinice slavného prof. Kunce. Pan ředitel mlčky poslouchal a pak náhle povídá: "Mračku, jak vás tak vidím, já vám musím něco říct, já mám špatné svědomí. Když jste se tehdy (tj. září 1948 úmrtí prezidenta Beneše, květiny u Masarykova pomníku, zatčení a věznění osmi studentů klasického gymnázia) vrátili z vězení, požádal jsem akční výbor, že si nepřeji, abyste dále studovali na našem ústavu." (Byli jsme tehdy Krajským akčním výborem vyloučeni ze studia a téměř rok jsme pracovali v pivovaru Prazdroj.) Přiznání špatného svědomí našeho bývalého ředitele jsem přijal a v duchu i trochu pozitivně hodnotil. Krátce nato jsem tento pozoruhodný zážitek líčil svému kolegovi – psychiatrovi. Znalec lidských duší mé hodnocení odmítl s logickou úvahou, že nejdříve jsem vyprávěl o svém úspěšném postavení, a k tomu přidal otazník, zda by se pan ředitel přiznal ke svému udání, kdybych byl po vyhození ze studia u té lopaty trvale zůstal. Tak nevím. Občas se mi ale od té doby jako antithéze vybavuje příběh profesora ve slavné, později zfilmované, Drdově povídce "Vyšší princip". Trvale zůstává odpudivý pach vzpomínky na pokleslý čin pedagoga: demonstrovat svoji loajalitu k režimu na úkor osudu pěti studentů.

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně