Padesát let. Půl století. Kdo to prožil, nezapomene.
18. srpna jsme se vrátili z odborné exkurse na Moravě a Slovensku. Úžasná družba se Slováky. Nádhera.
Bydlel jsem asi 10 km od Milovic, kde předtím probíhalo nějaké mezinárodní vojenské cvičení, a tak hukot letadel a vojenských vozidel v noci na 21. srpen mne nijak nevzrušoval. Vojny jsem měl ještě plné zuby. Horší bylo, že ten hluk vzrušoval moji čtrnáctiměsíční dcerku, takže jsme se moc nevyspali.
Ráno mě definitivně vzbudil budík. Pustil jsem si rádio, které mi hlídalo čas. Bylo němé. Projel jsem stupnici a zjistil jsem, že závada není v mém přijímači. Uvařit čaj, opláchnout se, v rychlosti nasnídat a vzhůru na místní nádraží, abych se po přejezdu na pražské Hlavní nádraží dostal do práce. Auta a tanky jezdily, letadla létala. Co blbnou? Byl jsem hodně rozespalý, tak jsem si ničeho moc nevšímal. Ani vyvrácených chodníkových obrubníků. I když se mi lidé, které jsem potkával, zdáli nějací divní. Na Hlavním nádraží byly hloučky lidí a uprostřed byl vždy někdo s tranzistorovým rádiem. To už rádio zase hrálo. Přitočil jsem se k jednomu hloučku a jednoho pána se zeptal, co se děje. Pán se na mne udiveně podíval a pravil: „Člověče, to jste spadnul z višně? Obsadili nás Rusáci.“ Teprve teď mi to docvaklo.
Do práce jsem jel, ale stejně se nepracovalo. Dohodli jsme se, že se do práce sejdeme až příští den, a šli jsme uklidňovat rodiny. Do odjezdu vlaku jsem měl ještě více než hodinu, a tak jsem pomohl přetočit pár směrových dopravních značek a uklidnit rodinku ve škodovce, která jela z dovolené v Maďarsku a kvůli přetočeným dopravním cedulím se místo na severní Moravě ocitla v středních Čechách. V brašně jsem měl takový ošoupaný, brožovaný autoatlas, tak jsem jim jej dal. Ten svůj někde potratili. Chtěli mi jej zaplatit, ale já jen mávl rukou. K mému údivu mi asi za týden přišel balíček a v něm autoatlas s přiloženým dopisem a lahvinkou slivovice. Měl jsem totiž v atlasu napsanou adresu a pošta tehdy, na rozdíl od současnosti, spolehlivě fungovala i v těch pohnutých dobách.
A ještě dodatek o lidskosti v těchto dobách.
Na náměstí vyhodili Sověti regulčíka. Asi tak 165 cm vysokého, vykuleného šikmookého kluka. No a pak jej tam zapomněli. Měl na sobě, v srpnu, tlustý mantl a stál tam, i když zrovna neměl co regulovat. Kolemjdoucí na něho pokřikovali, nadávali mu a plivali na něj. A on tam stál ještě druhý den. Co bylo pod ním, to milosrdně zakrýval ten až na zem dlouhý mantl. To už mu lidé donesli vodu. Bál se ji vzít. Mě jsem v tašce zbytek svačiny. Nevzal si ji. Vyloženě se bál. Teprve třetí den si prý vzal vodu a trochu jídla. Pak zmizel. Pokud to přežil, tak měl někde v asijské stepi co vyprávět.
Pro znalce-nálepkáře: Vždy bezpartijní, zapřísáhlý individualista.
Autor je lesník v.v.