Každý z nás má nějaký kultovní film. Mezi těmi mými zaujímá zvláštní čestné místo film Sedm statečných. Byl u nás uveden před mnoha lety a řekl bych, že je stále aktuální. Z těch sedmi mám rád všechny. Zavřu oči a přicházejí - Chico, Harry Luck, Lee, Bernardo O ́Reilly, Chris Adams, Britt a Vin. To jsou jejich herecká jména a pochopitelně, že Vin, ztělesněný mužem jménem Steve McQueen, byl vždy vynikající.

Škoda, že nás krátce po své padesátce 7. listopadu 1980 opustil. Ale v onom filmu velice ctím onu scénu, v níž Bernardovi dětští obdivovatelé v jakési euforii tvrdí, že jejich rodiče jsou zbabělci. A Bernardo O ́Reilly jim vysvětluje, že hrdiny jsou právě jejich rodiče, kteří se v potu tváře živí jako zemědělci.

Neměli jste někdy jako děti občas pocit, že byste něco řešili jinak než rodiče? Že nejsou vaši rodiče dost odvážní? Doba dětství naší generace nám k tomu dávala dostatek námětů. A stejně tak, jako těm filmovým dětem, i nám zůstávala neznámá řada souvislostí.

Když jsem postoupil do první měšťanky, jak jsme tehdy říkali, přišel do naší třídy nový žák Benda. Byl vyčouhlý, hubený a nešikovný. Ani toho moc nenamluvil. A při hodinách tělocviku se stával snadnou kořistí učitele Kubínka. A tak nám šplh na laně ukáže nejdříve Benda. Tak Bendo, honem skoč přes kozu. Benda nám zacvičí na bradlech... A Benda neuměl, padal, nemohl. Hned po Bendovi zaskakoval na pokyn tělocvikáře Hovorka. Grázlík, ale mrštný, hbitý a tělesně zdatný. Nu a my ostatní jsme z toho měli spíše legraci. Děti v pohraničí nevyrůstaly v ovzduší tradičních mravů, takže byly lehčeji zneužitelné.

Jednou učitel Kubínek trápil Bendu na švédské bedně a ve svém slovním doprovodu zneužíval oné nabízející se možné přesmyčky - Benda - bedna. Dal jsem to ten den k lepšímu doma při obědě. Tehdy nebyly školní jídelny, takže i tatínek chodil ze školy domů na oběd a posléze se do ní vracel. Otec nic při obědě neřekl, ale večer si mě pozval do pracovny. Vysvětlil mi velice citlivě všechno.

Náš spolužák Benda prodělal v dětství řadu nemocí, a to takových, že je vlastně zázrak, že žije. A že by na tělocvik nemusel, ale on chce. Chce být jako my. A my bychom mu v tom měli pomoci. A již tenkrát jsem měl hned na jazyku otázku, co tedy pan učitel Kubínek. On to neví? Ví, odtušil tatínek a jako vždy, nic ze školního života přede mnou nekomentoval. Neměl s tím chudák v mém případě nejlepší zkušenosti.

Další dny se nic nestalo a pamatuji se, jak jsem si v duchu říkal, že tatínek asi nebude nejlepší ředitel školy, když nesjednal žádnou nápravu. Pravda je, že učitel Kubínek se krátce nato oženil a odešel s paní učitelkou Žencovou do okresního města, kde dostali byt. A s Bendou jsme se jako děti později docela dobře skamarádili.

Až po letech, na tatínkově pohřbu, jsem se dozvěděl, jak to tenkrát bylo. Víte, jak to chodí na pohřebních hostinách. Vzpomíná se, debatuje a jeden stařičký tatínkův kolega, s nímž školu hned po válce otevírali, připomněl mamince případ Benda.

Bratr učitele Kubínka byl okresní školní inspektor, jehož manželkou byla sestra tehdejšího okresního ideologického tajemníka. A přes to nejel vlak. Tatínek prý tehdy dal všanc všechno. I to, že buď on, nebo Kubínek. Vyšlo to a oni udělali s tím Kubínkovým přestěhováním takový kompromis, aby to veřejně nevypadalo, jako že tatínek si své prosadil.

Až po letech to někdo někde dal k lepšímu, jak tvrdá byla slova, která prý při oněch jednáních tatínek pronášel, vědom si, že má tři děti a ženu v domácnosti. Nikdy se o tom nikde nemluvilo. Jen dospělí to věděli. A když jsem shodou okolností asi jen o něco později viděl těch Sedm statečných poprvé, uvědomil jsem si u té Bernardovy epizody, že je hodně rodičů, o nichž jsme možná jako děti, neprávem pochybovali. Zejména v té době, kdy svět dospělých byl neuvěřitelně krutý.