Venkov, venkovan – občas ta slova slýcháme vyslovená s odstínem povýšenosti, úsměšku. Takže – také jsem venkovan, když jsme před několika lety opustili pražský byt za okolností rozhodně ne příjemných. Nebyli jsme zdaleka jediní, komu tehdy noví majitelé domů, často cizinci, zkomplikovali život. Někdy opravdu hodně. Bydleli jsme na Vinohradech skoro půl století, a už jsem tady vzpomínal, jak jsme se v domě znali. Muži setkávající se ve sklepě, topilo se uhlím, ženy ve frontách v několika málo okolních obchodech. Často jsme si popovídali o všem možném. S některými sousedy jsme měli výtečné vztahy, takže ti naši, v sousedním bytě, nám vybírali poštu, když jsme odjeli na dovolenou, my jim to opláceli stejně, a navíc zalévali květiny.

Pak, v nové době, s novým majitelem domu, se začali nájemníci vyměňovat, netrvalo dlouho a už jsme řadu z nich vůbec neznali. Hovořili také různými jazyky, jen s některými jsem se domluvil, ale spíš jsme je moc nevídali. Jednou z výjimek byl mladší muž z Texasu, tak trochu umělec, i když nevím, co tvořil. Byl příjemný, usměvavý, jen ten jazyk – nejpozději po dvou větách přecházel do nějakého dialektu honáků dobytka. Po prosbě, aby přece jen přešel na angličtinu, se vždy usmál, omluvil, a vydržel zas ty dvě věty. Brzy se naneštěstí odstěhoval. Podobně to bylo s dalšími, každou chvíli se objevil někdo nový. Bohužel jsem současně nabýval přesvědčení, že pražské Vinohrady nějak přestávají být prestižní adresou, jak se dnes s oblibou říká.

To když jednou večer zazvonili dva pánové, typicky nenápadní, vytasili se s plackou a s legitimací, načež se zeptali, zda prý znám nějakého pana X. Tedy nebyl samozřejmě X, jméno zaznělo, ale pro mne bylo úplně neznámé. Pánům jsem řekl, že v domě už pomalu nikoho z nájemníků neznám, střídají se co chvíli. Později jsem se dozvěděl, odkud pramenil zájem nenápadných mužů – někde v horním patře onen pan X spolu s dalšími kumpány vařil pervitin. Podělil jsem se o tenhle postřeh s kamarádkou ze studií, která bydlela nedaleko. Vyslechla, a jako dáma pravila „Heč, to nic není, my máme v domě bordel!“ Nazvala to pravým jménem. Snad celé patro, tři byty, byly zařízeny, aby sloužily zmíněnému účelu, takže prý občas nějaká ta rvačka mezi provozovateli a zákazníky. Nevím, jestli to funguje dodnes. Rozhodně je v Praze víc takových míst a napadá mne, zda se na tyto služby také vztahuje EET. Co na to paní ministryně financí, která hledá každou korunu do rozpočtu?

Ocitli jsme se v posledku na venkově nedaleko Prahy, v domku, kde bydlela moje tchyně. Správně tušíte, že byl starý, takže jeho rekonstrukce trvala několik let a zruinovala naše úspory. Ale máme nad hlavou střechu, také novou. Jezdili jsme sem často, když byly děti malé, na prázdniny, a jak babička stárla, tak skoro každý víkend. Je to stará část vesnice a znali jsme tu sousedy po celou tu dobu. Nevím, jak je to v satelitech. Za léta sousedé zestárli, někteří už nejsou, ale často je nahradily jejich děti a teď i vnoučata. Dokonce se objevují pravnoučata. Dvě až tři generace.

Se sousedy se potkáváme na ulici, bavíme se přes plot. Téma záleží na věku. U seniorů je klasické. Znáte to – nemůžu se ani ohnout, nebo já když se ohnu, nenarovnám se, klasicky pak ty kolena, já sotva chodím. Střední věk má jiné problémy, s dorůstajícími dětmi, s poruchou auta. Další téma je zahrada: letos ty třešně hnijou, místo aby zrály. Případně úplně aktuální – nám skoro všechno uschlo.

Když jsme tu nyní trvale, můžeme ještě více sledovat, jak děti rostou. Je to jeden z divů života. Nedávno to běhalo malinké po ulici, teď najednou potkáváme mladé hezké slečny. Víme, že jedna loni maturovala, další nemá ráda matematiku, ale krásně maluje. V jejich doprovodu se stále častěji objevují mladí chlapci. Také čím dál méně vidíme tyhle slečny s rodiči, zatímco dřív s nimi jezdily na pravidelný nákup. Život jde dál a tahle změna je jedinečná. Hoši se mění z drobných postaviček ve statné mladíky postupně přerůstající rodiče. Občas se s nimi bavíme, mne obvykle nenapadne nic lepšího než dost slabomyslná otázka – co ve škole? Vzpomínám si ale na jeden rozhovor, který mi poskytl velmi hovorný chlapeček od sousedů. Vídal jsem ho, jak doprovází ze školy mladšího bratra, což činil s výrazem značně otráveným. Jednou šel bez sourozence. Zeptal jsem se, zda ten není třeba nemocný. Chlapec neodpověděl slovy Písma svatého „nejsem strážcem bratra svého“, ale úplně lapidárně, že Lukáš je někde v – další slovo se vytečkovává.

Slovník dětí a zvlášť mládeže, je košatý, někdy mám pocit, že víc, než jaký byl za mého mládí. Nedávno jsem se o tom bavil s kolegou, starším než já, který jezdí pravidelně vlakem v severních Čechách. Já se přemisťuji Pražskou integrovanou dopravou. Naše pozorování bylo shodné. Kolega se pozastavil nad tím, jak často slyší v dopravním prostředku hovořit pubertální dívky, případně telefonovat. Celé části vět by se musely vytečkovat. Ovšem jeho zaujala zvlášť jedna stránka těch rozhovorů – prý časté oslovení mezi těmi dívkami je „ty vole“. Zajímavé. Všiml jsem si toho také. Nenašli jsme pro to vysvětlení, když je přece samostatný výraz pro samici skotu. To jsem však odbočil.

Tady mi naše ulice trochu připomíná ten pražský činžák. Ale ještě víc vzpomínám na dětství, což byla doba bezprostředně po válce, kdy jsme jezdívali na letní byt do malé vísky také nedaleko Prahy. Tehdy, v letních podvečerech, se dospělí scházeli na malé návsi pod trojicí lip a bavili se. Jistě, drby patří neodmyslitelně k životu. My, děti, jsme si hrály, nebezpečí z prašné silnice nehrozilo, protože jediným povozem býval koňský. A večer už beztak nejezdil nikdo.

Takové sousedské styky už prakticky zmizely, v letním podvečeru cítíme kouř z grilů, rodiny kolem něj, případně návštěva. Pak svítí do tmy obrazovky televizorů. Vše se mění, život je jiný. Nepíši to jako nostalgickou vzpomínku – je to prostě vývoj. Když se náš známý ze sousedství, také senior, pozastavil nad některými jevy dnešního života, jeho syn, asi čtyřicátník ho upozornil: „Táto, ono je jednadvacáté století.“ Skalní logika; my žijeme o sto let zpět.

Přesto, v postranní uličce, kde bydlíme, známe všechny kolem, a zčásti jejich radosti a starosti. Sousedé mi také nejednou ochotně pomohli s různými opravami, neboť jsou vybaveni nástroji lépe než já a převyšují mne i manuální zručností. Z někdejšího pražského bydliště nám zůstal jediný kamarád, už také senior. Je sám, bezdětný, a před pár lety koupil malý byt v developerské zástavbě na kraji Prahy. Občas si napíšeme mail, co děláme a jaké choroby přibyly. On pracuje doma, pohyblivost je s léty nižší. Nedávno popsal, jak žije. Ani po několika letech vůbec neví, kdo obývá sousední byt, o vzdálenějších ani nemluvě. Potraviny objednává po internetu, a tak, s jistou nadsázkou, se snad nejvíc baví se svými doktory. My, venkované, jsme na tom přece jen lépe. Na tenhle smutný kamarádův mail, je to jako zpověď vězně na Bezdězi, jsem ještě neodpověděl. Chystám se, a musím mu připomenout, že je dvacáté první století.