Stroj ČSA Il-62 přistál. Byl jsem v Moskvě na letišti Šeremeťjevo. Tuhle dvoutýdenní služební cestu jsem vůbec nezamýšlel – byl jsem na ní zcela bez okolků vyslán. Bylo jaro 1972 a stranická organizace na fakultě usoudila, že je nutno nějak „odčinit“ hřích roku 1968 a opět navázat na východě družbu. Volba padla na mne ze dvou důvodů. Především bylo jasné, že se v Moskvě domluvím, dále – byl jsem v tom městě roku 1967 a od té doby se datovala zmíněná „družba“. Spočívala v tom, že o rok později přijela do Prahy z katedry koloidní chemie Moskevské státní Lomonosovovy university docentka, zas na dva týdny. Pak jsme si posílali novoroční přání. Vědecká spolupráce nebyla, ale kontakt byl hodnocen jako družba.
Pravdou je, že v tom roce 1967 jsem se seznámil s dvěma staršími asistentkami katedry koloidní chemie a ty, u vědomí toho, že jsem syn ruského emigranta, se mnou mezi čtyřma očima hovořily otevřeně. Ostatně ta docentka, rodem Gruzínka, také, a přitom byla současně vysokou stranickou funkcionářkou na univerzitě. Vycházela z toho, že v Gruzii byla kultura již v dávných staletích, v Rusku nikoli. Z tohoto hlediska jsem jako Čech pro ni byl jedinec ze západní civilizace.
Rovněž jsem stál na letišti proto, abych vytvořil čtrnáct „člověkodní“. Jednotka nikoli obvyklá; to označení jsme používali v běžné mluvě. Člověkoden byl pobyt jednoho člověka v cizině, a rozlišovaly se dny „východní“ a „západní“. Asi už tušíte – východní znamenaly pobyt v některé ze zemí tak zvaného socialistického bloku, západní pak směr opačný. Snad to kdosi sledoval, nevím, kdo a kde, ale slyšel jsem od straníků, že snad dva člověkodny na východě odpovídají jednomu dnu západnímu. Tedy můj dvoutýdenní pobyt v Moskvě umožnil někomu jinému, obvykle členovi komunistické strany, pobývat týden na západ od nás. O cestách na Západ se v souvislosti se mnou nemluvilo.
V letištní hale, rozlehlé a nevlídné, jsem stanul před ženou neodhadnutelného věku a váhy. Ta byla impozantní, uniforma této dámy by po rozstříhání stačila na jednu třídu mateřinky. Poté, co drahnou dobu porovnávala mou pasovou fotografii se skutečností, vrátila mi konečně dokument, ale hned následovala otázka, zda mám valuty. Mínily se rubly. Hrdě jsem odvětil, že ano, totiž osm rublů, jimiž mne vybavilo ministerstvo školství. V Moskvě jsem měl dostat patřičný peníz na dva týdny. Žena-golem se zatvářila podezíravě – „A papírek máte?“ (doslova А бумажка есть?). Jakési osvícení mne vedlo k tomu, že jsem si před odjezdem vzal i potvrzení Státní banky československé, poslední úplně nečitelnou kopii, ale měla razítko – cesta byla volná.
Druhý den jsem hned ráno vyrazil z univerzitního hotelu na rektorát univerzity, ale ukázalo se, že mi cestu zkřížil americký prezident Nixon s chotí, kteří přiletěli téhož dne jako já. Prezident mi nevadil, ale první dáma měla na programu návštěvu univerzity, což se projevilo tím, že v každém vchodu na rektorát stál policista, v místním podání milicionář, který nekompromisně odháněl všechny příchozí. Mne nevyjímaje, třebaže jsem ukazoval svůj pas.
Nezbývalo než se odebrat na katedru koloidní chemie, dát si čaj, pohovořit. Za zavřenými dveřmi. Než jsem se nadál, bylo na čase obědvat, a to v asistentské jídelně. Byl jsem časem ve všech jídelnách moskevské univerzity, profesorské, asistentské i studentské. Kvalita jídla klesala v tomto pořadí, obsluhy naopak stoupala. Tedy obsluha byla v profesorské jídelně, kde byly na stole ubrusy, a krátký oběd znamenal tak půldruhé hodiny. Ve studentské bylo třeba vystát frontu různé délky, spíš větší, a dost často to vyneslo porci pohankové kaše zbavené chuti, a párku, který se poznal podle tvaru.
Odpolední prohlídka města, postaraly se o to obě ruské kolegyně, přinesla zajímavé motivy. Třeba ulici na nově vybudovaném sídlišti. Široká dlouhá třída zářící asfaltem se najednou měnila v typické sídlištní oraniště, jaká jsme znali i v Praze. Původně tudy měla vést trasa, kudy měl jet prezidentský pár na prohlídku nových čtvrtí. Pak někdo trasu změnil, asfaltéři zmizeli v půli práce a nebyli pak několik let spatřeni. Rovněž se mi dostalo doporučení, abych zašel na slavný Novoděvičí hřbitov, kde byla také zajímavost, ponurá. Řada náhrobků vysokých vojenských šarží, jejichž život skončil na podzim 1968. Detaily neznám, na hřbitově jsem byl. Pak mi jiný Rus, profesor matematiky, nad lahví koňaku řekl, že tehdy prý bylo více leteckých nehod, vnitrostátních linek. On sám se zabýval statistikou, a to právě těchto událostí. Soudil, že snad přece jen někteří důstojníci nepochopili význam „internacionální pomoci Československu“. Ale opravdu nevím.
Na katedře koloidní chemie jsem tentokrát skutečně prováděl pokusy. Ne mnoho; zaujala mne však metoda, kterou tu rozpracovali. Z toho mála přístrojů, které měli, na to používali jeden z výjimečně kvalitních optických, výrobek to předválečný německý. Sloužil spolehlivě. Na nějakou vědeckou publikaci to samozřejmě nebylo, za pár dní nelze dělat zázraky, ale něco jsem se přece jen naučil. Družba tak přinesla tento ojedinělý plod.
V rámci těchto krátkodobých pobytů měla hostitelská strana také peníze na kulturu. Padl dotaz, co bych tak rád? Napadlo mne Velké divadlo v Moskvě. Jak se ukázalo, nápad hezký, ale – nedal se sehnat lístek. Přitom univerzita měla jakési přednostní právo, ale tentokrát nefungovalo. Moji hostitelé se opravdu snažili, nakonec sháněla lístek dokonce stranická organizace univerzity. Když ani ta neuspěla, divadlo jsem oželel.
V této krizi za mnou jednoho dne přišel mladý muž, znal jsem ho, byl na katedře aspirantem, což je ekvivalent dnešního doktoranda, a položil mi na stůl lístek do Velkého divadla, čtvrté řady v přízemí, na balet „Chopeniana“. Když jsem sáhnul po peněžence, mávnul rukou, že ta maličkost za to nestojí, je rád, že mi mohl pomoci. Maličkost ta suma rozhodně nebyla. Musím tohoto mladíka představit. Ne jménem, vzhledem. Snědý, černovlasý, štíhlé postavy, jižní typ. Byl z Gruzie, a jak jsem už věděl, jediné auto, zelený Moskvič, které stálo před ústavem, bylo jeho. Docenti a mnozí profesoři cestovali do práce veřejnou dopravou. Auto neměli. Tenhle mladík také nebydlel na koleji, ale v jakémsi soukromém bytě. V divadle navštívil stejné představení jako já, seděl v přízemí v první řadě vedle jedné slavné primabaleríny.
Zeptal jsem se svých kolegyň na podrobnosti. Prostě to, čemu říkáme „šedá ekonomika“. Mladík prý je z rozvětvené rodiny, která pěstuje v Gruzii květiny a prodává je v Moskvě. Jsou sice formálně v nějakém kolchozu, ale z něj používají jen razítko. Když je nějaký svátek, třeba Mezinárodní den žen, jednoduše si objednají nákladní letadlo, naloží květiny, v Moskvě prodají a večer letí domů. Je to síť, řekli bychom mafie. Na letišti je čekají další pomocníci s automobily a rozvážejí květiny po stáncích. Rovněž „spřátelených“.
I tohle byl pohled za kulisy státu, který si říkal socialistický. Podstatné bylo vědět komu a kolik zaplatit, v letecké společnosti, na různých úřadech. Mladý Gruzín podporován rodinou zatím studoval, ale bylo jasné, že nakonec bude pokračovat v rodinném podniku. Znalosti koloidní chemie se mu budou třeba hodit. Těžko předvídat.
Dva týdny uběhly, dostal jsem zvláštní sumu na taxík na letiště. Jeho řidič byl rázný muž, takové detaily jako dopravní předpisy ho míjely. Ono bylo vůbec běžné, že chodci před auty uskakovali. Přiznám se, že po více než svižné jízdě na letiště jsem vstupoval už vcelku klidně do letadla, ač létání nemám rád. Vracel jsem se po splnění úkolu – družba byla obnovena, zas jsme si psali k Novému roku, a navíc těch čtrnáct východních člověkodní…