VZPOMÍNKA: Slibuji na svou čest

aneb Obnovení skautingu v roce 1945

Když v roce 1911 založil Antonín Benjamin Svojsík první skautský oddíl v Československu, jistě netušil, že skauting bude mít tak velkou odezvu mezi mladými lidmi, netušil ale ani, že skautské hnutí bude celkem třikrát zakázáno - jednou nacisty, dvakrát komunisty -, vždy však dojde k jeho obnovení. Skautské středisko ve Dvoře Králové nad Labem už pár dní po skončení druhé světové války v květnu 1945 začalo přijímat nové členy. Byli jsme s bratrem mezi prvními. Bratr byl přijat do 2. oddílu „normálních“ skautů, já jako mladší, tehdy desetiletý, jsem byl přijat do oddílu vlčat.

Byl jsem fascinován tou zvláštní přátelskou nebo spíše bratrskou atmosférou mezi skauty. Oslovovali jsme se bratře, sestro, lichotilo mi, že jako desetiletý kluk mohu tykat dospělým skautským vedoucím. Učili jsme se rychle různým skautským tábornickým dovednostem, samostatnosti, vedoucí nám nenásilnou formou vštěpovali morální zásady, učili jsme se ctít skautské zákony, věrnost, oddanost, čestnost, pravdomluvnost, vlastenectví, kázeň, solidaritu, byli jsme vedeni k tomu, že máme každý den udělat alespoň jeden dobrý skutek. Dodnes mi utkvěla v paměti jedna drobnost: Při pravidelných schůzkách v klubovně se hrály různé hry, soutěžilo se v různých skautských disciplínách. Jednou jsme se učili odhadovat čas. Vedoucí posílá jednoho skauta ven z klubovny a říká mu: „Zkus odhadnout čas, aniž by ses podíval na hodinky, a vrať se za pět minut.“ Jiný skautík má námitky: „Bratře, on má ale hodinky, měl by je tady nechat, aby se na ně nemohl podívat.“ Vedoucí s tím nesouhlasí: „Naopak, on si ty hodinky nechá na ruce a musí sám vědět, že se na ně nesmí podívat a s tím pokušením se musí sám vyrovnat. Je to otázka jeho cti.“

Každé skautské středisko mělo svůj pokřik, kterým zdravilo jiné skautské oddíly, stejně tak měl svůj pokřik každý oddíl. Královédvorští skauti zdravili pokřikem: „Zvičina je hora a my jsme ze Dvora, hurá.“ Vlčata zdravila: „Slyš pozdrav smečky ze Dvora, jsme jedné krve ty a já. Uá.“ Později, když už jsem byl v 2. oddíle „normálních“ skautů, jsme na táboře u přehrady Souš zdravili pokřikem: „Mezi lesy, tam u Souše, tam, kde každý komár kouše, druhý oddíl táboří na hrbatém nádvoří.“

Už začátkem srpna 1945 náš oddíl vlčat odjížděl na dvoutýdenní tábor k Novému Městu nad Metují, kde starší skauti před naším příjezdem postavili stany na louce pod kopcem Rezek. Program tábora pod vedením bratra Bila (Biliny) byl velmi bohatý, učili jsme se nejrůznějším skautským dovednostem, jako je stavění stanů, rozdělávání ohně, morseovka, vázání speciálních uzlů, ovládání lasa, naučili jsme se spoustu skautských písniček. Šestičlenné skupiny vlčat zvané šestky, které byly pojmenovány barvami (červená šestka, modrá šestka atd.) soutěžily ve skautských disciplínách, skládali jsme zkoušky z různých dovedností a znalostí, při úspěšném složení zkoušky jsme měli právo přišít si na rukáv svého kroje symbol příslušné „odborky“. 

Několikrát během tábora se večer zapaloval táborák, při němž jsme nejen zpívali, ale předváděli jsme také krátké scény neboli výstupy. Pokud se výstup líbil, autor byl odměněn potleskem, pokud byl výstup obzvlášť nepovedený, zazpíval někdo kratičký text: „Od ran morových, od žen nevěrných, hříchů smrtelných a výstupů takových ochraňuj nás, ó Pane.“ Oblíbenou soutěží bylo hledání pokladu, při kterém šestky závodily, která z nich dříve najde „poklad“ (ovoce, sladkost apod.). Trasu k pokladu vyznačili předem vedoucí a pro dosažení cíle bylo nutno pečlivě sledovat značky na cestách a na stromech, vyluštit zašifrované vzkazy. Na táboře byla složena i táborová písnička. Pamatuji si jen její začátek: „Hle, co přes noc vyrostlo na místě hezkém, dvacet stanů bělavých zrovna pod Rezkem. Zdráv budiž tábor náš, zdráv buď tábor náš.“

Vyvrcholením tábora bylo složení skautského slibu. Dodnes si pamatuji jeho znění:

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe
milovati vlast svou, republiku Československou
a sloužiti jí věrně v každé době.
Plniti povinnosti vlastní a zachovávati zákony junácké.
Duší i tělem býti hotov pomáhati bližnímu.
Kdo chtěl, mohl dodat: K tomu mi pomáhej Bůh.

Složení slibu bylo slavnostní, uskutečnilo se na letním táboře. Vedoucí nás probudili kolem půlnoci, oblékli jsme se do skautských krojů, seřadili jsme se do zástupu, drželi jsme se za ruce a postupovali jsme husím pochodem do lesa. Byla naprostá tma, jen vedoucí v čele zástupu měl svítilnu. Po několika minutách jsme došli k potoku, za nímž byla skalka, na které plápolal oheň. Vedoucí několika větami zdůraznil důležitost skautského slibu, nabádal nás k tomu, abychom ještě na poslední chvíli před překročením potoka uvážili, chceme-li skutečně skautský slib složit a plnit. Kdo překročí potok, musí už slib složit a plnit jej. Bylo to velmi emotivní. Nikdo nezaváhal, všichni jsme potok přeskočili a u ohně složili slib.