Jedna z nejtěžších úloh, které stojí před novinářem, je napsat rozloučení s člověkem, jehož měl upřímně rád a jehož si z mnoha velmi dobrých důvodů vážil. Takovým člověkem pro mne byl Jan Beneš, český spisovatel. Zemřel minulý pátek, z vlastního rozhodnutí.

Ve zprávě ČTK se po pravdě dočtete, že Jan Beneš byl po celý svůj život nepřizpůsobivý vůči hloupým projevům režimu. Byl vězněn za své postoje už v opěvovaných 60.letech, nikdy nesplynul do jednoho šiku s reformními komunisty, jimž konec konců tato epocha patřila především. Emigroval hned po ruské okupaci a usídlil se ve Spojených státech, které považoval za symbol a kolébku svobody a demokracie. V řadě svých prací jim složil svůj hold, vždy vystupoval jako hrdý americký občan. Politicky tíhnul zcela samozřejmě a přirozeně k republikánům. Nesnášel socialismus v žádné z jeho forem a podob, především proto, že socialismus pro něj znamenal sociální inženýrství, manipulaci nesvobodnými jedinci, podle mocenské vůle nějaké oligarchie.

Beneš byl solitér, nekompromisní, kontrastní člověk, který se nebál zastávat menšinové názory a vyslovovat momentálně nepopulární věci. Proto jej mnohdy zpochybňovali různí protagonisté establishmentu, včetně toho současného. Jan Beneš měl ale také dobrou paměť, mnoho toho věděl – a na mnohé. Proto mnohým překážel. Ale mnohým jiným imponoval.

S Janem Benešem odchází kus historické paměti, a také nekompromisní zrcadlo. Patřil k těm nemnoha výjimkám, pro něž neplatí pořekadlo o tom, že každý je nahraditelný. Bude nám scházet.

(Psáno pro Česká média)