6.6.2020 | Svátek má Norbert


VZPOMÍNKA: Rok 1968

18.8.2018

Na tu tragickou okupaci jsme se všichni už navzpomínali asi dost. Mnozí, jako já, na ten rok po letech strávených v zahraničí však nevzpomínáme tak tragicky jako ti, co zůstali doma. Vzpomínky jsou věc relativní, stejně jako fyzika a skutečnosti za ní skrývané...

Asi měsíc před okupací jsem se vrátil z tehdejší Jugoslávie obohacen o srbochorvatštinu. Aspoň tenkrát se to tak psalo, existovala prostě srbochorvatština. Ona existuje pořád, i když dnes se učíte buď srbsky, nebo chorvatsky. Však už jen zbývá, aby se ta samá řeč také jmenovala bosňanština nebo hercegovština a bordel na Balkáně bude dokonán..

Faktem ale zůstává, že jsem se za to krátké období v roce 1968 naučil celkem slušně řeč našich jižních bratří. Což mi později trochu pomohlo k emigraci. To jsem ovšem nevěděl, když jsem se vrátil do vlasti to krásné léto. Bylo nejen slunečno, ale teplo, a nechci se rouhat, ta atmosféra byla dána nejen počasím, ale i celkovým nadšením československého lidu, který už také neexistuje, stejně jako ta srbochorvatština, ale který byl tenkrát rozhodnut budovat všechno jiné, jen když nás to spojí se Západem, kam jsme kdysi patřili, než to, co vlast vedlo a řídilo momentálně. A to něco bylo reformní křídlo KSČ, které se nás snažilo nalákat na socialismus s lidskou tváří. To muselo ty starce z Nejvyššího sovětu s gorilími tvářemi nejen urážet, ale přímo rozzuřit. 

Jenže to jsme tehdy netušili. Obzvlášť my mladí. Bylo mi dvacet tři let a co mne na celém obrodném procesu zajímalo nejvíce, byly lidské tváře našich děvčat. A ty jen zářily a místo svazáckých košil děvčata nosila halenky, které jim končily hned pod ňadry, a minisukně, které zakrývaly jen to nejnutnější. Pro mladého kluka jako já to byla pastva pro oči. Praha byla těch děvčat plná, a nejen jich. Každé odpoledne přijel na Masarykovo nádraží vlak z východního Německa napakovaný tisíci pasažérů a přivezl mladé Němce, kteří se snažili od nás dostat dál do Maďarska, kde byla reálná šance, že je Maďaři nechají vyklouznout ze socialistického ráje do pekla kapitalismu. Do Rakouska. Pak už nebyl problém se dostat k těm zlým Němcům v Západním Německu. 

Mladé Němky sice také nebyly ošklivé, ale oblékáním se s našimi děvčaty nemohly měřit. Na jejich upnutých oblecích bylo vidět, že jsou z NDR, tedy toho demokratického Německa. Tam vládl ještě tuhý socialismus lidské tváře netváře a oblečení tomu odpovídalo. Já bych si těch Němců a Němek snad ani nevšímal, ale to nešlo, zkrátka jich bylo všude plno. Praha prodělávala bytovou krizi už několik dekád a mladí lidé jako já a moje Marcelka se neměli kde pomilovat. Bydleli jsme u rodičů, takže doma to většinou nešlo, tam furt někdo byl, a venku se potulovali Němci. Spali různě po parcích, rozloženi po lavičkách a vůbec po všech místech, kde se scházeli obyčejně jen milenci a šmírující zvrhlíci. Třeba u sochy Máchy na Petříně, ve všech průchodech na Václavském náměstí a když jsem Marcelku zatáhl do Grébovky ve Vršovicích, jen tak tak jsme utekli před Cikány. To už jsem měl varlata jak malé pomeranče...

A právě v té pohnuté době mě otec poslal jedno odpoledne na Masarykovo nádraží, abych tam z NDR vlaku vyzvedl bratrance. Já sice věděl, že otec umí německy, babička mi vyprávěla, jak ho jako kluka do Němec vyhandlovala za mladou Inge. To se prý tak dělalo. Otec se tam naučil německy a Inge u nás česky, ale vůbec jsem netušil, že tam máme bratrance. Možná, že to ani nebyl pokrevní bratranec, ale jen nějaký ten vyhandlovaný, ale to jsem také nevěděl. Otec doma nikdy německy nemluvil. Já, který jsem na jazyky celkem byl, jsem se německy vždy chtěl naučit. Vlastně už od čtyř let, co jsem poznal kamaráda Waltra Morocze, u nichž se doma v Krkonoších mluvilo německy. Jenže po válce to nebylo zrovna v módě a i Moroczovi německy mluvili, jen když nebyly nablízku žádné české uši. Já je nachytal zcela náhodou, když nepozorován jsem si k nim přišel hrát s Waltrem. To bylo poprvé a nadlouho naposledy, co jsem slyšel jinou řeč a cítil nutkání porozumět. To nutkání mě nikdy neopustilo, ale doba mi moc nepřála, a tak neumím německy ani nyní. V té době jsem ovšem už to nejnutnější uměl, což mi přišlo vhod, když jsem za necelý měsíc hledal práci v Rakousku...

Vlak měl skoro půlhodinové zpoždění, což v té době bylo považováno za dobrý výkon. Cestující se vyrojili na nástupiště a jako lidský proud protékali kolem mne a několika lidí s cedulkami jmen těch, na něž čekali. Já jsem žádnou ceduli neměl a věřil, že až to lidské proudění skončí, zbudu na nástupišti jen já a bratranec a pak už se nějak domluvíme. Proudění sláblo, lidé s sebou nosili těžké kufry, tenkrát ještě kufry na kolečkách u nás nebyly, a nerozhodně se při tom rozhlíželi. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že sotva za měsíc se takhle vyjeveně budu rozhlížet na bánhofu Franze Josefa ve Vídni já, nevěřil bych tomu.

Asi za hodinu se stalo, co jsem očekával, na nástupišti jsem zůstal jenom já a... a tady to nějak neštymovalo. Místo bratrance zůstala na nástupišti žena. Oblečena přísně německy, takže na léto dost zahalená, ale obličej měla mladé dívky a docela hezký. Jelikož už na nástupišti nikdo jiný nezbyl pokukovali jsme po sobě jaksi nerozhodně ještě chvíli. Pak jsme se jali pomalu přibližovat k sobě, přičemž jsme se koukali oba kolem dokola, jako kdybychom pořád ještě vyhlíželi někoho jiného. Nejvíce jsem se ovšem přibližoval já, protože ona měla u nohou těžký kufr. Když už jsme byli skoro vedle sebe, pohlédli jsme si do očí. Já dost rozverně, byl to moc hezký obličej, do kterého jsem se díval, ona trochu nejistě. 

Už se nepamatuji, kdo začal první, ale jakmile jsem zjistil, že domlouvacím jazykem je němčina, snažil jsem se jí vysvětlit, že německy sice neumím, ale že čekám na bratrance Němce. Když nevíte, jak se německy řekne bratranec, jde to skutečně pomalu. Ona zase říkala něco, z čehož jsem vyrozuměl jen jméno Pierre... ale jestli na ni měl čekat, nebo ona k němu chtěla nějak dojet, jsem nepochopil. Nakonec se mi jí podařilo vysvětlit, že můj otec mluví německy a aby se mnou dojela k nám a tam že se to všechno vysvětlí. Trochu se zdráhala, ale nakonec povolila. Co jí také zbývalo? Jeli jsme k nám tramvají a já táhl její těžký kufr. Tenkrát jsme bydleli v pátém patře, ale výtah naštěstí fungoval, což nebylo vždy jisté, a tak jsem kufr krásně zvládl.

Otec byl sice překvapen, když uviděl „bratrancův“ obličej, ale jinak na sobě nedal překvapení znát a začal šprechtit německy jedna báseň. Zjistil, že mladé děvče se jmenuje Veronika a je jen přítelem nějakého Pierra ze Švýcarska. S tím se domluvila, že na ni bude na nádraží v Praze čekat. Měl nejen přijet, ale i přivézt (asi padělaný) pas, aby Veroniku dostal do Švýcarska. On ovšem nepřijel a myslím, že jsme ho s otcem správně ohodnotili jako kecala, který Veroniku podvedl...

Nakonec jsme do toho Švýcarska totiž zavolali a zjistili, že Pierre je ještě pořád doma. Vymlouval se na to či ono, ale jelikož na sluchátku byla Veronika a otec slyšel jen její odpovědi, bylo těžké uhádnout, co říkal. Otec Veronice vysvětlil, že si nemůže dovolit platit dlouhé hovory do ciziny, a tak nakonec Pierre volal k nám. Otcovi se ulevilo, ale Veronice ne. Podle častého pláče bylo jasné, že přátelství s Pierrem začalo být problematické, to přinejmenším... Nakonec nám Veronika oznámila, že se musí vrátit domů. Pobyla u nás skoro 14 dní a za tu dobu jsem jí ukázal Prahu a matka ji naučila vařit několik českých jídel. Otec se pocvičil na polozapomenuté němčině a dost, zdálo se mi, omládl...

Na Masarykově nádraží jsem se s Veronikou rozloučil. Dostala od nás balík tvarohových koláčů a já pusu na rozloučenou. V příštích několika týdnech nám napsala pár děkovných dopisů a pak přišly „spřátelené armády“ a ukončily nejen pražské jaro, ale i její korespondenci a můj pobyt ve vlasti.

Kdyby u nás Veronika vydržela déle, mohla mi v Rakousku s její němčinou pomoci najít práci. Takhle jsem na to byl zoufale sám. Jen já a vzpomínky. Nejdramatičtější bylo loučení s otcem. Nechtěl, abych do světa jel.

Co tam budeš dělat? tázal se zoufale, vždyť ty ani nerozeznáš bratrance od sestřenice...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.