V době „památné“ měnové reformy mi bylo deset let pryč. Psal se rok 1953 a blížily se tolik očekávané prázdniny. Většinu věcí politického charakteru jsem nechápal, ale něco přece jen ano. Především mi vadilo, že každé úterý a čtvrtek, buď ráno v šest hodin, nebo po odpoledním vyučování, jsem musel jít stát do fronty na maso. Zvlášť důležité to bylo ve čtvrtek, protože jinak by nebyla flákota k nedělnímu obědu. Maminka chodila tehdy učit do hudební školy a pracovala až do pozdních večerních hodin a tatínek přicházel až kolem čtvrté hodiny odpolední. Stát frontu pro mne znamenalo nekonečné utrpení a muka, i když jsem se v té frontě střídal se starší sestrou.

Moje váha, dneska hmotnost, byla tehdy kolem třiceti kil i s postelí a dosahoval jsem vzrůstu úžasných jednostopadesát centimetrů. Proti tehdejším dospělákům jsem tedy byl skrček a to mělo ve frontě praktický dopad, protože než jsem si vždycky po příchodu do fronty stačil zjistit, kdo je poslední, předběhlo mne několik důchodkyň a důchodců, frontových bojovnic a bojovníků. Naše sousedka odnaproti měla velice chatrné spaní, a proto do fronty chodila vždy už kolem třetí hodiny ráno a téměř nikdy se nestalo, že by nebyla první. Já se svými šesti hodinami jsem byl vždy až na chvostu fronty. Rozespalý, nenajedený a unavený. Nejhorší to bylo vždycky po otevření krámu, protože všichni ti, co měli tvrdší lokty, trošku zezadu rafinovaně zatlačili a já se často místo v Masně ocitnul mimo frontu. Pak jsem to navíc doma ještě zchytal, že jsem budižkničemu a že se dám snadno odstrčit. Další lahůdka byl samotný nákup. Pokud jsem se neprobojoval až k pultu, lépe řečeno pokud mne fronta nevyvrhla až k pultu, nebylo vyhráno. Masu jsem nerozumněl a nerozumím dodnes, ale tenkrát to bylo jedno i pro dospělého.

Maminka mi sice na lísteček napsala, co mám koupit, ale to byl vlastně jenom přibližný scénář, protože zcela běžné bylo, že to, co jsem měl koupit, už neměli nebo mi to prostě bylo odepřeno s tím, že už uvedený druh masa je jenom pro někoho. Další lahůdkou bylo, že se vlastně jednalo o takzvaný vázaný prodej s omezením množství. Nikdo si tehdy nemohl koupit masa, kolik by chtěl nebo potřeboval, ale hlavně k tomu, co mu prodavač milostivě prodal, musel ještě nakoupit spoustu dalšího masa, které sice nechtěl, ale koupit musel. S půl kilogramem vepřového tak bylo nutno zakoupit třeba ještě určité množství drobů. Často jsem tedy domů přinesl ten půlkilogram vepřového, ale daleko více sleziny, nebo plíce, srdce, žaludky, maso z jícnů, brzlík, míchu nebo mozek. Pokud tam byla jako přívažek játra nebo ledvinky, tak to bylo ještě dobré, ale to se nestávalo příliš často. Takže už tenkrát jsme s chutí a dokonce s radostí konzumovali značnou dávku kadmia koncentrovanou v játrech, nic zlého netuše.

Aby těm frontám nebyl konec, taky jsem byl nucen absolvovat zpočátku fronty na mléko, které se tehdy prodávalo přímo z velkých konví. Každý si musel přinést bandasku a prodavači mléko každému odměrkou nalévali. O něco později se asi tehdejší krávy rozdojily a od těch zlých kulaků přeběhly s posledním litrem ve vemeni do JZD. Takže fronty na mléko skutečně ustaly, ale zase nebylo dost másla, takže o další fronty bylo postaráno. Opět si nikdo ovšem nemohl koupit másla, kolik by chtěl nebo potřeboval. Každý dostal čtvrtku a hybaj domů.

Škoda, že jsem tehdy nestačil zaregistrovat, že v těch uvedených frontách se vyskytují skoro pořád stejní lidé, zatímco řada jiných do front nikdy nemusela. Ano, byli to soudruzi s rudou knížkou, pro které byl vchod do jakéhokoliv krámu vždy zezadu, nikoliv zepředu. To mi skutečně uniklo. To jsem zjistil až mnohem později.

Velmi tristní to bylo o vánocích, protože v době prázdnin nebyla škola, a tak jsem musel chodit do front permanentně, aby na vánočním stole bylo alespoň několik mrzkých pomerančů, mandarinek, banánů, mandlí a rozinek či dokonce několikrát i datlí a fíků. To už byl opravdu velký svátek, když se uvedené zboží podařilo sehnat v přiměřeném počtu kilogramů na rodinu.

Velice milé bylo, když přišel balík od maminčiny sestry z Mostecka. Teta totiž byla jednou z těch šťastných, které prodávaly v jakémsi koloniále. Protože ale v tomto kraji byla tehdy jedna šachta vedle druhé, nikdy si soudruzi nahoře nedovolili, aby horníci neměli veškeré naše i zahraniční zboží v dostatečném množství. Ostatně tehdy hojně propagované heslo znělo: Já jsem horník a kdo je víc?

Ze stávek měli soudruzi opravdu asi velký strach, a tak horníci byli zásobováni přednostně. Teta tedy občas něco poslala a já ji v duchu velebil, že by to obměkčilo i svatého Petra. Živě si jako dneska pamatuji, když jsem poprvé ochutnal skutečné datle, fíky nebo banány. I když mi ani tenkrát moc datle a fíky nechutnaly, přece jenom byla moje radost neskutečná, hlavně proto, že jsem na ně nemusel stát frontu.

Vychováván jsem byl jako většina tehdejších dětí. Jinak se mluvilo doma a jinak se muselo mluvit ve škole nebo na veřejnosti. Dodnes si pamatuji, jak mi tatínek vždycky kladl na srdce, abych nikdy a nikde neříkal nic z toho, co doma uslyším, protože by ho soudruzi zavřeli. Měl jsem o něj vždycky strach.

Zakládání zemědělských družstev jsem moc nevnímal, protože jsme bydleli na malém pětitisícovém městě. Ostatně v tom „památném“ roce už stejně většina soukromníků byla pod křídly JZD, odolávali skutečně jenom ti nejodvážnější, ale bylo to pro ně kruté. Znal jsem jednoho z nich, který mi ke stáru o té době vypravoval. Soudruzi mu zvyšovali povinné dodávky obilí masa a nevím ještě čeho tak, aby je nebyl schopen plnit, takže zimu vždycky prožil kriminále, na jaře ho pustili zasít, sklidit a v zimě opět do basy, protože nemohl neustále zvyšující se dodávky i při nejlepší vůli splnit. Samozřejmě to mělo dopad na jeho rodinu, nejen ekonomický. Jeho děti byly postiženy tím, že nemohly studovat, i když patřily ve škole k nejlepším žákům. Na druhé straně byla řada proletářů, kteří měli tenkrát holé zadky, ale přihlásili se zavčas o rudou knížku a rudá strana se o ně postarala dokonce tak, že mnozí, i když jejich IQ s bídou dosahovalo závodního koně, vystudovali až vysokou školu. Dodnes jsou tací inženýři i v našem parlamentu.

Ale na co si živě vzpomínám, byla výměna ve vedení místních továren a továrniček. Konkrétně, šéfem jedné naší továrny asi o dvou stech zaměstnancích, kde se zpracovávaly usně a vyráběla se pravá vepřovice či hovězina byl inženýr, velice slušný člověk a hlavně jeden z nejlepších odborníků přes výrobu kůží v tehdejší ČSR. Měl velkou smůlu v tom, že odmítnul rudou knížku, která mu byla několikrát nabízena, a tudíž svůj ředitelský post musel opustit. Ostatně nebyl první ani poslední. Horší bylo, že na jeho místo se dostal soudruh, vyučený holič. V životě neviděl činění kůží a jejich výrobu, a tak se mu celá fabrika tenkrát posmívala, ale to se k jeho sluchu stejně nikdy nedoneslo, protože říci se mu to nikdo neodvážil.To bylo o holou existenci. Navíc to byl vyhlášený alkoholik. Bydleli, shodou okolností, v cihlovém činžáku přímo nad námi, pouze o patro výš. Z jejich bytu se často ozývala slova, jejichž smysl jsem tehdy dost dobře nechápal, protože jsem nevěděl, o co jde.

Soudruh ředitel si v delíriu ulevoval:

„Já ji mám svini rád, já ji nezkřivým ani vlásku, ale já ji jednou zabiju.“

Jeho slova provázela celé mé dětství a stále jsem pátral o kom že to soudruh ředitel mluvil jako o milující osobě a navíc ten hrubý protiklad, že ji miluje, ale stejně se chce dopustit ohavného činu. Teprve mnohem později jsem pochopil, že takto častoval svoji milovanou ženu.

Také si živě vzpomínám, jak šestatřicet hodin před měnovou reformou tatínek poslouchal nikoliv Svobodnou Evropu jako obyčejně, ale projev našeho tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. Tatínek ho znal osobně. Budoucí prezident se totiž v době mládí prezentoval v našem městečku jako kamenický učeň a chodil pravidelně kolem tiskárny, ve které můj tatínek tehdy pracoval. Vypravoval mi, že chodil s tahací harmonikou po místních hospodách, kde se vždycky zpil a hlavně skoro vždycky zůstal být dlužen za útratu. Tento člověk to tedy dotáhl velice vysoko a pamatuji, jak hrdě do rozhlasu uklidňoval občany, že žádná reforma nebude, že není třeba se něčeho takového obávat. Myslím si ale, že většina lidí mu stejně neuvěřila a byla přesvědčena, že lže. Jenom se to každý bál říci nahlas, protože přece jen spousta lidí si chtělo, stejně jako za Hitlera, častým donášením na sousedy a známé vylepšit svůj politicko ekonomický status.

Ano, byla to neradostná doba, pro nás děti snad ne tolik, protože jsme všemu tehdy nerozuměli, ale pronaše rodiče určitě. A zkusí po tom všem ještě někdo říct, že za komunistů u nás bylo lépe?