Ve službách novinám a časopisům jsem napsal ledacos, ale některé reporty nebyly z nejrůznějších důvodů zveřejněny. Takže alespoň dvě ukázky nabízím dnes.

WARDE

Stalo se také v rozvíjejícím socialismu, že zmizela čočka. Zkušené hospodyně už se chystaly dětem vyprávět, jak tahle luštěnina vlastně vypadá, když se stejně náhle zase vynořila. V úhledných balíčcích s nápisem WARDE. Což nebyla značka nějaké firmy, plantáží nebo dovozce, ale jméno člověka. Autorem zázraku byl malý zrzavý Jordánec, podle jiných Libanonec, hovořící poměrně slušnou češtinou, který se opravdu jmenoval Warde. Kterak vlastně zázrak provedl, do toho prý novinářům nic nebylo; měli být rádi, že máme čočku.

Pan Warde byl znám svou šlechetností. V brněnském hotelu, kde občas pobýval, dostával od něho liftboy, většinou vzdor svému titulu obvykle důchodce, za každou jízdu výtahem spropitné jeden americký dolar. Každý si jistě umí představit urputné boje mezi dědečky obsluhujícími výtah.

Warde se také zúčastňoval mezinárodního potravinářského veletrhu Salima. Na brněnském výstavišti si najmul stánek a veletržní správa mu přidělila asistentku, zpravidla nádhernou blondýnku s dlouhatánskýma nohama, vítězku krvavých bitev, nelítostných už proto, že za pět dní veletržní služby si prý Wardova asistentka přišla na opulentní svatební výbavu. Tuhle další dlouhonohou krasavici teď právě Warde poslal do města, když poslední den veletrhu dostal od veletržní vrchnosti z tiskárny počítače vyjetý účet; měla mu koupit metr. S ním potom klečel ve svých sněhobílých kalhotách na špinavé podlaze a měřil a měřil. Naměřil o jeden a půl čtverečního metru méně, než stálo ve vyúčtování.

Odebral se na veletržní ředitelství a ještě dlouho se prý vzpomínalo na šílený cirkus, jaký tam ztropil. Třásla se okna, třáslo se ředitelství. Pan Warde, který rozdával královské prezenty na potkání, odmítal platit za plochu jednoho a půl čtverečního metru, kterou si neobjednal a která dokonce ani neexistovala.

Svět v obrazech

Zastihl jsem týdeník Svět v obrazech ještě ve velikánském formátu, černobílý a tištěný Neubertovým hlubotiskem. Metodou, která i z obyčejného snímku dělala skvost, což mimochodem velmi pomohlo několika podprůměrným fotografům. A byl jsem i účasten některým fotografickým zázrakům; tady je jeden z nich.

Spolu s fotoreportérem Bedřichem Kockem jsme byli vyhnáni do Jeseníků, abychom pořídili reportáž o jeskyni Na Pomezí. Tenkrát to byla jedna jeskyně na tehdejší železniční trati z Lipové-lázní do Vápenné. Ale jen kousek do kopce z Lipové. Tam byla bouda před vchodem do jeskyně, pravda, vskutku nijak zvláštní. Ta jeskyně. Znalci by snad něco mohli obdivovat, ale to nebyl náš případ. My měli udělat zajímavou reportáž, která by přilákala návštěvníky; tak si to přál objednavatel, myslím, že jakési vlastivědné středisko.

Stáli jsme před boudou a měli nápad nanejvýš tak na svačinu. „Tady je snad zajímavá akorát ta holka,“ pravil Bedřich na adresu neteře hlídače, pokladníka a průvodce jeskyně v jedné osobě, na adresu náramně pěkně vyvinuté šestnáctky, která tu byla na prázdninách. „I když…“ pokračoval zadumaně sám pro sebe a pak vyrazil: „Slečno, máte plavky?“

Ukázalo se, že slečna plavky má, ale dole ve městě, u tetičky. Takže jsme naskákali do auta, u tetičky vyzvedli plavky a ještě se zastavili v kadeřnictví, aby nám slečnu upravily. V jesenickém kadeřnictví si dámy nejspíš ještě dlouho vyprávěly o dvou chlapech, co vtrhli dovnitř s holkou a chtěli ji nechat učesat.

Slečna se ve strýčkově boudě převlékla a dali jsme se do práce. Kockův aparát Rolleiflex stál na stativu na kraji krápníkové síně, strejda hlídač u vypínačů a já o kus vpravo s druhou fleší v ruce. Slečna se opřela rukou o krápník v popředí a Bedřich stiskl spoušť. Slečna se přemístila dál doprostřed síně a tentokrát se pod krápníky posadila na mokrý kámen. Bedřich to opět vyfotografoval. A tak v různých pózách celkem šestkrát, ale to bude každého fotoamatéra zajímat, stále na jeden snímek! Na jaký čas Béda fotoaparát šestkrát otevřel a zase zavřel nevím, to spadá do oboru geniality nebo šťastných náhod.

V hotelovém pokoji večer ve tmě, ještě pod dvěma dekami, můj kolega založil film do bakelitového tanku, který jsme vezli sebou i s lahvemi s vývojkou a ustalovačem. Když celá operace této pojízdné fotolaboratoře skončila, mohl jsem si i já prohlédnout vyvolaný negativ svitkového filmu, na kterém nebylo dvanáct, ale pouze jeden jediný negativ 6 x 6 centimetrů. Výsledek celodenní práce.

Byla to nádherná fotografie. Přes celou obrovskou dvoustranu, jen sloupeček na okraji vpravo zůstal pro mé reklamní breptání o jeskyni. V dokonale prosvětlené krápníkové dvoraně bylo na snímku rozestavěno šest krasavic v plavkách, jmenovalo se to „Ochlaďte se v jeskyni“ a už první čtenář – divák, krátkozraký šéf naší kulturní rubriky, nám to sežral:

„Kde jste, volové, sebrali ty krásný holky? A skoro stejný?“

****************************************************

Populární Amatérský symfonický orchestr zdolává nástrahy tohoto světa s neodolatelným humorem a vítězí třeba i navzdory výchovným koncertům.
Knihu Pavla Landy si můžete koupit na webu knihkupectví Kosmas.