16.10.2021 | Svátek má Havel


VZPOMÍNKA: Řemeslník

9.1.2021

Nepatřím bohužel k těm, kdo mají přirozené nadání k řemeslné činnosti, nicméně jsem musel nejednou přiložit ruku k dílu. Někdy rád, jindy s nechutí. Za minulého režimu platilo běžně: udělej si sám. Případně urob si sám, neboť slovenština byla druhým zemským jazykem.

První, co mi zůstalo dodnes v živé paměti, bylo hoblování prken. Naši tehdy stavěli chatu na pozemku původně lesním. Začalo to kácením stromů, to jsem se naučil až později, obyčejnou pilou a sekerou. Nic motorového. Holé kmeny odvážel koňský povoz na kraj městečka, kde byla „Pila Hofmann“. Dožívala, byl konec čtyřicátých let. Říkávalo se v té době, ne bez hořkosti, že majitel není „soukromý podnikatel“, ale „soukromý zanikatel“. Přísun kmenů slábnul, provoz stagnoval. Pan Hofmann byl starý pán, tedy v mých dětských očích, a několikrát mne provedl pilou, kde jsem obdivoval katr zvolna polykající kmen, aby na konci vycházela prkna. My si však odváželi starší, proschlá.

Položená na dva kulaté trámky spojené na koncích latěmi jsem je hobloval. Stejně tak starší bratr, a především náš otec. Měl jsem malý hoblík odpovídající mé velikosti. Pravda, dokonalé to nebylo, ale ten pocit, když jsem vstával od hotového díla. Občas jsme v chatě po večerech u petrolejové lampy, elektřina tu nikdy nebyla, brousili nože hoblíků.

Se stavbou souvisela činnost, která mne nebavila. Rovnání starých hřebíků. V těch letech byl hřebík, a nejen ten, vzácností, takže se použité všelijak pokroucené kusy vytažené ze starých prken musely rovnat, aby se daly znovu použít. Měl jsem malou kovadlinku, kladívko – a špatnou náladu. Chvíle nepozornosti, a kladívko se místo do hřebíku trefilo prstu.

Šla léta, bratr a já, coby pubertální hoši, jsme hledali zdroj financí. Doma byl rozpočet vypjatý, maminka byla nemocná, otcův plat nevalný. Opět v létě na chatě, teď už dávno hotové, se našlo řešení. Soused, děda Balík, důchodce, leč svěží šedesátník, se vrátil ke svému původnímu řemeslu, zedničině, když byl po léta vrátným v nějakém úřadě. Nám svěřil roli přidavačů. Dobovou terminologií − chodili jsme na melouchy. Přímá platba od zákazníka k řemeslníkovi, jaksi bez daně. Kvete to dodnes, navzdory EET.

Děda Balík byl malý muž, statný, řekl bych sférický. Všechno bylo kulaté, celá postava, jakož i holá hlava nahoře. Ráno si dával netypický životabudič, sladký likér, nejraději kávový. Pak se dal do práce. Zdánlivě pomalu, pohyby medvěda probouzejícího se po zimním spánku. Zdání klame. Bylo to zvolna, ale bez přestávky. My dva jsme měli co dělat, abychom nosili a podávali cihly a míchali maltu. Směs si děda připravil ve vaničce, naším úkolem bylo to míchat starou lopatou a přidávat vodu. Opatrně, abychom „neutopili mlynáře“. To utopení mohlo nastat také při hašení páleného vápna, kde jsme rovněž asistovali. To bylo vápno na příští rok. Hotovou maltu děda prohrábl zednickou lžící, prozkoumal, skoro to vypadalo, že produkt ještě ochutná. Občas pravil „eště trochu“, což znamenalo míchat.

Vrcholem bylo zdění z lámaných kamenů, neopracovaných. Ty, co jsme sotva zvedli, držel děda jednou rukou a studoval pomalu jako klenotník. Pak jen pohyb, a kámen dosedl přesně do mezery. Výsledkem byla krásně rovná zeď. Dnes občas vídám takové výtvory, kameny bývají dokonce trochu opracované, ale v mezerách mezi nimi je tak silná vrstva malty, že vždy vzpomínám na ty naše stěny.

Občas jsme s bratrem přiložili ruku k dílu na chatě. Měla lepenkovou střechu, materiál poválečný, opravdu nevalný. Dnes by oprava nebyla problémem, tehdy byla. Nakonec jsme úplně náhodou našli v houštině kopřiv u silnice plechový barel zčásti naplněný ztuhlým asfaltem. Kdysi tam opravovali, přesněji záplatovali, silnici. Dělává se to dodnes.

Za tmavé letní noci jsme těžký náklad dopravili domů a převtělili se v asfaltéry. Zkoušeli jste někdy na ohníčku roztavit asfalt ve velkém barelu? Neměli jsme jiné nádoby, kupodivu nebyly ani nedalekém smetišti, a tak nezbývalo než tavit en bloc. Povedlo se; jeden nabíral taveninu do malého kbelíku a vynášel na střechu, druhý ji rozléval a roztíral starým koštětem. To bylo ze smetiště. Pak už jen zbývalo vyhodit znehodnocené koště, kbelík vylitý asfaltem se dal použít. Naše oděvy, nehorší kusy, jaké jsme doma měli, jsme svlékali spíš jako potápěčský skafandr, slepené do jednoho a dá se soudit patrně nepromokavého kusu. Ještě za tepla jsme je srolovali do balíku, který ztvrdnul do pevné hroudy. Tu jsme, za jiné temné noci, pracně nacpali do popelnice daleko od nás. Sami jsme na chatě nic vhodného neměli. Dnes, po více než půl století, se neznámému majiteli popelnice nebo jeho potomkům dodatečně omlouvám.

Ne léta, ale desítky let plynuly, opatřili jsme si malou chaloupku v Podkrkonoší. Malou a starou, kde byla příležitost pro všechna možná řemesla. Něco dělali odborníci, něco my. Když jsem si jednou postěžoval, že dřeme jako – tady si doplňte – a okolí to ani nepostřehne, syn jen suše dodal, že postřehne už proto, že chaloupka stále stojí. Opravdu byla na spadnutí.

Tam jsem po letech vstoupil do stop dědy Balíka. Omítali jsme se synem zděné části. Naštěstí v té době pracovali kousek od nás zedníci, kteří ochotně zapůjčovali míchačku. Postupně jsme nabyli zručnosti, dokonalé stěny to nebyly, ale omítka nespadla. Dodnes.

Určitá potíž byla s vnější stranou někdejší pece, součástí to černé kuchyně. V místě je terén měkký, naplavenina potoka, a stavba si mnoho let sedala, až se na té stěně objevil zlom. Takový sice nevelký, ale nepřehlédnutelný zaoblený stupeň táhnoucí se vodorovně po celé délce. Trochu zvlněný, svým způsobem docela ornamentální. Nahlédl jsem, že tu sotva co spravím, a omítku jsem nanášel přesně podle reliéfu, takže vzor vlny zůstal zachován.

Když k nám přišel pan Kracík, místní rodák, klempíř, pokrývač a všeuměl, náš dobrý duch, postál s nezbytnou cigaretou, pokýval hlavou a otočil se k zedníkům na lešení: „Koukněte, vy sráči, takhle se to dělá. Křivě. A ne rovně, jako vy.“ Cituji doslova. Věty páně Kracíkovy byly protkány výrazy označovanými ve Slovníku jazyka českého jako nespisovné. Ale u tohoto muže to bylo tak přirozené, že jeho proslovy měly půvab. Dodnes na něj vzpomínáme, nejen na jeho výroky, ale především pomoc, kterou opakovaně prokazoval nečekaně, jen tak.

Už se řemeslu nevěnuji, jsem opravdu senior. Zůstaly vzpomínky. Na pana Hofmanna, jak se asi loučil s pilou, kterou podědil po otci. Později jsem už vídal jen ruinu, a desítky let jsem tam nezavítal. Nařezaná prkna jsou možná dodnes součástí nejednoho domku v okolí. Děda Balík po sobě zanechal dokonalé stěny, zídky, komíny. A ne zcela povedeného učně v mé osobě. Pan Kracík zanechal nejen nám, ale mnoha dalším, pečlivě vytvořené střechy, a kde co z plechu, především však skutečnou lidskou duši. Co všechno asi zanechá naše generace?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.