VZPOMÍNKA: Půl století zpátky
Když mi bylo deset roků, což je zatrolených 52 let, začala zlatá éra. Obecně nikoli, ale mně soukromě. Na Husáka jsme v kuchyni u babičky extrémně nadávali a tátu normalizace válcovala, ale taky prodal barák a zahradu v Rokycanech a rodiče se chystali koupit si první auto. Vytipován žlutý Wartburg, a to kombík; v dalších letech jsem uvnitř projel vlast, anebo částečně, a dál jsme se nedostali. Ne že bych někdy do osmnácti řídil, ale vozili jsme se vzadu a blbli tam s mou mladší sestrou Evou.
Byly to časy, kdy stačilo děcku jako já málo a kdy mě brali až slavnostně do Strahovské knihovny, například, anebo Národního a Náprstkova muzea, kde mi táta ukazoval bumerangy a tsantsy (vysušené a zmenšené lidské hlavy).
Rodiče se přátelili s více rodinami, včetně té psychologa Vojáčka, a rovněž s manželi Klepsovými a sestra a já jsme se skamarádili s jejich dcerkami. Klepsovi měli chalupu na vsi a on byl šikula a zručně rekonstruoval, i absovovali jsme exkurzi a mě nejvíc zaujal trezor. Tkvěl v bytelné zdi. Pan Klepsa totiž předělal chlívy či stáje na pokoje a zazdil úzké „kravní“ okénko na sousední louku, ale nezradil okno totálně, jen zvenčí, uvnitř usadil na díru pěkná dvířka a urodil se hluboký, fascinující mě sejf. Co tam měli, to ovšem netuším.
I jinak se nám na chalupě líbilo a na podlaze budoucího dětského pokoje měly holčičky, jak si živě vybavuji, volně ložené Větrníky z osmašedesátého s Troskovým, Novákovým (jedná se o výborného malíře Miloše Nováka) a Hrnčířovým (ten upravil původní verzi) Kapitánem Nemem.
Byly to naši rodinu tak okouzlující návštěvy u přičinlivých lidí, až jsme vymysleli tajný výlet, abychom je překvapili „přepadovou“, což je vždycky zbytečné riziko a představitelnější v éře ještě před mobilními telefony. Rodiče vše naplánovali ve spojení s lehce výchovnou pěší túrou. Ujeli jsme část vzdálenosti vlakem a dál se vydali po svých okolo Zelené Hory a po zelené značce. Byl květen 1974 a i sestře utajen cíl mise a blížící se kamarádky. Cílová vesnice se jmenuje Kotouň a jako správná čtyřčlenná rodina jsme se fotografovali pomalu u každých božích muk a kostelů či kapliček, ačkoli naši nás nikdy nenechali ani pokřtít, ale možná právě z toho důvodu, a rovněž jsme se fotografovali u cedulí typu „skládka materiálu zakázána“. Až cestou táta jen tak ležérně zašel pro vuřty do vsi, ale to bylo naivní, krám i hospoda měli zavřeno; nicméně mi tenkrát stačilo, že jsem během podobně báječného výletu narazil na dvojici běloskvoucích křemenů a pár stejně bílých, obřích píchavek. Píchavky byly poživatelné a křemeny jsem chtěl domů zrovna tak, ale rodiče mě přinutily je rozflákat a nesl jsem si jen kousek. Je pobavující, že se nám během toho dopoledne povedlo zabloudit, ačkoli jsme si trasu dopředu obkreslili z mapy, ale doptali jsme se a kterási panímáma nám vysvětlila, že do Kotouně došlapeme „pořád podle lesa“; a táta a má o dva roky mladší sestra zašli pro vodu ke studánce a maminka zatím připravila ešusy a já co největší kupu paliva. Dali jsme si jen polívku a většina topiva zbyla.
U Klepsů nebyl doma nikdo, ale soused mínil, že přijedou asi za hodinu. Bavili jsme se s Evou na houpačce a nikdo se neobjevoval, takže jsem přede dveře verandy pečlivě vyryl do prsti své a sestřino jméno, zatímco rodiče psali vzkaz na papír. Schválně jsme jim zvenčí zabarikádovali dveře a mířili k nádraží, a když mě Klepsa příště viděl, to jsme tam přijeli na houby, tak byl nakrklý, a když jsem se divil, řekl, že jsem neprovedl pěknou věc a on měl přede dveřmi zasetou trávu, kterou jsem mu „devastačně“ rozryl. Ve stejné době jsme začali budovat garáž.
Utkvělo mi, jak jsem kvůli jejím základům sbíral kameny i na skládce za městečkem, a připadalo nám úplně samozřejmé, že se hodně prací provádělo svépomocí. Soused-architekt Pospíšil stvořil plán a osobně jsem zbudoval efektní model z lega. Tvrdil, že se „hodí“. S otcem jsme v těch časech rovněž pilně odlévali betonové obrubníky a formu na ně nám kdosi taktéž půjčil. Vzpomínám, že byla tenkrát z Rokycan přivezena na náš pozemek i celá králíkárna po babičce, ačkoli bez králíků. Na kulatinách jsme ji dosunuli až do zadního rohu zahrady a koupili jsme trámy a dva druhy písku a náklaďák dodal do tetiny stodoly na sousedním pozemku padesát pytlů cementu a vápna i výklopná vrata se závažími, heraklit a bednu šroubů anebo vlnitý eternit a sud dehtu. Inženýr Pospíšil tu stavbu osobně vyměřil a vzpomínám, jak jsem začal ještě před tím aktem svévolně hloubit motykou základy. Byl jsem šťasten, makal s nadšením, ale ďouru musel zaházet a vysvětleno jelimánovi bylo, že nepůjde o jámu pod podlahou, anebo nějaký krecht, ale o celkem útlé zákopy pod budoucími zdmi z bílých tvárnic, jichž jsme objednali tři sta čtyřicet.
Nad plochou zahrady napjaty provázky a pod provázky pískem vysypány linie, abych měl jasno, kde smím dělat krtka, a kopali jsme do osmdesáti centimetrů, což bylo zbytečné, a šířka výkopů stanovena na centimetrů čtyřicet. Ten rok jsme mívali vyučování často od deseti dopoledne a ty dni zazvonil spolužák Vašek Chýlek a kousek mi vždycky pomohl odkopat. Bavilo mě to velice a krumpáč a lopata byly, jak si vzpomínám, zbrusu nové. Až do čtyřiceti centimetrů ležela černozem, ta se vozila na kompost, a v dubnu 1975 jsme auto konečně koupili, na jeho žluť nikdy nezapomenu. Jen sedadla potažena černobíle. Navíc disponovala koženkou. Auta tenkrát bývala nabita popelníky, zamlouvalo se mi, že máme bezdušové pneumatiky, a fascinovaly mě žlábky pro prsty na volantu. Tachometr končil u stopadesátky, což se mi zdálo dost, a maminka si dělala zkoušku a skutečně pak občas jezdila, než jednou vyletěla ze zatáčky a byla ráda, že se nikomu nic nestalo, a už za to nesedla. Psali, že bude ten Wartburg v záběhu do dvou tisíc kilometrů, a než jsme měli garáž „v suchu“, parkovali jsme u souseda ve stodole, kam jsme vjížděli z druhé strany bloku; a když mi bylo jedenáct a slavil jsem tyto narozeniny (16. dubna 1975), odbylo se to dárkem v podobě plastových modelů dopravních značek. A nanukovým dortem a košíkem čokolád a banánů a pomerančů, což tenkrát nebylo běžné, a červenobílou merunou, ale především jsem dostal knihu - a byl absolutně spokojen. Zvlášť kniha se mi zamlouvala. Byla to - kilo vážící - encyklopedie Od Agamy po žraloka, kterou přeložil doktor Obrtel z anglického originálu The Children´s Animal World Encyclopedia in colour (1968), a jako štěně jsem byl natolik nepraktický, že jsem ji prahl přelouskat od A do Z, což jsem nakonec nezvládl. Ale dostal jsem se docela daleko. Touha poznávat a číst u mě bohužel lehce převažovala nad schopností cele vstřebat, ale je to báječná a jistěže apolitická, dnes už legendární kniha, má jeden tisíc barevných obrázků a vyšla tenkrát rodiče na 130 korun, což bylo dost. Jak naivně jsem se domníval, že jsou uvnitř zvířata naprosto všechna, a obálku českého dělal Aleš Krejča a znovu je užita (asi bez ptaní) roku 2015 i jako obálka knihy Miroslava Fišmeistera Od agamy po Zuzanu.
23. dubna už bude panu básníku Fišmeisterovi padesát, i všechno nejlepší do Brna:
Od Agamy po Zuzanu - Miroslav Fišmeister | KOSMAS.cz - online knihkupectví
A ještě ke garáži. Vždycky někde čtu, jak Ladislav Smoljak osobně stavěl, anebo že prý museli pro doktora Františka Janečka „dřít“ na stavbě jeho baráku krásná partnerka i sám Michal David, no, ale tenkrát to bylo běžnější, základy jsme betonovali poté, co nám soused Suchý půjčil míchačku, a maminka, jinak středoškolská profesorka, do té míchačky pokaždé naházela osmnáct lopat písku a tři cementu, aby přilila vodu, a schválně mi řekněte, kolik byste té vody dali.
Otec pak najel pod míchačku s kolečkem a lil beton do základů. Šťouchal ho různě a sypal do něj štěrk a já tam spouštěl své milované šutry a povinností bylo je umýt, nesměly být od hlíny. S hlavní stavbou nám pak pomohli jiní a otec byl koneckonců spíš intelektuál a doktor filozofie, i když za normalizace vyhozený z práce, takže se vyučil i pekařem; a zlatí rodiče prahli po tom, aby měli tu garáž dlouhou a s výklenkem vzadu a snili, že si koupíme obytný přívěs, na což nikdy nedošlo, a jen když jsme chtěli meruňky z Moravy a jeli tam, a to první rok úplně naslepo, půjčili jsme si přívěs nákladní. A tatínek vymyslel, že bude za garáží a pod jejími dvoukřídlými okny (jsou z nějaké bouračky) jednoduchá lavice-trám na dvou zbylých tvárnicích, a ten trám chtěl nalakovat a ještě předtím ohoblovat, tak jsem na něj obkročmo sedl a hobloval a tátovi se to líbilo a tvrdil, že bych byl „truhlář jako fík“, což zalichotí, ale přání bylo otcem otcovy myšlenky.
I jiné mám vzpomínky na - padesát let starý - svět maloměsta, kde jsme zůstávali zašití a celkem nekonfliktní, a kdybych se tam vrátil teď, trpěl bych. Tenkrát jste ale neuvažovali o „jinak“, takže jsem uhranutě louskal Tři mušketýry a Verna a Stevensona a Běhounka a Součka a Vojtěcha Steklače a většinu věcí bral, jak přicházely; ale kdyby se otec nedohodl s mladším bráchou Jiřím na prodeji toho baráku po babičce a té zahrady, auto bychom si pořídili později, anebo vůbec ne, a byl bych pomalu dospělý a nezažil ani zdaleka tolik raných výletů, jelikož vlakem bychom jezdili sotva, a tím, že bych ta putování nezažil, bych byl někdo trochu jiný.
Tato encyklopedie zvířat už prokazatelně zastarala, ale za prolistování stojí:
