VZPOMÍNKA: První cesta k moři

Čtu po sobě dávno zapomenuté zápisky staré devětačtyřicet let a nepřestávám nad nimi vrtět hlavou. Písmo je moje, poznávám i starý školní sešit, ale zážitky jako by mi už nepatřily. Je možné, že jsem se tolik změnila? A nejen já, ale vůbec všechno a my všichni?

Srpen 1968

mě zastihl s přítelem za hranicemi. Bylo mi naivních 24 let. Byl to můj první výjezd na Západ, toužila jsem totiž aspoň jednou v životě uvidět moře!

Ve staré oktávce, kterou nám zapůjčil otec, jsme si vezli ručník a plavky, ve spacáku jsme měli zašitých něco peněz. Mince jsme utopili v kanystru od oleje. Vezli jsme i nějaké konzervy, těch 14 dní s nimi snad vystačíme, říkali jsme si. To jsme netušili, že na francouzskou Riviéru vůbec nedorazíme. Že naše cesta bude končit, sotva začala, totiž

v Paříži, 21. srpna 1968.

Vítá nás pláčem. Lidé v ulicích zaraženě postávají s novinami v rukách. Česká značka na autě dělá divy, lidé nás zastavují, mávají, tisknou nám za stěrač květiny... Nerozumím ani slovo. Ale to už se v ulicích, na domech i na klopách objevují první československé vlaječky. Ve zpěvné francouzštině se nám daří rozpoznat jediné slovo: L’Occupation! K tomu není potřeba umět francouzsky.

Spěcháme před československé vyslanectví. Sešla se tu už spousta lidí. Teprve tady se po kouskách dovídáme podrobnosti:

V noci z úterý na středu 21. srpnapřekročila bez vědomí presidenta Svobody a Alexandra Dubčeka vojska Varšavské smlouvy hranice... Rusové obsadili rozhlas a televizi, padly první výstřely. Na letišti přistávala letadla s vojenskou technikou...

Je to jako rána kladivem. S touhle zprávou si nikdo neví rady. A zase se to opakuje: květiny, objímání a pláč. Kde se vzaly naše vlajky? Mluvčí z vyslanectví shromážděný dav ujišťuje, že jde o „dočasný stav“, že Rusové odejdou... Vlivná jednání jsou prý už v běhu.

Diskutujeme s hloučkem krajanů. Slibujeme si, že nás nezlomí. Nevrátíme se! Dáme signál našim doma: Jsme s vámi! Zůstaneme tady do chvíle, než od nás odtáhnou! Budeme bojovat společně, vy tam a my tady. Budeme křičet do světa to, co vy nemůžete: Že nesouhlasíme! Že jsme znásilněná a okupovaná země.

Vysvětlujeme to na potkání lámaně každému, kdo je ochoten poslouchat. Podepisujeme protesty. Nikdo tu nechce zůstat natrvalo. Co bychom tu dělali? Všechno, co potřebujeme k životu, máme doma: Vlast, naši řeč, naše blízké. Navzájem se ujišťujeme, že tohle nemůže trvat dlouho. Takový masový protest přece nelze jen tak oslyšet!

Z kiosku vyběhl prodavač a lámanou angličtinou nás varoval před návratem domů. Kdybysme cokoli potřebovali, „whatever“, zdůraznil a strčil mi do ruky vizitku. Až do této chvíle jsem statečná, ale tohle mě rozbrečelo. Co bude??

Takřka přes noc se na každém rohu vyrojily nápisy ve všech řečech: PRAGUE LIBERTÉ! FREEDOM PRAGUE! FREIHEIT! SVOBODU PRAZE!

Na další pobyt nemáme peníze, ale někde „těch pár týdnů“ musíme přečkat. Víc to přece nebude?? Sedíme v parku a civíme před sebe. Jak spokojeně si tu lidé žijí! Jak jim závidíme! Díváme se na doširoka rozkročenou mohutnou Eiffelovku, ale před očima máme rozhlednu Petřína. Už teď se mi zdá hezčí, nedostupná a daleko. Jako v mátohách jdeme bezcílně k Seině, žádný z nás neví ,co říct, oba myslíme na to samé. V krámku bukanistů jsem koupila tátovi obrázek Moulin Rouge, byl v něm před válkou se svým otcem a často na to vzpomínal. Uvidíme se ale ještě vůbec, a kdy? Prohlížíme palác Unesco, obrovskou moderní budovu, a Dóm Invalidovny jako dva slepci. Vracíme se do kempu stejně bezradní jako předtím. Pro Čechoslováky ho otevřeli zdarma.

Horečně rozmýšlíme, co dělat? Z minuty na minutu jsme ztratili chuť cokoli podniknout. Najednou nechápu, proč jsem tolik toužila k moři. Proč vlastně? Čas, který nás celou cestu poháněl dál, se náhle zastavil. Napsala jsem rodičům do Prahy, ale pak jsem to nevydržela a raději rovnou zatelefonovala. Je slyšet bzučení přetížených linek, pak je spojení přerušeno. Sluchátko mi vypadlo z ruky.

Ráno jedeme ze všeho nejdřív znovu na vyslanectví. Před budovou nás uvítal diskutující hlouček nevyspalých krajanů. A stále přicházeli další. Žádný neví, co bude. Úředníci na vyslanectví doporučují vyčkat. Toho jsme ale schopni ze všeho nejméně, čekat!

Fouká studený vítr. Kdosi nám strčil do ruky noviny:

Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi poměrem 7 : 4 hlasům. Dubček a vedení strany bylo během zasedání obklíčeno a odříznuto od okolí. President Svoboda vyjednával s veliteli sovětských vojsk... V Praze 60 mrtvých... Lidé malují na tanky hákové kříže...

V kempu jsme se setkali s hrstkou krajanů před rozhlasem. „VOLÁ SVOBODNÝ LEGÁLNÍ ROZHLAS ČESKOSLOVENSKO!“ Mráz mi opařil záda. Stále ještě nedokážu uvěřit, co se stalo. Všem tady se děje podobně. Valí se na nás protichůdné zprávy. Jedna dokonce tvrdí, že Alexander Dubček byl oběšen. Další, že president Svoboda vyjednává v Moskvě. Na Rudém náměstí se prý dokonce protestovalo!?

Pohybuju se a poslouchám jako ve snu, tak je to všechno neskutečné. A situace se dál přiostřuje. Masové spontánní protesty doma i ve světě pokračují. Ruce pryč od ČSSR ... Co budeme dělat?

Ano, co máme dělat? Nikdo nezná odpověď. Vyčkat? Na co a proč? Všichni chceme co nejrychleji domů. Čechy... Praha, i ta sebemenší ves, jsou náhle tím nejdůležitějším místem na zeměkouli. Vždyť co bychom byli bez domova? Nic, zrnko písku. Co by byl svět bez domova? Prázdná díra!

Přijímáme nabídku ze Švýcarska: Čekat, než se situace vyřeší, můžeme prý u nich, v rodinách, které se nabídly o nás postarat. Je to milé, nechápu. Jsme přece cizí lidé... Někteří krajané zůstávají ve Francii, jiní odjíždějí do Německa.

V Bernu dostáváme nabídku trvalého azylu. Nepřijímáme! Nepřijeli jsme přece emigrovat, chtěli jsme jen „vidět moře“... Konečně se mi daří navázat telefonní spojení s Prahou. Konečně zastřeně slyším tátův hlas. Zní rozrušeně a opakuje něco, co jsem rozhodně nechtěla slyšet: „Nevracejte se! Za žádnou cestu se nevracejte!“

Spojení se nadobro přetrhlo. Tohle mě zaskočí. Otec mi vždy nechával na vůli, jak se rozhodnu, nejsem zvyklá dostávat od něj kategorické pokyny. Celá 50. léta mě vychovával v duchu, že „napřesrok to praskne“ a osvobodí nás. Kdo? Přece Američani! Nyní je přesvědčený, že je konec, a to na velmi dlouho.

Čekáme, zda se stane zázrak... Přešlapujeme.

Říjen 68

Rusové se nehýbou. Všichni nás přesvědčují, že se usadili natrvalo. Vrátit se ale nepřipadá v úvahu. Ne kvůli rodičům, ale protože jsme si navzájem slíbili, že vydržíme!

Stále se nemohu rozhodnout. Okupace naší země však už není na pořadu dne a mizí z předních stránek novin. I já musím pomalu uznat, že je to trvalý stav. Muži asi berou situaci méně citově, ale já jsem úplně na dně, ještě nikdy jsem v sobě necítila takovou beznaděj. Útočí na mne stará nemoc, probouzím se ubitá, dezorientovaná a zoufalá. „Pohádkové“ Švýcarsko, ledové hory a jezera na mne působí jen chladně a depresivně. Rodiče naléhají, abychom odjeli do Kanady. Moji podmínku, aby s matkou přijeli za námi, prý splní. Mám v Torontě bratra a taky legendárního strýce, který se ve čtyřicátém osmém „prostříhal“ přes dráty. Nikdy jsem ho neviděla a s bráchou jsme něco jako voda a oheň, ale přece jen rodina?

Brácha utekl před pěti lety. Že nemůže žít v diktátu a nesvobodě, tvrdil od dětských let. Nikdy nevstoupil do pionýra ani do svazu mládeže a nikdy se nikým nedal zlomit. Nedovolili mu studovat a bez nohsledů nemohl vycestovat ani na Slovensko. Přesto se mu v roce 1963 podařil riskantní útěk přes Dunaj do Jugoslávie. V Praze nechal ročního syna, kterého se marně pokoušel dostat přes Červený kříž. Jeho příběh mi je trochu cizí. Na prvním místě u mne nestojí svoboda, ale domov. Co teď?

Musím se rozhodnout. Přijmout azyl, vrátit se, nebo vycestovat do jiné země. Zjišťuju, že čekám rodinu. Tohle je kamínek, který rozhodne. S konečnou platností odmítáme švýcarský azyl a odlétáme do Toronta.

Toronto, listopad 68

Na letišti mě čeká strýc i bratr. Kanada je prý ohromná a svobodná země... Pro slzy ji nevidím. Strýc nám zařizuje ubytování ve sklepním bytě místního nevěstince, musíme přece začít pěkně od nuly, abychom si všeho dokázali vážit... Celou noc slyším v domě křik a pláč. I já tu probrečím celé noci. Toronto na mne působí syrově a surově, město postavené bez romantiky a tajemství evropských náměstí, hradeb a kostelů, ulic a uliček. Nemoc opět útočí.

Usedlíci ze 48. se na nás dívají s nedůvěrou. Nasazovali za svobodu životy, utíkali přes dráty s holýma rukama a mnozí nepřežili, zatímco my ze 68. jsme přejeli hranice autem... Lustrují, jak moc jsme načichli bolševismem a socialistickou morálkou. Vyprávějí drastické příběhy svých začátků. Chtějí, abychom i my začínali podobně tvrdé, jinak z nás prý nikdy nic nebude. Dnes při pohledu nazpět, když vidím, jak mnozí doma vzpomínají na socialismus, jak čekají, kdo jim co dá v přesvědčení, že je stát povinen se postarat, že musí... se mi zdá, že jejich názor nebyl tak úplně scestný.

Práci hledáme těžko. I na nejpodřadnější práce se vyžaduje „canadian experience“, ale jak ji získat, tu zkušenost, když nám nedají možnost? Mám od začátku obrovské štěstí. Umím anglicky a dostávám místo v Royal Bank of Canada na jedné z hlavních tříd. Se smlouvou podepisuju i prohlášení, že nebudu mít dítě. Modlím se, aby to na mně nebylo hned tak vidět... Brzy se jako kreslič uchytí i můj partner. Doma mu říkali „pane staviteli“, ale teď jsme vděční za jakoukoli práci. Naposled rýsoval ve škole. Navíc v centimetrech a tady v inchích, což je kapánek rozdíl. Nejsme však odkázáni na podporu a daří se nám dokázat, že se o sebe umíme postarat.

Ve dne třídím v bance šeky a v noci v tom pokračuju dál i ve spaní, tak veliký mám strach, abych byla dost rychlá a nepřišla o místo. Abych nebyla mezi těmi, kteří si při týdenním vyhodnocování mohou vzít tužku a jít... Pracuje se ovšem jinak, než jsme byli zvyklí. Žádné prostoje se netrpí, soukromé hovory, kafíčko, odchod z práce k holiči či k lékaři neexistuje...

Prosinec 68

Našli jsme si levný a slušný byt v italské čtvrti v baráčku italské rodiny. Nerozumíme si, ti lidé se nenaučili dodnes anglicky, ale jsou velice milí a jakmile zjistí, že čekám rodinu, pomáhají nám sehnat na dítě vše, co je potřeba.

Konečně přijíždí i moje máma. Otce zanechala prozatím ve Švýcarsku, aby mu tady zjistila podmínky pro práci odborného lékaře-kardiologa. Nepřijela sama. Veze mému bratrovi šestiletého syna, kterého při útěku musel zanechat doma. Cizina na ni udeří svou drsností. Nejenže jí schází domov, trápí se navíc pochybnostmi. Vždyť dítě otce prakticky nezná, ve dne v noci pláče a prosí, aby ho odvezla zpět do Prahy, domů.

První vánoce.

Na dárky nejsou peníze, ale babička mi z domova posílá sváteční vánoční ubrus. Neví, chudák, že jediné naše zařízení je na zemi holá matrace a krabice od cukru. Nu co, položím ten ubrus s vyšívanými smrkovými větvičkami na tu krabici... Je to krásné a voní to mojí „bábuškou“, domovem.

Leden 69

Bříško se mi zakulatilo... Důsledek se dostaví vzápětí: Smím si vybrat mezi okamžitou výpovědí a prohlášením, že dítě svěřím do péče. Podepisuju to druhé takřka bez rozmýšlení, potřebujeme přece můj plat pro miminko.

Matka se cítí stále velmi nešťastná. Musí se postarat o vnuka, který psychicky neuvěřitelně strádá a trpí hrůznými představami. „Pojď, uneseme letadlo, utečeme, přece tu nezůstaneme?“ Ještě dnes mi při vzpomínce běhá mráz po zádech. Bratrovi se nedaří najít k synovi cestu, podobně jako můj strýc ze 48. je přesvědčený o výchově tvrdostí...

Únor 69

Na mojí mámě toho leží víc, než dokáže zvládnout: Stesk, starost o staré rodiče doma, o muže uvízlého v Evropě, pláč nešťastného vnuka, tvrdá synova výchova... Jako by toho nebylo málo, přihlásí se nemoc. Snaží se zvládat kruté bolesti, ale nakonec nezbývá, než se podrobit rychlé a akutní operaci. Jak moc je to vážné, se jí daří přede mnou utajit, těším se přece na miminko!

Březen 69

Konečně máme všechny potřebné doklady a můžeme uzavřít svatbu. Kromě nás je na úřadě jen můj bratr a máma, zvládne to z posledních sil a ihned odlétá do Švýcar. Je to naposled, co ji vidím. A naposled, co ještě stojí na nohou. Z letadla v Ženevě vede cesta rovnou do nemocnice. Příliš pozdě chápu, jakou vnitřní silou se držela nad vodou.

Otec zatím dostal místo jako odborný lékař v plicním sanatoriu ve Vevey. Ihned posílá babičce pozvání, aby se mohla přijet rozloučit s dcerou. Komunistické úřady však zamítají povolení

k výjezdu. Nepomáhají ani lékařské zprávy, ze kterých je jasné, že má máma před sebou pár týdnů, možná dnů života.

Duben 69

Tátovy dopisy jsou stále zoufalejší. Je to poprvé, co ho slyším do telefonu plakat. Máma umírá. V posledním dopise dostávám rady, jak o dítě pečovat, jak je v chladné Kanadě oblékat... Už ve vysokých horečkách se naučí báseň Karla Trinkewitze Krajino dětství, chtěl bych se k tobě vrátit... a celou ji v agónii přednese, je to její odkaz. Má poslední a jediné přání, být pohřbená doma.

Ani teď úřady neudělí babičce povolení k výjezdu. Co je to za režim? Až o týdny později si odváží domů máminu urnu. I tu na hranicích pořádně proklepou, co kdyby v ní bylo ukryto nějaké protistátní tajemství? Jaký div, že po návratu čeká babičku psychiatrický ústav? Už se z něj nedostane.

Květen 69

Pracuji v bance do poslední minuty. Abych ušetřila peníze za autobus, jdu pěšky do nemocnice, je to pořádných 45 minut chůze. Ihned jdu na operační sál. Matku prý zachrání, ale dítě je mrtvé... Naštěstí se mýlí, na svět přijde silná a statná holčička, čtyřkilový cvalík. Jsme navýsost šťastní. Nový život mi pomáhá překonat vlastní nemoc i obrovskou bolest ze ztráty matky, řeči a domova.

Když přijdu z porodnice, čekají nás u dveří tři dětské postýlky... Sešla se i hromada oblečků a hraček. Většinou jsou od Italů, kteří si ještě pamatují, jaké to bylo, když přišli bez ničeho do cizí země.

Srpen-září 69

Všechnu sílu teď napřu k trvalému návratu za otcem do Švýcar. Ten je možný jen v případě, že nám Švýcarsko znovu udělí azyl. Bohužel chodí jen zamítavá odpověď. Jednou jsme už Švýcarskem pohrdli a odjeli, nabídka se neopakuje... Zamítnutí je konečné.

S tím, že by se rozhodnutí změnilo, už nepočítám, přesto sednu a špatnou němčinou píšu spíš smutný než rozhořčený dopis. Snažím se vysvětlit, že pocit urážky není na místě. Že člověk, který zůstane ze dne na den bez domova, není schopen rozhodování, cizota na něj doléhá tady jako tam, ocenit a vidět klady země, která by se mu mohla stát novým domovem, není prostě v jeho silách. Možná kdyby od začátku útěk plánoval a připravoval, ale tohle nebyl náš případ. Byl to dlouhý dopis, ve kterém jsem vytkla Švýcarům chlad a krutost, nedostatek empatie a pochopení. Odpověď v podobě azylu přišla vzápětí.

Ještě tentýž měsíc odlétáme i s tříměsíční dcerkou za otcem do Švýcar. Ještě stále jsem přesvědčená, že se vrátíme hned, jak se poměry uklidní.

Pozn.: O útěku přes Dunaj do Jugoslávie pojednává autorčina kniha „Brácha Jerry“ (nakl. Eroika, 2009)

Karel Trinkewitz:
Krajino dětství, chtěl bych se k tobě vrátit;
nad návsí trčí v modrém vzduchu elektrické dráty
a klouby stromů ztuhlé mrazem,
v sadu se zvolna snáší na zem
jak čerstvě drané peří sněžný prach,
vrabci se hašteří v osiřelých zahrádkách...
chtěl bych se vrátit...
nahlédnout zase do oken a za ploty,
zas v čerstvém sněhu dělat šlápoty
na bílých stránkách polí obklopených tichem,
chtěl bych se vrátit, když rybník zvučí dětským smíchem,
chtěl bych tam znova s vámi být, vy bezstarostné chvíle,
vy drobné postavičky dětí – černá v bílé!
jste jak veselé noty v jedné lince,
jak melodie vánoc v hrací skříňce,
jak obrázkový kalendář se starými daty...
krajino dětství, chtěl bych se k tobě vrátit!