Moje maminka byla žena z prostého lidu. Narodila se v Malých Svatoňovicích v roce 1921. Když chodila do školy a byla v pubertě, tedy v třicátých letech minulého století, vládl už v pohraničních oblastech s německým obyvatelstvem národnostní rozpor. Ten byl živený hodně z Německa, kde se k moci dostal Rakušan Hitler. Ten bláznil všechny etnické Němce v Československu ideou pangermanismu a nadřazením rasy. Češi byli vnímáni jako rasa podřadná a na oplátku se čeští školáci a školačky odmítali učit německy.

Můj otec, který byl o deset let starší než má matka, vyrůstal v národnostně „čistém“ kraji u Kouřimi, kde se mluvilo jen česky. Snad že si prožil svá pubertální léta o deset let dříve, kdy nevraživost asi ještě nebyla tak veliká, uměl německy velice dobře. A to proto, že ho babička vyhandlovala na rok za německou školačku Inge. To se tehdá tak dělalo, zatímco otec se učil německy v rodině Ingy v Němcích Inge se učila česky v rodině Moců. Prospěšné to bylo pro obě děcka. Ještě bych snad měl podotknout, že „v Němcích“ se nerozumělo v Německu jako takovém, ale v českém kraji, který byl v Československu, ale kde obyvatelstvo hovořilo převážně německy.

Když se mí rodiče na začátku války dali dohromady, otec, ač z česky hovořícího kraje, se německy domluvil solidně, zatímco máma, která byla vlastně z „Němec“, se německy nedomluvila a už se to nikdy nenaučila. Byla a zůstala prostou ženou z lidu. Jednou mi řekla: „Stanoušku, já nejsem hloupá, jen nevzdělaná.“ Já to tak bral a když jsem se ocitl v Austrálii a konečně si naspořil, pozval jsem mámu do Austrálie. Přiletěla celá šťastná, aby poznala svá tři vnoučata a moji ženu. Psal se rok 1977 (dokud neměla nárok na penzi, tak ji čs. úřady nechtěly pustit), otce jsem s ní pozvat nemohl, protože nám v roce 1970 umřel. Už když jsme ji vezli z letiště, štěbetala jako mladá holka, že jsem to sotva stačil překládat. Já jsem ji pak doma upozorňoval, že Australané česky nerozumějí, ale máma to nebrala na vědomí: „Prosímtě, to mi nepovídej, že nerozumí aspoň trochu!?“

V ten okamžik jsem to nechápal, až později jsem si uvědomil, že zřejmě ti naši němečtí spoluobčané z jejího mládí více či méně česky uměli a máma, byvši prostou ženou, svá jazyková poznání z mládí vztahovala podvědomě na všechny cizince. Já si v tu chvíli myslel, že podlehla klamu mého překládání. Když se třeba bavila s mojí ženou, automaticky jsem opakoval anglicky, co ona řekla česky, a pak česky odpověď mojí ženy. Tak si na to za pár dní zvykla, že mne brala jako vzduch, jako kdybych v pozadí nebyl, nepřekládal a ona všemu rozuměla v originále. A tak když jsme šli nakupovat do obchodního domu Grace Bros. v Mt Druit, jsem se rozhodl, že jí dám praktickou lekci.

Víš co, řekl jsem, běž nakupovat sama, já se do toho nebudu plést a uvidíš, jak ti budou rozumět. Máma se usmála a šla do sekce dámského oddívání, kde se zastavila u sekce blůz, které tam ležely na stole. Brzo přišla prodavačka a otázala se, jestli by nemohla vážené zákaznici (madam) pomoci. Máma se na ni podívala a řekla: „Potřebuji nějakou lehkou blůzu, co tahle...“ A vzala jednu z blůz a přiložila si ji ke krku... „Ne, to ke mně nejde, viďte...“ a pak pokračovala v samomluvě a pokládala na sebe jednu blůzičku za druhou, až konečně zvolila tu, která se jí líbila nejvíce. Celou tu dobu ji prodavačka sledovala s otevřenou pusou, ale když viděla, že si bluzičku vybrala a zřejmě ji hodlá zakoupit, usmála se a rukou naznačila postup k pokladně.

Zaplatil jsem za blůzu a když jsme vycházeli ven máma mně vítězoslavně řekla: „A ty mi budeš vykládat, že mi nebudou rozumět ani trochu!“ Prostá žena z prostého lidu se nezapřela.