Je stařičký vtip. Přijde Khon k rabínovi s dotazem: "Myslíš, že nám teď bude líp, když udělali toho Vildu Širokýho předsedou vlády? Já jsem slyšel, že on zas není úplně zlej. " Rabín zamává rukama a křičí: " Tak tohle ne Khon, politiku ne, za to je kriminál." Khon smutně odchází a rabín jej náhle zastaví mezi dveřmi. "Poslyš, Khon, já se tě taky na něco zeptám. Co myslíš - když dají jeptišku do bordelu, stane se z bordelu klášter, nebo z jeptišky kurva?"

Poučné, že? Začít si s někým může být opravdu nebezpečné. Začít si s něčím také - třeba s drogami. Jsem dost starý na to, abych pamatoval hodně lumpáren, všiváren, zločinů komunistů. Pár těch všiváren jsem zažil na vlastní kůži. Když se mne vnuci ptají na tu dobu, říkám jim spíše jednotlivé příběhy. Ty mají velikou vypovídací hodnotu. Souvislosti je lépe hledat v knihách.

Byť socdemáci asi Neviditelného psa moc nečtou, chci jim k jejich sněmování poslat dodatečně jeden příběh, který opravdu není z těch drsnějších. A chci připomenout, že zločinci jsou zločinci - i když za dvacet let tomu nebude asi nikdo věřit.

Upozorňuji, že tento příběh se skutečně stal a že není úsměvný. Koncem šedesátých let jsem pracoval jako směnový mistr na jednom z provozů Spolany Neratovice. Zaměstnání kvůli získání bytu - nelituji, byl jsem tam 20 let a byla to zajímavá léta. Někdy v roce 1969 mne oslovil můj nadřízený, vedoucí výrobny. Dostaneš na směnu člověka s těžkým škraloupem, strašně fajn chlapa, inženýra z výzkumu léčiv. Zařiď, aby se k němu mančaft choval slušně, on není netýkavka, ale už si užil své a tohle si nezaslouží.

Tak jsem se seznámil s ing. Jiřím Spáčilem, člověkem, který byl jistý čas členem KSČ, protože chtěl dělat práci, která jej těšila a jinak to asi nešlo. Angažovat (a vyrábět si průser) začal v roce 1968, kdy si naivně myslel, že to k něčemu povede. Vsadil na špatnou kartu, t. zv. reformní hnutí uvnitř KSČ, a dostal se tím pádem poměrně rychle "k lopatě".

Poté, co jsme se "očichali" a začali si věřit, mi pověděl mnoho věcí, které ovlivnily mé další jednání, postoje, názory. Nejvíc mne oslovil jeho neutuchající optimismus. Tomu pánovi skutečně nevadilo, že se stal dělníkem, žije s dělníky, chodí na pivo s dělníky. Dokázal pivním debatám vtisknout určitý smysl. Když na to vzpomínám, on byl tehdy ten jediný z nás, který věděl, že řečmi u piva lze i riskovat kůži a přesto tak činil.

Toho pána nezlomila absolutní degradace. Jemu bylo všemocnými stranickými (a tento výraz bytostně nesnáším, ač je stále hojně užíván) komunistickými orgány sděleno, že krom dělnických povolání nemá šanci se chytit, o to se postarají (a postarali). Problém nastal zakrátko - ve chvíli, kdy jeho manželka se dala rozvést a začala velmi úspěšně za pomoci úřadů bránit milujícímu tátovi ve styku s jeho dvěma dcerami. Pak to šlo dosti rychle. Dokonale zlomený člověk zemřel, pokud si vzpomínám, asi čtyři léta poté. Tímto prohlašuji, že smrt ing. Jiřího Spáčila pokud ne přímo způsobila, pak nejméně o mnoho let urychlila Komunistická strana Československa a její zločinný, sprostý, nelidský aparát.

Jeho dcerám, dnes ženám, bude nyní kolem 45 let. Narodily se jako Spáčilovi. Měly tátu, kterého strašně stručně a nedostatečně popisuji. Dojde-li tento vzkaz k Vám (dcery ing. Jiřího Spáčila), buďte na tátu hrdé.

(A ČSSD se táži - to jste již skutečně ztratili paměť?)