Další díl cestovního bedekru pro budoucí cestovatele časem. Přátelé, nejprve se zastavte ve 20. letech 21. století a načerpejte informace z této webové stránky!

70. léta 20. století

Cestování

Pozor, kdo z vás by chtěl cestovat podle optimisticky vyhlížejícího časopisu „Putěšestvija po Sovětskomu sajuzu“, nedělejte si naděje! Zapomeňte na to, že byste mohli po území tohoto našeho přítele nejvěrnějšího cestovat dle libosti a bez dozoru. V zemi s tolika zakázanými oblastmi bylo lze „putěšestvovat“ pouze pod dozorem pracovníků KGB zaměstnaných u cestovní kanceláře Inturist, a jen po místech dostatečně skrývajících každodenní realitu. Nebo snad jste se chtěli na něco zeptat místního obyvatele, vy provokatéři a imperialističtí agenti?

Nicméně z tehdejšího ČSSR jste měli otevřené brány do celého světa. Tedy skoro. Přesněji řečeno do NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Jak říkám, skoro do celého světa.

Co takhle Balaton? Pro člověka, který si chce alespoň jednou do roka užít ovoce a zeleniny jasná volba. Ba i Coca-Colou jste mohli svlažit hrdlo a navíc: na budovách nikde žádná rudá hvězda. Kupodivu jste tu potkali turisty z celé Evropy, včetně San Marina a Lichtenštejnska, na mou duši. Jen Rusů tu bylo málo. Nechyběli nám.

Nebo Rujána? S lákavými nuda-plážemi pro mimořádně otužilé a větruvzdorné rekreanty? Polská jezera, kde každý Čech dříve či později porozuměl místnímu jazyku a ti nejodvážnější si užívali mší ve venkovských kostelících bez nenápadného státního dozoru? Já vím, často vítězilo Bulharsko a Rumunsko, kde jste na hotelu alespoň mohli zaručeně uplatnit pracně naučené ruské slovíčko „tarakan“.

A doklady s sebou! Celní prohlášení: co vezete s sebou, co si přivážíte. Například počet filmů do fotoaparátu byl tuším omezen na 5, asi aby špióni nemohli tolik špiónit. Boty koupené v NDR bylo nutné nazout a ty původní české ještě v NDR vyhodit. Záclonami koupenými v Polsku si šlo omotat těla pod oblečením. Do ošklivé kapitalistické ciziny pouze s devizami přidělěnými vám státem! Na hranicích (tehdy byly všude funkční hranice, milí cestovatelé časem!) tehdy bývalo veselo...

Je libo kulturu?

Tohle téma, milí cestovatelé časem, tehdy dosti souviselo s cestováním. Cédéčko ještě nikdo nevynalezl, prodávaly se gramodesky a magnetofonové kazety. Ale zatímco milovníci vážné hudby, lidových písní a dua Kotvald - Hložek u nás mohli být celkem spokojeni, milovníci zahraničního popu mířili do NDR a do Polska, kdežto vyznavači rocku sháněli desky v Maďarsku. Tam se také odehrávaly veškeré zajímavější koncerty. Tak bylo v Moskvě rozhodnuto. Ptáte se, co měla s kulturou u nás společného Moskva? Víte co? Raději do této epochy necestujte.

Až později někteří šikulové zjistili, že stačí u nás navštěvovat zahraniční kulturní centra. V Centru bulharské kultury se dali sehnat Beatles i Stouni. Také Centrum polské kultury stálo za prohlídku, zvláště kvůli literatuře. Osobně jsem si zamiloval Dům slovenské knihy. Zatímco v Čechách byli někteří spisovatelé, řekněme, nedoporučeni, ve východní části našeho společného státu jim knihy ve slovenštině v pohodě vycházely. Svojho prvého Hrabala, áno, tohto majstra českého jazyka, som vtedy čítal vo slovenčine. V Čechách Hrabalovy knížky nevycházely, nebo nanejvýš ve směšně malých nákladech. Zato Celina od L. I. Brežněva prý u nás vyšla v nákladu přes 100 000 výtisků.

Nebýt některých malých divadel a jazzových kapel, které „hrály hudbu utlačovaných amerických černochů“, a proto je nikdo nezakazoval, tak... Ještě pořád je libo kulturu této doby? Tak vidíte.