Skoro přesně dvacet let po našem 21. srpnu 1968 se pokusilo tvrdé jádro sovětských bolševiků o cosi podobného v Moskvě. Gennadij Janajev a spol. se spolehli na hrubou vojenskou sílu podle vzoru Brežněva, který se spolehl na armády Varšavského paktu. Gorbačovova glasnost však už zanechala stopy i v Sovětské armádě. Maršálové a generálové byli v rozpacích a nevydali rozkazy pálit do občanů nebo do jednotek, kterým velel maršál nebo generál, spolužáík ze stejné vysoké vojenské školy. Srpen 1968 upevnil a zkonsolidoval moc uvnitř „Tábora míru a socialismu“. Za jeho hranicemi však prakticky zlikvidoval eurokomunizmus. Československo bylo obětním beránkem, který vykoupil Evropu z modlářské víry v socialismus sovětského typu.

Šest tisíc tanků cizích armád na náměstích a v ulicích našich měst nebylo to nejhorší. Horší bylo, že to spustilo pomalé progresivní tragédii normalizace, za kterou jsme už mohli do značné míry sami. Všechna slavnostní srpnová prohlášení stranických a vládních špiček včetně loutkového parlamentu byla už v říjnu odvolána a národní shromáždění odhlasovalo souhlas s okupací. Proti byli jen čtyři poslanci. Znovu jsme se stali národem, kterému vládnou kolaboranti.

Dnes poslouchám zvukový záznam hlasů statečných rozhlasáků ze srpna 68. Snad by se v rozhlasovém archivu našel záznam vysílání ze dne moskevského puče a několika dní po tom, než nám spadl kámen ze srdce, když velení sovětské armády začalo poslouchat Borise Jelcina. Možná mne paměť klame, ale zůstává ve mně živá vzpomínka na zmrazující faktografickou objektivitu zpravodajství o tom, co říkají Reuters a jiné světové tiskové kanceláře o dění v Moskvě – bez osobního komentáře. Politické špičky se omezily na výzvy zachovat klid. Jako by převládla jakási opatrnost. Nepamatuji, že by jasně a jednozněčně pučisty odsoudili. Pracovalo v nás poučení ze srpna 1968?

Nemyslím, že by se báli vpádu sovětské armády do Prahy. NATO by už pasivně nepřihlíželo invazi jako v roce 1968. Strach jsme měli z toho, že znovu zvednou hlavu naši normalizátoři, lidoví milicionáři, stoupenci Vasila Bilaka a milóny občanů, kteří si nebyli jisti, zda jim někdy někdo nespočítá a nevyčte, že jsou v zaměstnání na místech, která mohli začít zastávat na základě privilegia členství v KSČ, lidé, kteří bydleli – a často dodnes bydlí v bytech zabraných po těch, kteří emigrovali, atd. Nemuseli to být ani členové KSČ. Pamatuji na změněnou atmosféru v obchodech nebo v tramvajich. Prodavači, průvodčí, vrátní, kteří už si začali uvědomovat, že „spotřebitelé“, cestující a pokorní žadatelé na národních výborech přestanou být jejich podřízenými. Těm všem běherm těch tří dnů zřetelně díky Janajevovi otrnulo.

21. srpna 1968 jsme se s manželkou rozhodli emigovat. Dvacet let života ve stále reálnějším socialismu stačilo. Než jsme však dojeli z Ptrahy na rakouskou hranici, poslouchlali jsme v autě nejen celostátní rozhlas, ale i těch nějakých pět regionálních svazarmovských vysílaček, které se najednou vynořily a nabádaly k pasivnímu odporu k okupantům. Vtipně komentovaly rozpaky zbloudilých okupačních jednotek na silnicích vedoucích do najednou bezejmenných měst a vesnic bez názvů. Místo ukazatelů směru a tabulí s názvem obce jsme viděli nápisy „Směr Moskva“ a „Ivan, idi domoj!“ Řekli jsme si, že sem patříme a zem s takovými lidmi nemůžeme opustit. Vrátili jsme se domů už z Kaplic.

Ten třídenní záchvěv strachu v srpnu 1991 nás poučil. Kdyby se byl měl vrátit Jakeš a Husák, od hranic bychom se nevrátili.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora