Byl to můj poslední den v autodílně, protože den nato jsem měl nastoupit do velkého strojírenského podniku jako údržbář obráběcích strojů; slíbili mi totiž, že u nich budu smět studovat večerní průmyslovku. Teď jsem ale byl ještě automechanik, stál na dvoře s předním dělníkem panem Klementem a kouřili jsme.

Panu Klementovi jsem býval k ruce. Začalo to jeho svačinou, pro kterou jsem vyrážel na kole. „Dvě houstičky a stopadesát gramů šunkového salámu,“ přál si vždycky, „ale pěkně libovýho. Kdyby nebyl libovej, počkat, až vodkrojej.“ Dále jsem měl za úkol zásobovat jeho motocykl NSU 500 pohonnými hmotami, totiž krást pro něj benzín. K tomu účelu jsme měli v dílně asi metrovou gumovou hadičku a musel jsem dávat pozor, abych se při zlodějské operaci příliš nenapil. V té dílně se toho ztrácelo víc, nejen benzín, ale třeba vercajk. Jednou to došlo tak daleko, že jsme měli na čtyři dělníky a dva učedníky pouze jeden nejužívanější plochý klíč 14/17. Dneska vůbec nechápu, jak se tam vlastně dalo pracovat.

Prvního dubna mne pan Klement poslal s dvoukolákem k pumpě přes celé město pro pět kilo komprese. Ti dobráci mi dali plechovku s pěti litry vyjetého oleje a já se s tím trmácel přes celé město zpátky. Tohle se prý dělá o apríla s každým učedníkem.

Vlastní řemeslo bylo stále ještě brzy po válce velmi pestré. Na dvoře stála spousta automobilů po Němcích, sem tam i nějaký starší Populár, mladý Tudor, skoro všechny typy osobních automobilů firmy Praga, nebo třeba Minor. Tenhle Minor bylo zajímavé autíčko se samonosnou karosérií, kterou vedlo táhlo ruční brzdy, takže k němu nikdo nemohl. Minora měl služebního okresní zvěrolékař doktor Žaket. Jednou přijel a už od vrat hulákal na pana Klementa, že mu s ním musí něco udělat, protože když prší, sedí až po kotníky ve vodě. Pan Klement obhlédl situaci a kázal mi vyzvednout u pana Weismüllera elektrickou vrtačku a bórek číslo deset. S ním pak začal vyvrtávat v podlaze Minora krásný obrázek kosočtverce. „Copak to bude, Bedřichu,“ vyzvídal doktor Žaket, který se zájmem přihlížel výrobě cedníku. „Tudy vám bude ta voda vodtejkat,“ oznámil mu pan Klement s tím, že nic jiného se dělat nedá.

Bývaly i světlejší okamžiky. Do dílny třeba přivezli kusový výrobek firmy Daimler-Coventry, nádhernou limuzínu ze stáje prezidenta Beneše. Když po vítězném únoru v roce 1948 tenhle prezidentský vozový park rozháněli, vůz z Coventry přidělili psychiatrické a protialkoholní léčebně v Horních Beřkovicích. Tam o něj pečovali a přijeli s ním kvůli nějaké lapálii se zapalováním, kterou hravě vyřešil náš elektrikář pan Fronc. Bylo to obdivuhodné auto. Vzpomínám třeba na vmontované hydraulické hevery pro všechna čtyři kola, ovládal je ventil v podlážce u řidiče. Jeli jsme s tou krásou s panem Klementem na průbefár po okolních okreskách, řítili se jako blázni a tachometr ukazoval jen osmdesát. Teprve dodatečně nám došlo, že ukazoval v mílích. Oni když v Coventry vyráběli vůz do Československa, dali sice řízení na levou stranu, ale na tachometr nemysleli.

(Poznámka pro labužníky. Podobný omyl míle/kilometry připomínal v Neviditelném psu 25.12.2019 Miroslav Pivoda: „Typickým příkladem banální chyby ve vědeckém prostředí byla havárie satelitu Mars Climate Orbiter, o celkových nákladech projektu $327,6 milionů, v září 1999. Proč? Protože jedna skupina vědců počítala vzdálenost v kilometrech, zatímco jiná v mílích.“)

Pobyt v autodílně jsme pravidelně střídali s učňákem, se středním odborným učilištěm, který byl pro komunály v Děčíně. S internátem a buzerujícími vychovateli. Jinak rozdíl mezi učňákem a dílnou byl v tom, že v dílně byla šupléra šupléra, kdežto v učňáku úplně ta samá věc posuvné měřítko. To bylo všechno. Nenaučil jsem se nic tam, ani tam.

Takže teď tu stojíme s panem Klementem a kouříme a já se naposled rozhlížím po dvoře zasekaném auťáky, kam až oko dohlédne, až tam dozadu ke zdi, kde odpočívá podělaný od slepic náklaďák Borgward. Patřil komunálu, jako celá tahle dílna, byl nejspíš také po Němcích a měl se někdy generálně opravit. Až bude čas. Až nebude co dělat. Takže se na něm občas pracovalo. Totiž – občas se na něj něco napsalo. Tady už musím blíže vysvětlit pana Weismüllera.

Šéfem autodílny byl šéf místního fotbalu. Kdysi přitáhl báječného ligového obránce, kterému slíbil pohodlné zaměstnání, a od té doby bek Weismüller odpočíval přes týden v kanceláři naší dílny. Jemu se hlásilo, když někdo fasoval motorový olej, brzdové obložení, žárovičky do stoplampy a další potřebné věci na melouchy, tedy všechno na Borgwarda. Na každého dělníka vedl pan Weismüller také knížečku, co v papírnictví prodávali jako slovníček, a do ní každému zapisoval denní práci. Když se třeba pánové zdrželi na svačině v nedaleké hospodě U Faustů až do konce pracovní doby, ohlásili panu Weismüllerovi, aby to všem napsal na Borgwarda. Ten krám podělaný od slepic byl prostě bezedný.

Kouřil jsem s panem Klementem poslední cigaretu a zahleděn přes dvůr zaplněný auťáky, v té poklidné chvíli povídám: „Ten Borgward, pane Klement, ten bude asi jednou hodně drahej, viďte?“ Přední dělník zašlápl vajgla, vzal mne kolem ramen, zasmál se a pravil:

„Landíčku, to bude jednou tak strašně drahý, že to bude muset bejt zadarmo.“

(Z připravovaných memoárů.)