Je to skoro půl století, kdy mi krátce před létem můj šéf sdělil, že budu mít v zimním semestru základní přednášku z fyzikální chemie pro nechemické obory. Musím to rozvést. Byl jsem jen pár let odborný asistent (jímž jsem zůstal až do roku 1990) na katedře fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Moje zkušenost se studenty pocházela z laboratorních cvičení z uvedeného oboru, kdy jsem opravoval některé stařičké přístroje, měli jsme i předválečné, radil, a pak zkoušel. Na konci byl klasifikovaný zápočet, taková malá zkouška, kdy šlo o to přesvědčit se, zda dotyčný něco pochytil z oboru. Jak kdy.
Ale přednáška? To bylo za semestr patnáct vystoupení, každé devadesát minut. Abych nezapomněl – měl jsem k tomu i cvičení v posluchárně, kdy se měla probírat obtížnější látka a k tomu počítat praktické příklady. Tedy dalších devadesát minut. Pro mladší dodám, že naší výzbrojí byla tabule a křída. Ve velké posluchárně i silný hlas; mikrofony nebyly. Ovšem hlavně skoro nebylo z čeho studovat. Sami jsme měli na tento chemický obor skripta, která sloužila i dalším generacím. Učebnic poskrovnu. K tomu posluchači nechemických oborů, rovněž přeloženo, adepti biologických směrů, které chemie tehdy zrovna moc netáhla.
Ještě mezihra – omluvám se, že píši v mužském rodě, ale opakované psaní „studentky a studenti“, „posluchačky a posluchači“ by text prodloužilo. Sluší se dodat, že v těchto začátcích byla výrazná převaha studentů; když jsem asi před deseti lety končil, bylo to přesně obráceně. Posluchárna byla plná ženských tváří.
Chmurná přehlídka učebnic měla světlý bod, knihu „Základy fysikální chemie“, kterou napsal koryfej oboru profesor Rudolf Brdička. Dílo znamenité se dočkalo řady vydání v tehdejší Německé demokratické republice, aby pak bylo po letech doplněné a rozšířené přeloženo zase zpět do češtiny. Autora jsem znal, občas přicházel do naší laboratoře, protože mého šéfa pamatoval jako studenta. Pan profesor se mnou vlídně pohovořil a ptal se, jak to jde s bílkovinami, které jsme studovali. Znal je, takže si občas hned odpověděl: „Špatně.“
Ovšem naše první setkávání byla jiná – pan profesor nám přednášel Obecnou chemii hned v prvním ročníku studia. Věnoval se termodynamice, oboru, kde se to hemží diferenciálními rovnicemi, kterým jsme však nerozuměli. Na jedenáctiletce se tehdy nebraly, nevím, jak dnes. Ve vyšší matematice jsme se k nim na fakultě teprve prokousávali. Netuším, kdo tehdy připravil takový studijní plán.
Problémem nebyla jen matematika, ale také páně profesorova mluva. Hovořil totiž velmi rychle, i v běžném životě. Tradovalo se, že když roku 1959 dostal profesor Heyrovský Nobelovu cenu, jeho blízký kolega profesor Brdička mluvil k novinářům a ti prý skoro nestačili stenografovat. Opět pro mladé – magnetofony nebyly běžnou výbavou, a mnoho novinářů zapisovalo projevy těsnopisem. Později jsem pár takových ještě poznal.
Přednáška byla náročná také proto, že pan profesor psal na tabuli, rovněž rychle, ale na kdejaké volné místo a nechtěl, aby se dílo smazalo. Takovou pomoc zdvořile, leč důrazně odmítal. Jednou nás rozveselil, když při odchodu sáhl automaticky do misky se zbytky křídy, vzal je a strčil do kapsy saka. Roztržitost se spojuje s profesory. Zkouška u něj, dostal jsem dvojku, probíhala spíš jako páně profesorův monolog. Byl tu i společenský problém – skákat slavnému vědci do řeči? Později u nás v laboratoři na tyhle přednášky vzpomínal. Já také.
Vzpomínka na profesora Brdičku byla z hlediska úvah o vlastní přednášce poučná. Především, obor nestačí znát, abych mohl mluvit zpaměti, ale nutno ho chápat do hloubky. Dále – nemluvit moc rychle, občas udělat krátkou pauzu. A také rozmyslet si, co všechno budu psát, a počítat s velikostí tabule. Abych si nesmazal něco, k čemu se ještě vrátím. To všechno přišlo až s léty.
Jiným inspirátorem byl profesor Stanislav Škramovský, který přednášel anorganickou chemii. Starý pán, pro nás sedmnáctileté. Zbývalo mu ještě pár let do šedesátky. Hovořil rozvážně, na tabuli psal krásně kaligraficky. Měl klasické gymnázium, tedy rétoriku, ale nejen tu. Patřil ke vzdělancům širokého záběru, takže dokázal odbočit do geologie, mineralogie, biologie, o historii nemluvě, vždy v souvislosti s probíraným tématem. Zkoušku u něj jsem absolvoval rovněž na dvojku. Pamatuji si, že jsem si jako otázku vytáhl kartičku s jediným slovem „dusík“. Připomínám, zkoušelo se jen ústně. Řečeno sportovně, držel jsem s panem profesorem krok asi do konce druhé třetiny. Pak nabyl převahy – znal samozřejmě mnohem víc sloučenin tohoto prvku než já. I jeho jsem pak poznal blíž, když jsem byl na fakultě.
Opět poučení – hovořit raději pomalu, spisovně, psát na tabuli čitelně. Poslední podmínky jsem se bohužel nikdy nezhostil. Už na obecné, dnes základní škole, jsem nikdy neměl jedničku z psaní, a dvojku mi dávali na vysvědčení z milosti. Ještě postřeh: snažit se ukázat, pokud to jde, širší propojení oboru s jinými. Fyzikální chemie zasahuje snad do všech oblastí.
Příklady přednášejících byly, léto jsem prožil přípravou přednášek. Body ke každé, na jednotlivých listech, které jsem nosil s sebou. Dnes se přiznám, že v počátcích jsem občas pokud možno nenápadně, pohlédl na papír. Paměť je ošidná do té míry, že poznámek přibývalo. Také s tím, jak se objevovaly nové poznatky.
Čekal mne vstup nikoli na prkna, která znamenají svět, ale do posluchárny, před desítky nových tváří. Vzpomněl jsem si na naši profesorku dějepisu na jedenáctiletce paní Martu Seidlovou. Měla s námi také nepovinnou latinu a bylo jasné, že za tři roky po dvou hodinách týdně nás jazyk nenaučí. Snažila se nás proto seznámit s kulturním dědictvím antiky. Zmínila se o rétorice, kdy zásadou prý bylo, že v první části vystoupení se řečník pokusil získat posluchače na svou stranu. Teprve pak se pustil do vlastního tématu, občas nepříjemného. Dnes to řada politiků trochu kopíruje, ale vesměs zůstávají jen u té první podmínky. K věci pak nejdou. Slavný řečník Cicero to porušil ve čtvrté řeči proti Catilinovi (známé „jak dlouho ještě ...“), a vyvolal prý nejen překvapení, ale přispěl ke Catilinově popravě.
Neměl jsem v úmyslu někoho obviňovat a vést k popravčímu špalku. Ve fyzikální chemii to nejde, ale vždy jsem přemýšlel, jak začít, abych studenty trochu povzbudil. Můj obor nikdy nepatřil k vyhledávaným a oblíbeným. A také jak během přednášky výklad trochu odlehčit, zvlášť když jsem začal pozorovat „rybí oči“ některých posluchačů. Občas se mi snad něco povedlo, obvykle to byl nějaký okamžitý nápad, kdy se studenti zasmáli. V exaktní vědě to není s takovými nápady snadné. Měl jsem z toho radost, a někdy navíc pocit, že se přednáška povedla. Ne vždy. Ale tohle mohli nestranně posoudit jen ti, kdo seděli v posluchárně.