Vyšla jsem z koupelny a otevřela okno. Nebylo z něj nic vidět, svět byl ponořen do podzimní mlhy. Zhluboka jsem se nadechla a pach mlhy mi připomněl jinou mlhu, která se tenkrát před pětadvaceti lety převalovala Vratislaví. Nemám mlhu ráda, ale vzpomínka mi ji najednou přiblížila, najednou mi byla milá.

Znovu jsem před očima viděla zdánlivě nekonečné červené cihlové zdi vratislavských kostelů – ale možná to byl jen jeden kostel, kolem kterého jsme chodili z univerzity do studentského klubu. A před očima mi vyvstala překrásná hala Leopoldina, kde se na začátku listopadu 1989 konal seminář o české kultuře. Vystoupili tam lidé, o nichž jsem byla přesvědčená, že je budu navždy znát jen podle jména: František Janouch, Vilém Prečan a další čeští exulanti.

Byla jsem si jista, že se mi dostává příležitosti zažít na vlastní kůži historickou událost. Večer jsem v klubu seděla u stolu s Ivankou Tigridovou (i o ní jsem si myslela, že ji nikdy v životě neuvidím) a ta se mě zeptala, zda s ní nechci jet do Varšavy za Pavlem. Vlastně jsem nemohla, protože jsem měla povolení (dávno jsem zapomněla, jak se jmenovalo) jen na tři nebo čtyři dny. Ale že bych kvůli tomu zmeškala jedinečnou, jak jsem si myslela, možnost setkat se s Pavlem Tigridem, kterého jsem znala jen z telefonu? „Tak ať si ten pas nechaj,“ pravila jsem. A jely jsme.

Ve Varšavě mě čeští exulanti vzali do Sejmu za Bronislawem Geremkem. Vyptával se mě, jaké jsou nálady v Československu, a přesvědčoval mne, že i v mé zemi se zanedlouho zbavíme komunismu. Moc jsem mu nevěřila, když říkal: „Podívejte se na mapu, to přece nemůže vydržet.“ Když jsem jeho slova opakovala o dva dny později na schůzce ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, zírali na mne mí kolegové stejně nedůvěřivě, jako předtím já na polského poslance. Ani ne za měsíc mělo Československou novou vládu a komunistický režim odcházel do minulosti.

Potěšena vzpomínkou jsem zavřela okno a nechala mlhu venku. Copak asi přinese dnešní den, když tak přívětivě začal? Přinesl soudní rozhodnutí, že Zdena Mašínová nedostane zpátky rodinný statek v Lošanech. Bylo mi to líto. Vím, že soudy uvažují podle jiných pravidel než já, ale stejně: podle zdravého rozumu by se přece statek měl vrátit do rukou dědiců. Nebo snad ne? Neznám všechny okolnosti případu, nevím, jak o něj Mašínovi přišli – nebyli přece nikdy odsouzeni, takže soudním rozhodnutím zabaven být nemohl.

Na webových stránkách zuřily hádky o projev českého prezidenta a o výroky bývalého českého prezidenta na adresu jeho předchůdce. Vida, já si myslela, že pokud jde o výroky českých politiků, zůstane nepřekonatelný projev Miloše Jakeše v létě 1989 na Červeném Hrádku.

LN, 7.11.2014