Bylo nebylo, tak mi to občas připadá se vzpomínkami, kdy jsem měnil profesi zubního laboranta za televizního, později rozhlasového technika, a to ve svých třiceti letech, ženatého s jedním dítětem. Zkusím to vzít „od Adama“.

Hrál jsem si na reportéra, a tak jsem se v Rumburku dostal na výstavu akademické malířky Kamily Matějčkové-Myškové, kterou pořádala jako vzpomínku 100 let Boženy Němcové. Rozhovor s umělkyní, ale i s žijícím vnukem Boženy Němcové mi „odvysílalo“ krajské ústecké rádio. Tehdy byla nouze o magnetofonové pásky, takže jsem postupně rozhovor přemazal jinými „reportážemi“. Po úmrtí vnuka B. Němcové se mi ozvali z Krátkého filmu a z televize, ale já je musel zklamat.

V Rumburku se mi, na základě „úspěchu“ na kraji, podařilo založit malé zpravodajské studio s vysílacím časem každou středu v 15:00 - 15:15 v rozhlase po drátě. Jak šel čas, stal jsem se medikem a v době 40. výročí Československého rozhlasu jsem si zasoutěžil a „naneštěstí“ zvítězil. Vysvětlím. Rozhlas mi, zřejmě ze slušnosti, nabídl spolupráci s redakcí Pionýrské jitřenky. Tehdy mě vyfasovala Eva Kopecká a Vlado Príkazský, což nyní vidím jako jejich velkou oběť. Za čas mě to s pionýry přestalo bavit, a tak jsem „koketoval“ s pořadem Halali, kam jsem to zkoušel zvenku, tedy jako posluchač amatér. Poučen, jak to v redakcích chodí, jsem byl skromný, trpělivý, ale vytrvalý.

Tak mohu označit následující etapu za zlomovou. Halali byl úžasný pořad. Komunikoval s posluchači, obohacoval je třeba rubrikou „Vysíláme pro Vaše magnetofony“, kde se dařilo uvádět zajímavé hudební snímky ze světa, navíc ten pořad nebyl o politice. Já měl na své příspěvky o technice slušný posluchačský ohlas. Odpovídal jsem totiž konkrétnímu posluchači na jeho otázku, což se asi líbilo, takže se má účast v rubrice stala pravidelnou, otázky závažnější a odpovědi, na tehdejší dobu, odvážné. Odvahu měl vlastně zodpovědný redaktor Zdeněk Bouček, který musel občas Halali „nahoře“ hájit. Ani nevím, v jaké fázi došlo ke spolupráci s Týdeníkem Rozhlas, ale jméno vydavatelství (Rudé právo pod ÚV KSČ) mělo svou váhu. To byly ty paradoxy doby. Po roce 1965 jsem se z medika stal technikem s možností většího rozhledu a odbornosti ve formulaci odpovědí, které někdy cílily na výrobce spotřební elektroniky, kteří se občas bouřili, protože se museli zodpovídat vrchnosti, zda kritika z rozhlasu či z Týdeníku je oprávněná.

Ale šéfredaktorka Karbanová byla neoblomná a jednou jsme s Boučkem za Halali a s pytlem dopisů šli na VLK na ÚV KSČ obhájit pravdu o stavu naší spotřební elektroniky. Tam se zrodil plán, že já, „pisálek dle Tesly“, pojedu s lidmi z VLKu (Výbor lidové kontroly pod ÚV KSČ) na kontrolu do Tesly Bratislava, která z našich reportáží v Halali dopadla nejhůř. Vedlejší účinek této akce byl v tom, že Bouček s Halali měl klid a já od svých nadřízených v rozhlase také. V Bratislavě jsem strávil týden a paradoxně jsem svým zjištěním pomohl těm, které jsem kritizoval. Nešlo o nekvalitní práci, ale o práci s nekvalitními součástkami. Taková „blbost“, přesné odpory do bloku ladění VKV dílu z Tesly Lanškroun byly z příkazu shora předány sovětům (RVHP v praxi), kteří za ně dodali jiné a to byl onen zakopaný pes. Radio totiž nedrželo během provozu naladěný kmitočet ani při rozšíření přijímaného pásma. Také jsem jim pomohl zbavit se nespolehlivých odporových drah potenciometrů od jiného slovenského výrobce.

Pro Halali to byla vlastně jen jedna z epizod, protože jsme byli třeba na reportáži v gramofonových závodech v Loděnici u Berouna, kde nám mimo záznam ukázali jemné rozdíly mezi hmotami na lisování desek pro domácí trh a zahraničí.

Nejen technikou jsem se v Halali zabýval. Díky Janě Vašatové z hudební redakce, která byla zodpovědná za hudební Halali, vysílané jednou měsíčně, střídalo ono původní, jsem se mohl seznámit s úžasnými hudebníky. Vzpomínám na Slavnosti lesního rohu v Žehušicích. Viděl, resp. slyšel jsem první vystoupení mladého hudebníka, hráče na lesní roh Radka Baboráka. Tam jsem ještě točil na cívkový magnetofon Revox B 77 a tahal 80 metrů síťového kabelu z hájovny. Když se ukázalo, že mé záznamy snesou vysílací kvalitu, byl jsem zván na další akce. Rád vzpomínám na rodinný výlet členů Společnosti pro starou hudbu. Tenkrát se sešli v Roztokách u Prahy s panem Miroslavem Venhodou. Já měl půjčený kazeťák SONY TC D5, se kterým jsem běhal po lese a natáčel. Za toto Halali jsme s Janou Vašatovou dostali v rozhlasové žatvě cenu v kategorii hudba/slovo. Přenosáci mi potom nadávali, když jsem v rozhovoru řekl, že to vše bylo točeno na kazetový magnetofon.

Stejně tak nemohu zapomenout na prázdninová setkání žáků a pedagogů hudebních škol v Bechyni. To byly akce HuHu (Humor v hudbě), které byly balzámem na duši. K neuvěření byl koncert na ukončení prázdninového semináře. Co ti vážení mistři se svými žáky dokázali z hudebních děl klasiků vytvořit, aby pobavili kolegy a poučili nás, posluchače. Chybí mi to, zvláště když tyto prázdninové akce v Bechyni již ani nejsou.

Představte si, jaké by to bylo, kdybychom měli tehdy dnešní technické možnosti. Dnes mám digitální „záznamník“, který umí totéž jako kdysi Nagra (špička v přenosné technice švýcarského výrobce), jen natáčet není co. Třeba se za čas vrátíme k domácímu muzicírování. Vím, „ZUŠky“ mají stále dost nadějných žáků, ale chybí mi ta úžasná atmosféra.