Před nedávnem byla jedním z předních témat medií nehoda supersportovního vozu BMW, výbavy to Policie České republiky, kdy ve voze byl navíc pasažér, který není členem sboru. Vcelku očekávaně skončilo vyšetřování oficiálním závěrem, že vše bylo v pořádku, nebyl porušen žádný předpis. Téměř to vypadalo, že dotyčný pasažér by si zasloužil pochvalu, že se z titulu své funkce zajímal o vůz do té míry, že si ho nechal prakticky předvést. V laické veřejnosti, k níž se hlásím, však přece jen hlodal červíček pochybnosti. Už třeba, na co takový vůz? Bude s ním policie honit hříšníky po vzoru akčních filmů? Nejsou snad v možnostech moderní techniky jiné způsoby, jak umravnit neukázněné řidiče? Pokud by snad ujížděl nějaký zločinec, i ten se dá patrně zastavit jinak. To jsou jen dohady, které jsem slýchal ve svém okolí. Jsem člověk omylný, třeba je takový vůz opravdu nezbytný a veřejnosti se dostane vysvětlení.

Tato epizoda mne však přivedla jinam, přesněji vrátila do vzpomínek, kdy jsem začátkem devadesátých let občas pobýval ve vesnici nedaleko Mnichova. Cestoval jsem veřejnou dopravou, takže když se mi ozval můj dlouholetý přítel, právník, dovezl mne na večeři do svého mnichovského bytu autem. Sepp, jak se kamarád jmenuje, byl tehdy docentem na Policejní akademii. Večer u něj byl příjemný, pak však nastaly dvě změny. Především byl Sepp kamsi náhle odvolán, takže mi s omluvou nabídl, že mne alespoň odveze k nějaké vhodné stanici S-Bahn, odkud mi vlak pojede přímo do vsi, kde jsem bydlel. To mi stačilo, byla už noc, ale vlak měl jet brzy. Druhá změna nastala v počasí, odpoledne ještě krásně slunném. Nyní byla kolem clona deště, leč nahlédl jsem, že autem se nepřízni živlů vyhnu.

Ne tak docela. Když jsme přijížděli k nádražní budově, všude parkovaly vozy, nikde ani jediné místo. Pak přece jen svitla naděje – přímo před nádražní budovou byla volná místa hned dvě. Ukázal jsem na ně Seppovi, ale ten odpověděl zamítavě s poukazem na značku „Zákaz zastavení“. Nevím, proč tam byla, později jsem nepátral. Odchován však teprve nedávno zaniklým komunistickým systémem, kdy jsme si sice byli oficiálně všichni rovni, ale někteří byli rovnější, jsem vyrukoval se zdánlivě jasným návrhem: „Seppe, tak tam zastav, jsi přece vlastně od policie.“ Odpověď přišla ihned: „Právě proto tam nemůžu zastavit.“ Nakonec jsme tedy skončili ve vzdálenější uličce, opustil jsem auto, v dešti doběhl na nádraží a stihnul na poslední chvíli vlak.

Druhý den se Sepp za mnou zastavil a znovu se omlouval, zatímco já jsem zas vyrukoval s argumentem, že jako docent policejní akademie to má snad u policie dobré. Kamarád na to navázal příhodou. Zmíněná akademie byla v městečku u Mnichova, kam tedy denně jezdil autem běžnou silnicí, nikoli dálnicí. Jednou ráno ho zastavila policejní kontrola, mladí muži, kteří, když Seppa uviděli, jako jeho někdejší žáci z akademie ho velmi srdečně zdravili. Pokračovali pak sice příjemně, ale nekompromisně: „Ale pane docente, nějak jste zapomněl nohu na plynu. Tady je povolena osmdesátka a vy jste jel přes devadesát.“ Následovala pokuta, nikoli malá, ale vzhledem k docentskému platu zas ne tak bolestivá.

Ovšem skutečně nepříjemné bylo, že hlášení o přestupku šlo na Policejní akademii, protože se ho dopustil zaměstnanec této instituce, i když občanský. Sepp vzpomínal, jak mu nadřízení obrazně umyli hlavu – on, učitel, si prostě nesmí dovolit porušovat předpisy, o jejichž právních aspektech ještě k tomu přednáší! Výsledek této domluvy se dostavil: na zákazu zastavení si netroufnul ani v noci a v dešti zastavit docent policejní akademie, protože to mohlo dopadnout nepříjemně, i když bylo málo pravděpodobné, že by v té chvíli byl přistižen. Ale přijížděl k nádraží jako každý jiný občan. Zákony platí pro všechny.