Není pravda, že za komunistů se nemohlo jezdit do zahraničí. Pokud občan chtěl, mohl mít v cestovním pasu tolik razítek, že se mu tam už skoro nevešla – Bad Schandau a Děčín. A nejvíce si jich nahrabal, když se rozhodl jet do Bulharska k moři – 12! Z nich pak byla nejpěknější oválná oranžová od Rumunů.

A na hřebenech Krkonoš člověk často pořádně nevěděl, zda se nachází na území Polské lidové republiky nebo v ČSSR. Hranici tam hlídali zcela neškodní polští ozbrojenci, z nudy se občas tázající: „Občanka jest?“ Český lyžař jede ve vánici po hřebenové cestě, míjí zasněžený stromek a ejhle – on to voják. Smůla však byla, když potkal polské turisty, kteří mu rozdupali stopu jako stádo kanců. Chodili zásadně v tlupě a pěšky, nechápal jsem, proč Poláci nelyžují.

S cestami na Západ to bylo o poznání horší. Když už ven někoho pustili, pěkně mu to osladili, aby si to příště rozmyslel. Za dvě hodiny se žadatel posunul ve frontě od jedné smradlavé popelnice k druhé smradlavé popelnici. Stálo se i na socialistickou Jugoslávii, pro kterou naši bolševici vymysleli speciální šedý pas. Ve frontě bylo možno vyslechnout si všelijaké životní osudy a vznikala tam i pevná přátelství. Mrzutostí však bylo mnohem více. Soudruzi suverénně předbíhali a stávalo se občas, že jednomu z manželů výjezdní doložku vyřídili a druhému ne.

Když konečně komunisté v naší zemi zkrachovali, nastal na hraničních přechodech veliký pohyb. Začalo to tím, že si každý mohl v bance vyzvednout 200 rakouských šilinků (dodnes si tu moudrou tvář na bankovce pamatuji). Potom už vízovou povinnost rušila jedna evropská země za druhou. Čeští cestovatelé se horečně snažili dohnat, co se dá, jako kdyby ani nevěřili, že svoboda cestování je tady už nafurt. Ukázalo se však, že západoevropští strážci hranic jsou flákači, kteří místo razítkování jen ledabyle mávají rukou. Vyzbrojeni paštikami a jinými konzervami se Češi rozprchli po celé Evropě. Mně se osvědčila výživná krevní tučnice z hus, kterou jsem si ohříval na vařiči a míchal se strouhankou.

Roku 1992 jsem se zúčastnil autobusového zájezdu do Řecka. Moc pohodlné to nebylo, zastávky na odpočívadlech přicházely vhod. Setkávali jsme se tam s jinými autobusy, zcela odlišného vzhledu. Karosu jsme vídávali jen jednu. Vylézali z ní lidé, kteří byli oblečeni podobně jako my a mluvili slovensky. Mezinárodní poznávací značku však měli vzadu jinou: SO. Na otázku odkud jsou, neodpověděli.

Když jsme přijeli na makedonskou hranici, slovenský autobus už tam stál. Na první pohled bylo vidět, že se celníci činí. Všichni cestující museli vystoupit se všemi zavazadly a otevřít je. S námi se Makedonci nezdržovali. Zeptali se, kolik máme stanů, a mávli rukou.

V Řecku jsme se měli báječně. Objeli jsme hlavní antické památky, vylezli na Olymp a každý den se koupali v moři. Za mírnou cenu se dal pořídit úžasný oběd, postačil k tomu křupavý chléb, červené víno a máčené olivy. Na retsinu jsem si pár dní nemohl zvyknout, ale pak jsem si ji oblíbil.

Se slovenským autobusem jsme se setkali ještě jednou v čarokrásném městě Nauplion. Byl zaparkován v přístavu pod pevností a zel prázdnotou. Šel jsem se podívat na jejich značku. Bylo tam – CS.