19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Písně z radia za Antonínů

14.8.2020

Za prezidentování obou Antonínů mít v domácnosti televizi ještě nebylo zcela samozřejmé, zato rádio stálo všude. Když se pominuly komunistické žvásty, poslouchat se docela dalo. Nebylo zaneřáděno reklamou a vše plynulo ve volnějším tempu než dnes. Bylo dost času na rozhlasové hry, z nichž jsem měl nejraději zdramatizované verneovky. Dusot koní, hukot moře, řev paviánů a jiné zvuky v nich většinou obstarával strýček Jedlička. Pohádky na dobrou noc četla Růžena Nasková, později Vlastimil Brodský (Hajaja). Obvyklá byla i četba na pokračování. Poslouchal jsem rád „Bylo nás pět“ s Františkem Filipovským a těšil se na „Psa baskervilského“ – každá kapitola začínala příšerným zavytím. Časté bylo komentování fotbalových a hokejových zápasů a Závodu míru, mezi reportéry tehdy vynikal zběsilý Gabo Zelenay.

Slova pak hojně doplňovala muzika. Velmi často zněla z rádia vážná hudba, především díla českých a ruských klasiků. Celkem nic proti tomu, jen s „Šavlovým tancem“ se to přehánělo. Hodně se hrály lidovky, včetně těch pokrokových, např. „Dobré je, že už není pána“. Kupodivu mi nevadil pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Někdy spustila i dechovka.

Četné budovatelské písně se většinou vypínaly, mezi sprostým lidem uspěla jen mírně upravená píseň národního umělce Dobiáše „Vyhrňme si rukávy…“. Podobné výtvory byly přeplněny nesmysly. Například píseň „Rozkvetlý den“ začíná slovy „Bez chleba nelze žít…“. Vždyť jsou přece i jiné potraviny, například brambory.

V budovatelských písních se lhalo o minulosti i přítomnosti a soudruzi nedokázali odhadnout ani budoucnost. Jedna jejich píseň začínala „Pro všechny lidi na světě všude je místa dost a dost, tak proč…“ (Proč ti váleční štváči z Wall Streetu furt nedávají pokoj?) Ve škole nás učili, že na zeměkouli žijí 3 miliardy lidí, a už tehdy se leckde mačkali. Dnes se jejich počet blíží k 8 miliardám, zejména obyvatelé Afriky se nezodpovědně množí.

„Zítra se bude tančit všude“ – to také moc nevyšlo. Pochmurná nálada je všude, čeká se s obavami, co bude dál.

Správné smýšlení prosakovalo trochu i do populárních písní. V písni „Normálně“ zpěvaččin chlapec tvrdí, že „v roce šedesátém šestém, až bude dávno všude mír, on že má být inženýr“. Od té doby vypukla řada válečných konfliktů a na další je spolehlivě zaděláno. Tvůrci písně to možná tušili, ale nač bořit iluzi perspektivnímu mladíkovi?

Jiná píseň začínala „U nás studoval čínský student Li…“. V ní student University 17. listopadu vzpomíná na svou vzdálenou zem a doufá, že jednou bude ČLR stejně hospodářsky vyspělá jako Československo. Zde došlo naopak k podcenění, protože Čína je dnes průmyslovým gigantem, který svá chapadla roztahuje všude po světě a strká nos i do našich záležitostí.

Většinou však byly populární písně zcela nepolitické. Jejich texty oslavovaly krásu Prahy (Vašíček) a věnovaly se běžnému životu. Teskně působily písně jako „Děti z Pirea“, „Plují lodi do Triany“ nebo „Píseň o mušli“, protože kdo se za komunistů dostal do Řecka či Španělska a kde sebral Vašíček tu mušli? Asi ji měl schovanou ještě z buržoázní republiky.

O lásce se zpívalo samozřejmě nejvíc. Projevovala se tu však určitá nerovnoprávnost, protože dívka byla často v pozici čekatelky, nebo byla zklamaná, že „nepřišel“. To už je dnes překonané. Oboustranný cit však nad soužením v písních převažoval. Vždyť nakonec i ten „Montér Václav“ na svých pracovních cestách zanechal pletek a spokojil se jen s tou jednou.

Tehdejší populární písně často nebyly žádné klenoty, ale docela stačily, protože lidé byli tenkrát skromnější. Byla to domácí tvorba, dnes při české Superstar mladí interpreti vyjí anglicky.

 ***********************

Regner-povídky

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.