Pondělí 14. října 2024, svátek má Agáta
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

VZPOMÍNKA: Pionýrský tábor

diskuse (15)

V socialismu skutečně existovaly výdobytky, na které i já dodnes s láskou vzpomínám. A vzpomínají i kamarádi, kteří odjakživa neměli komouše v lásce. Takovým výdobytkem byl Dětský tábor SSŽ (Staveb silnic a železnic) v Dobronicích. Byl to mamutí monopolní podnik na výstavbu dopravních staveb v Čechách, na Moravě mu konkuroval podnik Dopravní stavby.

Protože jsem před absolutoriem na Právnické fakultě UK maturoval na Stavební průmyslové škole stavební v Dušní, obor dopravní stavby, rozhodl jsem se spojit obě kvalifikace a nastoupil jsem po promoci jako podnikový právník na závodě 9 tohoto podniku, kde byl mimo jiné mým spolupracovníkem i baron Jaromír Hrubý z Jelení (Gelenj). Má dvouletá kariéra v tomto podniku by stála za samotné povídání. Pan baron, který do práce jezdil mercedesem z Tuzexu, dárkem od své emigrovavší sestry z Rakouska, jej parkoval vedle žigulíka soudruha ředitele. Toto morganatické parkování referenta zásobování náhradními díly z kapitalistické ciziny pro kapitalistické stavební stroje (pan baron jediný v podniku znal cizí jazyky) a vedoucího reprezentanta strany, se v pracovním vztahu nijak neprojevovalo, protože jméno a adresa soudruha ředitele – Michal, Michelská, Michle - se dalo přeložit do šlechtického predikátu Michal, soudruh z Michle a na Michlově. Odpovídalo by to jeho vztahu ke šlechtě, protože soudruh ředitel si z dospívání odnášel hlubokou vděčnost k šlechtě, neboť mu studium zaplatil princ Adolf Schwarzenberg z Hluboké. Proto byl baron Hrubý pod jeho ochranou. Při rozdílení pošty na rozdíl od ostatních písemností, které označoval pro soudruha náměstka, soudruha střelmistra či soudruha doktora, se na jeho obálce vždy skvělo „Pan baron Hrubý“.

A v tomto podniku jsem našel dětský tábor, nacházející se na půvabném místě „Staré papírny“ na řece Lužnici v lesích mezi Táborem a Bechyní. Šlajsna, ostrov, velký jez – ani pan Foglar by pro hrdiny svých knížek nenašel lepší místo.

Každý, kdo jako dítě prošel tímto táborem, na něj nezapomíná. Můžeme pro něj použít ruský vojenský termín – maskirovka, protože to byl dokonale zakonspirovaný skautský vodácký tábor, který - ač musel změnit své jméno z „Dětského tábora“ na „Pionýrský tábor“ - díky partě nadšenců skautským vodáckým táborem zůstal. Celý tábor, ve kterém bylo každý rok asi 400 dětí, byl rozdělen na čtyři části. Ve stanech na ostrově byly nejstarší děti zvané „Posádky“ a mladší „Potápky“, ve srubech na břehu byli „Plaváčci“ a v domcích nejmenší děti, „Pulci“. Každý z těchto čtyřech táborů měl v čele viceadmirála, celý tábor admirála a vedoucí oddílů byli kapitáni s pomocníky - bocmany. Na slavnostní nástup nastupovaly děti v bílých tričkách s nášivkami svých vodáckých hodností podle získaných vědomostí. Pokud se na něm objevilo nějaké nepoučené dítě s pionýrským šátkem, sklidilo posměch a již ho do konce tábora nevytáhlo.

Je neuvěřitelné, že takový utajený skautský tábor mohl v době normalizace vůbec existovat. Celou tuto konspiraci kryl náš admirál Josef Hvězda, pracovník SSŽ, ale také funkcionář ve vrcholné pražské odborové organizaci (fuj, již to zprofanované slovo nás krylo), který náš tábor prezentoval jako vzorný tábor, ve kterém jsou děti vychováváni v socialistickém duchu a podle závěrů x-tého sjezdu KSČ. Podobných Potěmkinových vesnic bylo v normalizovaném Československu plno. Tu naši jsme na terase před jídelnou vyzdobili nástěnkou „Ze života zemí našich přátel“, kam jsme napíchali pár pohlednic Moskvy, Varšavy, Budapešti a Sofie, a na jinou jsme napsali Desatero pionýra.

Protože jsme byli každý rok vyhodnoceni jako nejlepší tábor ve Středočeském kraji, přijížděly k nám často různé soudružské návštěvy. Na ty jsme byli speciálně připraveni. Ujala se jich vždy vnadná bocmanka, která je provedla kolem ideologických nástěnek a odvedla do loděnice, kde jsme měli vodácký bar. Rychle udělaná bašta a dobré pití socialistické kontrolory hned pacifikovaly a když bylo třeba, tak jim naše mladé soudružky ještě zazpívaly „My jsme sbor, my jsme dobrovolný hasičský sbor“. Vítaným zpestřením byla obvyklá návštěva nějakého příslušníka z Veřejné bezpečnosti, aby tak nějak dětem povyprávěl, jak těžká a odpovědná práce je boj s třídním nepřítelem. Probíhala podobně jako ta slavná scéna z filmu „Pelíšky“. „Dostali jsme rozkaz zlikvidovat diverzanta na motorce s koženou brašnou. Rozkaz zněl jasně – nesmí projet za žádnou cenu. Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo“. A tak dávka ze samopalu poslala nebohého listonoše s koženou brašnou na mopedu do rybníka. Proto soudruh dostal vždy od nějaké sličné kapitánky nebo bocmanky otázku: „...A soudruhu, už jste dopadl nějakého špiona?“ Na tuto nahrávku každý soudruh v zeleném skočil a za obdivných vzdechů tazatelky, se rozpovídal...

Byla to vždy velká sranda, kterou nám listopad 1989 vzal. Ovšem návštěva návštěv byl příjezd našeho prvního kosmonauta Vladimíra Remka po jeho vítězném letu do vesmíru. K táborovému zvyku patřilo hodit po prohlídce tábora nakonec každou návštěvu, samozřejmě oblečenou, do šlajsny. Remek byl sportovně oblečen, ale jeho dva strážci byli v oblecích. Vyvstal problém, zdali je hodit do šlajsny také, ale na poradě admirála s jeho viceadmirály a kapitány to bylo zamítnuto, protože hodit do vody i estébáky mohlo být kvalifikováno jako útok na veřejného činitele. Nakonec to vyřešili soudruzi z StB sami, skočili do šlajsny za Remkem.

Ovšem největší legrace byla návštěva soudruha soudruhů Antonína Kapka. Kdo již neví, kdo to byl, tak připomeňme, že soudruh Kapek byl člen ÚV KSČ, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze a jeden z pěti signatářů tzv. zvacího dopisu, tedy jeden z pěti největších kolaborantů, kteří k nám v roce 1968 pozvali sovětská vojska. Nesl také odpovědnost za zbourání novorenesanční památky první třídy - nádraží Praha Těšnov. Podle Mitrochinova archivu (důstojník KGB a její archivář, který v roce 1992 s dvaceti pěti tisíci stran dokumentů utekl na Západ) byl Kapek i agentem KGB. V roce 1990 se oběsil na své chalupě. Dodejme, že byl jediným soudruhem, který věděl, co se po sametovém převratu pro lidi jeho ražby slušelo. Jeho návštěva mohla znamenat konec našeho tajného skautského tábora - vzhledem k tomu, že se všechny děti před jeho příjezdem začaly ptát jeden druhého: „Nejsi ty kapku blbej?“ Admirál proto vyhlásil mimořádný nástup pro pulce a plaváčky (kteří z toho ještě neměli rozum), na kterém slovo „kapku“ prohlásil za sprosté slovo. Varoval, že pokud ho od někoho uslyší, tak že okamžitě pojede domů. Navíc jsme soudruha tajemníka k dětem nepustili, stále jej obklopovaly naše tři nejhezčí bocmanky, které jevily mimořádný zájem o socialistickou výstavbu Prahy. Kapka jsme ale do šlajsny nehodili, protože házení byla pocta pro táborové hosty, kterou si tento kolaborant nezasloužil.

Na táboře jsme vedli kroniku, která bohužel po převratu zmizela, takže hlášky dětí, které jsme po léta zapisovali, musím dolovat z paměti. Pulci dávali většinou své dopisy kapitánovi k opravě chyb, takže některé perličky bylo možné rovnou opsat. „Milá maminko, včera jsme byli na borůvkách a pak se tady jeden chlapeček počůral. Měla jsem plný hrníček.“ Některé byly i politické. „Maminko, měla jsi pravdu, je to tady samá politika“ (po návštěvě soudruha z esenbé). S rodiči byla někdy větší legrace než s dětmi. Mezi povinnou výbavu dětí patřily samozřejmě holinky. Jedna maminka vyřešila socialistický nedostatek dětských holinek geniálně. Jejím ratolestem byly už malé, a tak v nich vyřízla díry pro palečky. Protože jsme přece jen i u dětí museli respektovat listovní tajemství, tak se stávalo, že po jídle, které některému dítěti nechutnalo, napsalo domů, že na táboře panuje hrozný hlad. Některé hysterické maminky se za dva dny nato objevily u brány tábora s autem plným proviantu.

Tři týdny tábora byly kaleidoskopem historek, které jsme někdy nestačili zapisovat. Malé děti měly tendenci celý tábor prožít v jedněch trenýrkách a jednom tričku. To zdůvodňovaly tím, že chtějí mamince po svém návratu ušetřit práci s praním. „Pojď sem, sundej si ty trenýrky,“ říkám jednomu bachratému pulci. Pod trenýrkami měl zase trenýrky, pod nimi další a jak je všechny sundával, tak se loupal jako cibule. „Proboha, proč máš na sobě deset trenýrek?“ povídám. „Maminka mi říkala, abych je všechny unosil.“ Rodiče byli instruováni, aby všechny části oblečení jejich dětí měly jmenovky. Bohužel, mnohé neměly. Celé tři týdny jsme nacházeli na ostrově neoznačená trička, trenýrky, tepláky, mikiny, ke kterým se nikdo nehlásil. Všechno se dávalo do velké bedny s nápisem „Nalezinec“. Nikdy žádné dítě nenahlásilo, že postrádá nějakou součást oblečení. Na konci tábora se nalezinec otevřel, všem nastoupeným dětem se postupně ukazoval jeho obsah a nechal kolovat. Jen výjimečně se ale některé dítě ke své věci přihlásilo. Příčinou byla i tehdejší socialistická uniformita oblečení. Trenýrky, tepláky, bundy byly buď modré, nebo červené a bez jmenovky se stávaly anonymními.

Ještě větší legrací než dopisy dětí byly mnohdy dopisy rodičů, spíše roztržitých babiček. Napsaly správně adresu tábora, ale nenapsaly jméno adresáta. Ten se hledal jejich předčítáním na nástupu: „Milý Bobečku, moc na tebe myslíme, i kočička Minda na Tebe vzpomíná...“ Děti se řehtaly a adresát se ze studu nepřiznal. Všichni - Pulci, Plaváčci, Potápky a Posádky - hráli po celé tři týdny svoji velkou hru. Hry se připravovaly již během roku, stejně tak táborový program, a to ve dvojí verzi – pro deštivé a pro hezké počasí. Různá místa v okolí tábora pak již nadále nesla pojmenování z těchto her. U Alvareze, Bonanza, U oběšence, V kaňonu a podobně. Romantická westernová jména byla na hranici politické únosnosti, hůře dopadli kolegové v jiném táboře, kde hráli hru na klášter s mnichy a opatem. Opat – vedoucí - měl pak zakázanou práci s dětmi vůbec a mnichové si to také odskákali.

To se na naší maskirovce stát nemohlo, ačkoliv jednou málem nechybělo. Když v květnu 1987 přistál na Den pohraničních vojsk osmnáctiletý západoněmecký pilot Mathias Rust na Rudém náměstí v Moskvě a zesměšnil tak sovětskou protivzdušnou obranu a SSSR vůbec, poslal mi bratr ze SRN parádní tričko s vyobrazením kremelských věží za parkujícím letadélkem Cessna s nápisem „International airport - Roter Platz“. Ještě než jsem došel do admirality, dostihl mě posel od admirála, abych se převlékl, že máme ideologickou návštěvu. Takže do admirality jsem již vkročil s tričkem s portrétem Gorbačova a nápisy v azbuce „Perestrojka – glasnost“. Bylo také provokující, ale ideově nenapadnutelné.

Na táboře nebyla jen legrace, někdy se odehrálo i skutečné drama. Nemyslím tím třeba fialový borůvkový průjem, jehož stopy kapitáni s bocmankami stále odstraňovali, ale drama, v němž šlo o život. Vraceli jsme se s dětmi z výletu na hrad Dobronice po úzké asfaltce vedoucí do tábora, po které za den projela tak tři auta, náš táborový gazík se zásobami do kuchyně nebo auto některého z blízkých chalupářů. Děti z mého oddílu šly roztažené na délku cca 50 metrů, já šel na konci, každou chvíli se některé dítě sehnulo pro jahůdku na kraji silnice, pro kamínek či klacík a před táborovou závorou jsem dal rozchod s příkazem umýt si ruce a počkat před domečkem na odchod k obědu. Pohoda, sluníčko, klid. Když jsme vykročili k obědu, přitočil se ke mně jeden chlapeček s otázkou, jestli je kousnutí mladé zmije nebezpečné. Na tuto akademickou otázku jsem odpověděl, že samozřejmě a ještě více než zmije staré. Teprve teď se tazatel přiznal i s kamarádem, že je oba před chvílí kousla zmije. Cože? „No, já jsem ji sebral u cesty, ve schoulené ruce donesl do domečku na pokoj a když jsme ji cpali do láhve od limonády, tak mě kousla do tváře a Pepíka do ruky. Ale vím od tatínka, který chová hady, že mladá zmije není nebezpečná.“ Na táboře jsme měli lékaře, ale neměli jsme protihadí sérum. Začal jsem prožívat nejdelší minuty ve svém životě. Kluky jsem hodil do škodovky a zákrutami lesní asfaltky jsem bleskově dosáhl státní silnice č. 137 z Bechyně do Tábora. Namísto sirény jsem používal klakson, stovkou jsem projel obce Malšice a Slapy a zastavil před okresní nemocnicí v Táboře. Když jsem pro kluky po čtyřech dnech přijel, tak kamarád Pepíka měl zelený obličej a bylo mi řečeno, že to bylo za pět minut dvanáct.

Velkou atrakcí pro dospělé i děti byl Stádlecký řetězový most stojící nedaleko tábora. Postavil jej v Podolsku v letech 1848-1850 stavitel Vojtěch Lanna a po vystavění Orlické přehrady musel být rozebrán, protože by jej zatopila vyšší hladina Vltavy. Nahradil jej mnohem vyšší betonový most a pro starý, památkově chráněný „řetězák“ bylo z několika lokalit vybráno kouzelné místo přes Lužnici na silnici mezi obcemi Stádlec a Dobřejice, kam byl přemístěn. Jeho kamenné stavební díly dodnes nesou čísla, podle kterých byl znovu složen. Mezi oblíbenou zábavu dětí patřilo rozhoupání mostu. Na obě strany mostu se postavily skupiny dětí a za skandování SIGMA – PUMPA šly střídavě do kolen a dubové fošny mostu se začaly houpat. Stejně tak, když přes něj pomalu přejíždělo auto.

Jako praví skautíci se Pulci a Plaváčci učili uzlovat, poznávat přírodu, stanovat, zakládat ohniště, plavat, jezdit na lodičkách, první pomoc a řadu dalších dovedností. Podle svých znalostí získávali hodnosti - u Pulců jikra, žabka, rybka -, které měly vyznačené na rukávech bílých nástupových triček. Každá hodnost měla také svůj vlastní rituál povyšování – stejně tomu bylo i u Plaváčků, Potápek a Posádek.

Mezi táborové dovednosti Pulců mělo patřit také vaření. Soutěž o nejlepší bramboračku měly děti rády, její příprava poskytovala totiž velkou příležitost uplatnit dětskou nápaditost. A také znaly Čapkova pejska a kočičku, jak pekli dort. Z kuchyně jsme vyfasovali kotlík s připravenou jíškou, bramborami a zeleninou a každý oddíl vyrazil na své oblíbené místo nasbírat chrastí a dřevo, postavit ohniště a rozdělat oheň. První zápas vyvstal o čest zapálit oheň. Zatímco se několik pulců pralo o sirky, jiní běželi k potůčku nabrat vodu do kotlíku. Dvě vidlice a prut k zavěšení kotlíku jsem zhotovil sám. Co všechno do kotlíku dáme? Děti se rozeběhly po lese hledat houby, protože jsem jim vysvětlil, že ty jsou základem každé bramboračky. Kapitáne, můžeme do ní dát borůvky? Proč ne, pomyslel jsem si, bramboračka bude sice fialová, ale novátorská.

V tuto chvíli, aniž jsem to věděl, se za mými šéfkuchařskými zády posadila moje maminka, která bez avisa s nějakými známými, kteří jeli v sobotu za svými dětmi, přijela s nimi, aby mne překvapila. Netuše, že nás pozoruje, jsem vybíral nejzelenější jehličí, protože jsme se s dětmi rozhodli, že jehličí v této podobě nesmí v naší bramboračce chybět a nahradí nám bylinky. Co ještě? Další dary lesa - kůru, šišky a mech jsem odmítl jako netradiční přísady. Samotné vyfasované brambory a zelenina se nám zdály v bramboračce příliš všední a protože jsme chtěli ostatní oddíly překvapit bramboračkou á la pikant, odmítl jsem i lesní jahody a několik bonbonů, které byly děti připraveny oželet. Tu trochu zeleniny doplníme zelenou jemnou travičkou, prohlásil jsem, a protože nemáme koření, přidáme místo něj trochu popela. „Jééé kapitáne, našel jsem myš. Dáme jí tam také? “ Zatímco holčičky pištěly, nesl statečný pulec-lovec ke kotlíku za ocásek myš...

Pane Bože,“ ozval se za mnou známý hlas. Otočil jsem se a uviděl mámu. „A to budete pak jíst?“ ptá se máma. „Co tady děláš,“ povídám, „tys přijela na kontrolu?“ Já vám to uvařím,“ povídá. „Vylejte to a přineste novou zeleninu a jíšku. To nejde, to bychom fixlovali. Dovaříme to sami a ty nám do toho nemluv.“ Máma zakroutila hlavou a rezignovala. Do konce života o tom vždy vyprávěla jako o jednom z nejhorších životních zážitků, vedle potkanů, která viděla běhat v kolejišti newyorského metra.

Vzpomněl jsem si na svoji bibli z nočního stolku, knížku „Tři muži ve člunu“ od Jeroma Klapky Jeroma, jak George vařil irský guláš, jehož základní recepturou bylo dát do kotlíku všechny nespotřebované potraviny. Myš jim do guláše přinesl jejich pes Montmorency. Dejme slovo autorovi: Diskutovali jsme, má-li se tam ta myš přidat nebo ne. Harris byl toho názoru, že jako přísada ke všemu ostatnímu by se znamenitě hodila, že každá troška je dobrá, avšak George hájil klasický recept. Prý nikdy neslyšel, že by se do irského guláše dávala myš. „Ale když jakživ nic nového neokusíš,“ namítl Harris, „jak potom můžeš říci jaké to je? Lidi jako Ty zdržují ve světě všechen pokrok. Vzpomeň si jen na toho člověka, co první okusil klobásu.“ A tak i naše bramboračka, jako jejich irský guláš, se nám znamenitě povedla. Parafrázuji slova autora Tří mužů o irském guláši: Bramboračka byla taková nová, pikantní. Těch běžných každodenních jídel je už člověk přejedený. Ale tahle bramboračka měla úplně osobitý charakter, její chuť se nedala k žádnému jinému jídlu přirovnat a ještě k tomu byla nejbarevnější. Vynahradila nám buřty, které táborový lékař zakázal opékat, protože děti po nich blinkaly.

Velké dny tábora bylo vítání posádek u šlajsny, které se vracely po deseti dnech plavby ze Suchdola nad Lužnicí, a na konci tábora byla Velká pouť, kdy vynalézavé děti vymyslely vždy spoustu atrakcí pro sebe i dospělé. Byly tábory, kdy nás jedině vysychající Lužnice chladila před vedrem a panoval zákaz rozdělávat ohně, a byly i takové, kdy jsme budovali z prken mosty přes rozbahněnou louku a děti si užívaly holínek – všechny tábory byly ale nádherné. Jako by neexistovala normalizace a komunističtí padouši byli jen ti, z kterých jsme měli na táboře legraci.

Poslední zábavou byly dopisy „soudruhům ředitelům“, které jsem stylizoval tak, abychom se za rok znovu všichni sešli. „Vážený soudruhu řediteli, rádi bychom Vás informovali, že Váš pracovník soudruh XY se mimořádným způsobem angažoval při plnění závěrů posledního sjezdu KSČ na úseku práce s mládeží. Jeho příkladný postoj v duchu socialistického vlastenectví a spolupráce se Sovětským svazem je nám zárukou, že i příští rok se bude moci podílet na socialistické výchově naší nové generace na našem táboře. S pozdravem Světu mír (Čest práci).“

Museli jsme jenom dávat pozor, abychom tyto vzletné listy plné socialistického newspeaku nepolili alkoholem, kterým jsme se při jejich psaní přiváděli do toho pravého socialistického budovatelského nadšení.

Aston Ondřej Neff
14. 10. 2024

Nově zvolený kapitán SOCDEM, už po pás ve vodě, seká širočinou ještě větší díru do dna.

Daniel Vávra
14. 10. 2024

Hancock je něco jako Daniken, který ovšem není bulvární demagogický grafoman, ale svoje teorie se...

Tomáš Vodvářka
14. 10. 2024

Ambulatní lékař nemůže ukončit péči u vulgárního a nespolupracujícího pacienta

Tomáš Břicháček
14. 10. 2024

Orbán vystoupil v Evropském parlamentu. Evropský účetní dvůr vydal výroční zprávu.

Jaroslav Zamazal
14. 10. 2024

Rusko bylo a je dlouhodobě expanzivní (použitím síly) imperiální mocnost.

Aston Ondřej Neff
11. 10. 2024

Nejdřív si ministr Marian Jurečka usmyslí, že nejpalčivější sociální případ je manželka prezidenta...

Aston Ondřej Neff
14. 10. 2024

Nově zvolený kapitán SOCDEM, už po pás ve vodě, seká širočinou ještě větší díru do dna.

Aston Ondřej Neff
12. 10. 2024

Tři roky odvál čas a blíží se další rok voleb. Nezdá se, že by se Pánbůh tentokrát někam chystal.

Daniel Vávra
12. 10. 2024

Hurikán Milton na Floridě snad zeslábl a to nejhorší mají tamní obyvatelé za sebou.

Daniel Vávra
14. 10. 2024

Hancock je něco jako Daniken, který ovšem není bulvární demagogický grafoman, ale svoje teorie se...

Miloslav Novák
14. 10. 2024

Z poslední příčky během tří zápasů na první. Čeští fotbalisté jsou v čele své skupiny v Lize...

ČTK, Lidovky.cz
14. 10. 2024

Pražští policisté večer zasáhli proti muži podezřelému z přepadení trafiky, který se ohrožoval...

Ondřej Neff
14. 10. 2024

Tři týdny nás dělí od prezidentských voleb ve Spojených státech. Uvidíme, kterou cestou se vydá...

ert Oldřich Mánert
14. 10. 2024

Přes rok trvající boj izraelské armády s teroristy z Hamásu má až desetitisíce civilních obětí....

ČTK, Lidovky.cz
14. 10. 2024

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v pondělí uvedl, že od tajných služeb obdržel informace o...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz