Někdy v polovině osmdesátých let jsem přednášel v IKEMu - Thomayerově nemocnici na mezinárodním semináři mladých kardiologů.

Cesta vlakem z tehdejšího Gottwaldova (nyní Zlína) byla komplikovaná, s několika přestupy. Naštěstí dvakrát denně jezdil přímý spoj Břeclav - Praha, na který jsem nastoupil v Otrokovicích a jel až do matičky Prahy. Tento přímý spoj se odpoledne vracel v 15.15 z hlavního nádraží.

Přednáška začínala kolem 12. hodiny, i s diskuzí měla trvat 35 minut, takže jsem měl dostatek času, abych stihl přímý spoj zpět domů. Bohužel, diskuse se protáhla a došlo k časovému skluzu. Po zodpovězení všech dotazů jsem vyrazil na metro ve 14.40, k stanici Hlavní nádraží jsem přijel 15.10 a po mohutném sprintu a prodírání se davem jsem dopadl zcela vyčerpán, ale s vidinou několika klidných hodin, na sedadlo v mém vlaku s krásným slováckým názvem Šohaj.

Po patnácti minutách, kdy se vlak nepohnul, jsem se šel přesvědčit, zda sedím v tom správném. Cedulka Praha hl.n. - Pardubice – Olomouc – Přerov - Otrokovice mne uklidnila.

Když se však vlak ani za další hodinu nerozjel, šel jsem vyhledat průvodčího s hlasitěji vyslovenou otázkou, zda "tento vlak ještě dnes pojede".

Stejně razantně mi odvětil: "Asi nečtete noviny." Mírně zkrotle jsem špitl: "To jako proč?"

"No kdybyste je četl, tak byste věděl, že je v ČSSR na návštěvě velký vůdce Korejského lidu Kim Ir-sen, který má velký strach z létání, proto všude jezdí vlakem. Dnes jede tento soudruh se soudruhem prezidentem Husákem na návštěvu Bratislavy."

Stále jsem nechápal, co má společného zpoždění mého vlaku s návštěvou představitele KLDR. A asi to bylo na mně vidět.

Pan průvodčí mi už docela mírně vysvětlil, že podle zákona, který platil ještě za c.a k., nesmí na trať s vládním vlakem dvě hodiny před a dvě hodiny po projetí vyjet žádná vlaková souprava.

Dále tento zákon praví, že tři minuty před vládním vlakem musí jet samostatná lokomotiva s vagonem plným písku jako ochrana proti případnému podminování kolejí.

Můj vlak skutečně vyjel až po třech hodinách, a to oklikou přes Poděbrady a teprve v České Třebové najel na hlavní trať.

Vzpomněl jsem si na tuto příhodu při úmrtí severokorejského vůdce Kim Čong-ila,

který zdědil strach z létání po svém otci a též všechny cesty absolvoval pouze vlakem, v kterém snad i zemřel.

Velcí vůdci, na rozdíl od "prostého lidu", nemají právo ani na hodinu smrti - tu totiž určuje teprve stranické vedení, aby se v klidu vyřešily možné komplikace s převzetím moci.

http://bakala.bigbloger.lidovky.cz