Když se na jaře roku 1944 stal Rudolf Vrba jedním z velmi nepatrného množství lidí, kterým se podařilo utéci z německého tábora smrti v Osvětimi a přežít, bylo to nejen kvůli pochopitelné touze mladého člověka zachránit holou kůži. Rudolf Vrba si totiž tenkrát uvědomil, že jedním z důvodů, proč tolik jeho židovských soukmenovců podstupuje cestu do německých koncentračních táborů bez žádné zvláštní známky odporu, je, že vůbec netuší, kam to vlastně jedou. A i kdyby tušili, nevěří a ani by nedokázali uvěřit, že takové továrny smrti jsou vůbec možné. Současné se také Vrba dozvěděl, že Němci chystají hromadný odsun maďarských Židů: až do otevřeného převzetí Maďarska Německem byli tamní Židé více či méně mimo přímé nebezpečí. Teď ale ochrana, kterou jim - jakkoliv váhavě - poskytoval regent admirál Miklos Horthy, vzala za své. A právě tyto budoucí obětí chtěl Vrba, se svým spoluuprchlíkem Adolfem Wetzlerem, varovat.

Sám útěk byl neuvěřitelně dramatický, ale protože jej připravila velice chytrá hlava, právě Vrbova, zdařil se. Netrvalo dlouho a oba uprchlíci sepisovali zprávu, která od té doby nese označení Osvětimské protokoly (Auschwitz Protocols). Zpráva se prokazatelně dostala do rukou vedoucích židovských obcí v Maďarsku, jenže ti právě tou dobou vyjednávali s tátou konečného řešení Adolfem Eichmannem. Jak se později tvrdilo, vyjednávali, že Němci nechají vedení maďarských Židů na pokoji, ba dokonce jeho členům umožní odjet do Švýcarska i s penězi a dalšími pozemskými statky. Výměnou, tvrdilo se úředně, zařídí maďarští židovství vůdci, že Spojenci poskytnou Němcům nákladní automobily a další výbavu, jíž se dá využít k válečným účelům. V každém případě se stalo to, že přes půldruha tisíce členů maďarského židovského vedení, včetně rodin a kamarádů, odjelo z Maďarska do Švýcarska, zatímco bezmála půl miliónu maďarských Židů přišlo o život aniž tušilo, že jeho vůdci vědí velice přesně, kam je povezou vlaky, u jejichž nástupišť se mají hlásit.

Vrba po válce zjistil velice znepokojivou okolnost: Eichmann maďarské židovské vůdce nepustil kvůli náklaďákům od Spojenců. Tak hloupý nebyl, aby nevěděl, že v roce 1944 se Německo podobné velkorysosti Spojenců nedočká. Eichmann maďarské židovské vůdce pustil za to, že mu slíbili, že ani nemuknou, kam Němci jejich krajany míní odvézt. Vrba měl za dokázané - už proto, že sám ty důkazy našel - že Eichmann velice dobře věděl, že maďarští židovští vůdci vědí, a že oni vědí, že on ví, že oni vědí. "Kdyby to tenkrát ti chudáci lidé věděli," napsal Vrba několikrát, "asi by jim to nebylo jedno. Kdyby každý jeden z nich mrštil jenom jedním kamenem, byla by to velká sprška kamení."

Vrba sám se do konce války zúčastnil bojů proti Němcům jako partyzán. Po válce vystudoval chemii a biochemii a když viděl, kam Československo let padesátých míří, odešel a pak žil jako vědec nějaký čas v Israeli a ve Velké Británii. Právě tam, vyprovokován útoky tzv. oficiálních historiků na americkou novinářku Hannu Ahrendtovou, která ve svých článcích o procesu s Eichmannem kladla nepříjemné otázky ohledně účasti některých Židů na vyhlazování jejich vlastního národa, sepsal Vrba nejdříve několik článků pro noviny a nakonec knihu, ve které shrnul jak své zkušenosti, tak výsledky svých vlastních výzkumů v celé věci. Ta knížka vyšla prvně v roce 1963. Jmenovala se Nemohu prominout (I Cannot Forgive), a dočkala se překladu a vydání po celém světě. Tragické je, že v Israeli (a v hebrejštině) vyšla prvně až v roce 1998. Vrba totiž nastoloval krajně choulostivé otázky ohledně řady lidí, kteří se pak stali předními veřejnými činiteli sionistickými i israelskymi, a on nejen, že ty otázky kladl, on na ně také velice fundovaně odpovídal.

Vrba z odešel z Velké Británie do Kanady, kde se stal tzv. přidruženým profesorem (Associate Professor) na katedře farmakologie na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Sepsal a zveřejnil přes padesát významných vědeckých práci o chemii mozku, jakož i o vlivech nejrůznějších chemikálií, které do něj zavádějí lékaři řkouce, že jej léčí. Psal a zveřejňoval také dodnes pochvalně citované práce o léčivech v boji proti rakovině.

A přesto, že měl na farmakologické katedře práce nad hlavu, neustále studoval moderní dějiny, hlavně pak dějiny moderních diktatur a jejich metod práce s lidmi. Titul dějepisce nepotřeboval: jeho vědecké zkušenosti s vědeckou prací platí stejně ve farmakologii jako v jakémkoliv jiném odboru, včetně dějepisu. Vystoupil jako znalec v řadě soudních řízení proti německým válečným zločincům. Sepsal a ve vědeckých publikacích zveřejnil také řadu prací, které se týkaly nejen podrobného zhodnocení masové vraždy jménem Holocaust jako takové, ale také otázek etiky a morálky německých lékařů, kteří se bez nějakých vážnějších skrupulí účastnili na zločinech proti lidskosti. Prostudoval a také sepsal zajímavou práci, která podrobně rozebrala ekonomický význam Holocaustu pro Tisíciletou říši.

Po odchodu do důchodu zůstal Rudolf Vrba tzv. zaslouženým (emeritním) profesorem na Universitě Britské Kolumbie; ještě loni na podzim pomáhal kolegům ze své katedry zkoušet uchazeče o doktorské tituly v oboru biochemickém. I v pokročilém věku přijímal pozvání a cestoval k přednáškám o otázkách Holocaustu.

Profesor Rudolf Vrba v pondělí 26. března 2006 zesnul ve Vancouveru v požehnaném věku 82 let. Byl to člověk moudrý, čestný, pracovitý, nadaný a přímočarý. Byl to také člověk věrný svým přátelům, osobně také neuvěřitelně vtipný a srdečný.

Takových lidí chodí po světě zbytečně málo a o to větší je naše ztráta.

Čest jeho památce.