Úvodník Ondřeje Neffa v Neviditelném psu ze dne 9. 11. 2020 (Dvakrát do minulosti) připomíná v druhé části „potýkání s komunismem“ Františka Novotného a mimo jiné také jeho „odstup od Charty 77“.

Ondřej Neff píše:

Podepisuji jeho konstatování, že „osobně jsem měl z vystoupení chartistů smíšené pocity a nezbavil jsem se jich dodnes. Nejvíce mi vadil značný podíl bývalých komunistů, kteří na přelomu 40. a 50. let patřili k těm největším sekerníkům. Měl jsem pocit, že motivem těchto lidí není poznání, že komunismus je špatný ze samé podstaty, ale náprava toho, že sešel na špatnou cestu.“

Jako mladý pamětník té doby bych chtěl podotknout něco po mém soudu důležitého. Pokud tehdy u spousty lidí existoval „odstup od Charty 77“, pak nikoli proto, že v ní byl značný podíl bývalých komunistů. Nejsem přesvědčen o tom, že pokud lidé zvažovali, zda Chartu podepsat či nikoli (také jsem to dilema prožil), nebylo jejich rozhodnutí k Chartě se nepřipojit motivováno tím, kolik v ní je těch či oněch, ale něčím jiným. Strachem z represí všeho druhu.

Od nemožnosti odmaturovat (v tom věku jsem v roce 1977 byl), přes problémy v zaměstnání až po režimní šikanu (domovní prohlídky, zákaz vycestoval na Západ, což bylo i tak dosti komplikované) a ve vyšším „levelu“ pak klasické pronásledování, jak ho známe z diktátorských režimů: stíhání, soud, kriminál. A „mimosoudní“ postihy členů rodiny.

V první polovině 70. let minulého století jsme se s bratrancem Janem, který byl (a je) o poznání nadanější než já, hlásili na stejnou střední školu. Já jsem přijat byl, on nikoli - jeho otec vystudoval bohosloveckou fakultu a sloužil (i když tehdy už ne) jako evangelický farář. Jaké asi vyhlídky by měl student čtvrtého ročníku střední školy, kdyby několik měsíců před maturitní zkouškou veřejně podepsal Chartu 77?

Moji rodiče byli v době vzniku Charty upřímně věřící evangelikálové. Doma jsme měli „plný dům“ neoficiální duchovní literatury tohoto obsahu propašované ze Západu. Otci s matkou šlo primárně o život ve víře, nehodlali se politicky angažovat. Dokázal jsem si představit, co by se stalo, kdybych se v Chartě angažoval. Následovala by domovní prohlídka, jejíž výsledek by byl pro komunistickou vrchnost vítaným soustem. Se všemi z toho vyplývajícími neblahými důsledky – nejen pro mě, ale i pro mé rodiče.

Chci tím říci, že jsem tenkrát neřešil početní převahu bývalých členů a exstalinistických aktivistů KSČ v Chartě 77, ale něco docela jiného.

Tak jako Churchill ve válečných časech neřešil primárně to, že Stalin je krutý diktátor. Byl čas se s ním spojit proti aktuálně nebezpečnějšímu zlu. Stejně tak Charta. V roce 1977, tváří v tvář porušování lidských práv komunistickým režimem, nebylo podstatné to, kolik exkomunistů ji podepsalo.

Čas rozejít se se Stalinem nastal až po válce – a Churchill tak učinil.

A bývalí komunisté? Byli nejen v Chartě, což zdá se ledaskomu vadí (má na to plné právo), ale dnes je jejich angažmá v disentu tak trochu passé při vědomí toho, kolik bývalých komunistů, nejen z 50. a 60. let, ale pookupačních (normalizačních) působilo a působí ve strukturách polistopadového demokratického režimu.

To je ale námět na docela jiný rozbor.