Se zájmem sleduji současnou diskusi o poválečných zvěrstvech, která páchali Češi na Němcích po skončení druhé světové války, protože naše široká rodina má zkušenosti jak s hodnými, tak zlými Němci. Na konkrétním případě, na konkrétní zkušenosti chci ukázat, jak vztahy a osudy našich národů jsou propletené, složité a už vůbec nejsou černobílé, nýbrž hýří všemi barvami.

I já jako malý kluk jsem si hrával na vojáky, jedna parta byli Rusové, druhá Němci a Němci vždycky prohráli. Navíc v partě Němců nikdo nechtěl být. Tuto atmosféru našich dětských her jsem nezískal z naší rodiny, ale z propagandy ze školy.

Hrdinou naší rodiny, který stál na vysokém piedestalu byl můj prastrýc plukovník Josef Petřík, generál im memoriam. Jako legionář prošel celou sibiřskou anabázi, domů se dostal lodí z Vladivostoku až začátkem dvacátých let minulého století. Jako velitel ženijního pluku v Litoměřicích a Terezíně se podílel na budování československého pohraničního opevnění. Po okupaci se stal členem odbojové skupiny důstojníků Obrana národa.

Naše rodina pochází z Dobrušky. Otec vozil do úkrytu prastrýce jídlo a sloužil jako zpravodajská spojka. Když byl prastrýc zrazen svým českým pobočníkem, byl uvězněn a v roce 1944 v Berlíně ve věznici Plötzensee popraven. Jeho dopis na rozloučenou je uchováván jako vzácná rodinná relikvie.

Naše rodina měla v Dobrušce firmu s názvem “Povoznictví a obchod s uhlím”. Před válkou zásobovala uhlím široké okolí včetně Orlických hor. Když přišel zábor Sudet, pět kilometrů za Dobruškou byla závora. U ní stáli staří němečtí dědkové, kteří otce znali, a tak firma zásobovala orlickohorské vesnice uhlím i nadále. Když přijel k závoře, tak mu dědci řekli: ”Jeďte a brzy se vraťte a hlavně ať se vám nic nestane, to by byl malér.”

Strýc občas z úkrytu došel do Dobrušky do firmy. Dole v kanceláři jednal Němec. Otec byl přesvědčen, že Němec věděl, že prastrýc je v prvním patře, avšak neudal jej. Jak jsem již uvedl, prastrýc skončil na popravišti kvůli udání Čecha, jeho nejvěrnějšího spolupracovníka!

V roce 1945 rychlosoud odsoudil několik nacistů k trestu smrti. Ortel byl vykonán nedaleko Masarykovy chaty na Šerlichu. Otec se přihlásil jako dobrovolník do popravčí čety. Podrobně mi vyprávěl průběh popravy, což bylo dost otřesné. Odsouzenci si nejprve museli vykopat masový hrob. Otec říkal, že muž, do kterého střílel, těsně před smrtí vztyčil pravici a zvolal: “Heil Hitler.”

Záhy byl otec mobilizován k odsunu Němců z Deštného. Říkal, že to byl otřesný zážitek. V prázdných domech bučel opuštěný dobytek hlady. Po obci pobíhaly slepice. Problém, co bude k obědu, řešil třeba tak, že z okna zastřelil bezprizornou slepici svým služebním revolverem.

Otec měl v armádě funkci zdravotníka. Pyšně o sobě prohlašoval, že je “lapiduch”. Říkal, že to bylo otřesné. Místní obyvatel, Němec, přivedl dítě s velkou boulí na hlavě. Otec ji rozřízl a vyčistil bez jakýchkoliv odborných nástrojů, jako desinfekce posloužil alkohol. Jiný nešťastník přišel s ukrutnou bolestí zubu. Otec neměl žádné nástroje. Onen chudák přinesl ob\yčejné kleště kombinačky a těmi mu byl zub vytržen.

Proč to všechno píši. Po všech těchto zkušenostech v rodině jsme nebyli vychováváni k nenávisti k Němcům. Naopak. Otec vždycky zdůrazňoval, že svině jsou mezi Němci i Čechy.

Už jako malé dítě jsem si všiml propojení mezi Čechy i Němci, mezi češtinou a němčinou. Jiný můj prastrýc byl poštmistrem ve výslužbě. Tehdy to bylo vážené postavení. Protože byl v této funkci za Rakouska - Uherska, měl zvláštní zvyk. Mluvil perfektně česky, když však počítal peníze, tak si zásadně brumlal částku německy. V Sedloňově v Orlických horách byla příbuzná, která mluvila pro mne zvláštní češtinou. Otec mi vysvětlil, že je Němka. Bohužel jsem se zapomněl rodičů zeptat, jak se dostala do našeho ryzího českého rodu.