Nedá se spočítat, kolikrát jsem tuhle otázku položil nebo ji slyšel během čtyř desetiletí, kdy náš stát údajně směřoval ke komunismu. Vposledku, soudě dle oficiálního názvu, uvízl na mělčině socialismu. Uvedenou otázku bylo slyšet v kdejakém krámě, protože mnohdy to byla opravdu náhoda, že žádané zboží měli. Mohl to být toaletní papír (pamětníci – vzpomínáte?), stejně jako maso, ale třeba také hřebíky. Hospodářství bylo centrálně plánované způsobem, po němž jsem nepátral, když jsem se do telefonu ptal – nemáte náhodou dětské kočárky? To se nám narodilo první dítko, a nakonec jsme byli rádi, že nám kdosi přenechal „ojetinu“. Nevadilo to, byla v dobrém stavu, a hlavně byla. Ještě ke kočárkům, které bývaly „úzký profil“, jak se tehdy říkalo či občas dokonce psalo. Někdo totiž pominul projít si demografické údaje, že nastupují silné ročníky potenciálních rodičů, takže dětí se bude rodit víc. Kočárků se ale vyrábělo stejně.

Výsledkem tohoto typu plánování bylo, že lidé kupovali různé věci do zásoby, ve větším množství, než kolik potřebovali. Nebylo jisté, zda je příště dostanou. Třeba ty hřebíky, jichž pak nemalé množství rezivělo v domácích dílnách a v kůlnách. Nakonec tohle zboží vydrží přece jen dlouho. Maso se kupovalo do zásoby hůře, protože ve vzdálenější minulosti nebyly mrazničky. Ostatně, vzpomenu-li si na dětská léta, chladniček také nebylo nazbyt.

To mne vede do jiné oblasti tehdejšího života, totiž k cestám, jak kýženého produkt nabýt. Někdy stačilo předat vedoucímu prodejny vhodnou bankovku, jejíž výše se odvíjela od řady faktorů počínaje cenou zboží, načež se občas dokonce ukázalo, že „náhodou mají ještě jednu chladničku na skladě, protože ta paní, co si ji objednala, na poslední chvíli odmítla“. Ostatně podobně zůstávaly uhlířům „náhodou“ úzkoprofilové východoněmecké uhelné brikety – zas „ta paní“. Zajímavá je tu genderová nevyváženost; nepamatuji se, že bych slyšel „ten pán“. O tom všem by se daly napsat romány a přiznám se, že jsem se takovému transferu měny musel také věnovat.

K prvnímu dítku přibyla hned dvojčata, s nimiž vyvstala potřeba rekonstrukce stávajícího bytu. Začátek byl v kuchyni, jejíž vybavení pocházelo z doby před druhou světovou válkou. Zde se neubráním odbočce. Pamatuje někdo z čtenářů mycí stůl? Starší patrně ano. Pro mladší: byl to bytelný stůl s pracovní plochou, ale daly se vytáhnout jeho útroby, další stůl. Ten svou zadní stranou držel uvnitř prvního, vepředu měl coby oporu dvě nohy. Horní plocha vysunuté části byla plechová, a v ní, rovněž plechové a navíc vyndavací, dva dřezy. V jednom se nádobí obvykle mylo, ve druhém oplachovalo. Jednou byl u nás host ze západní ciziny a byl nadšen důvtipností našich předků. Jen mu uniklo, že se do dřezů musela odněkud přinést voda a pak zas bylo třeba ji odnést a vylít …

Zařízení kuchyně jsme hledali v patřičné prodejně, kde pochopitelně nic neměli, ale paní vedoucí pravila, že čekají zboží. I tohle patřilo k rituálu, do onoho zvláštního dobového slovníku. Porozuměl jsem, a bankovka změnila majitele, což nás umístilo kamsi výše v seznamu zájemců. Ti nad námi zřejmě disponovali většími prostředky. Ale klaplo to a nábytek z roku 1977 máme z valné části ještě nyní. Nebesa nám byla dokonce tak nakloněna, že skříňky, což jsem tehdy netušil, mají italské panty, takže jejich dvířka dodnes nevypadávají.

Neplatily se jen statky hmotné, ale rovněž čas, přesněji termíny. I zde mohu posloužit vzpomínkou. Roku 1985 se naskytla možnost instalovat v našem starém pražském bytě plynové etážové topení. Byla to jedinečná příležitost, ovšem dotaz na Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH), který tehdy byty spravoval, ukázal, že sice dostaneme kotel, ale jen část nezbytného materiálu. Zbytek, jakož i řemeslníky, musíme sehnat sami. A také zčásti zaplatit. Další vývoj nejspíš tušíte, ale musím upřesnit – jediná možnost rekonstrukce spojené s nemalou devastací bytu byla v létě, kdy naše tři děti školou povinné bylo možné poslat na letní tábor, tehdy už ne pionýrský, jednoho z našich zaměstnavatelů.

To však současně určovalo termín prací. Prakticky to znamenalo sjednat do dvoutýdenního úseku tuším pět řemeslných profesí, což si nezadalo s plánováním vojenské výsadkové operace. Shánění materiálu během předchozích měsíců pominu a vzpomenu jediné scény. Kotel bylo třeba odkouřit, opatřit komínem, nikoli malým; bydleli jsme v prvním patře čtyřpatrového domu. Bez odkouření by samozřejmě výrobce neuvedl kotel do chodu. Rozložitý muž za stolem Družstva kominíků se po vyslovení žádosti o zbudování komína zasmušil. Měl upřímně smutný výraz hodný hřbitovní plastiky „Truchlení“. S těžkým povzdechem otevřel ohmataný sešit, přejel rukou po stránkách: „Nejbližší termín by se našel v září. To víte, dovolené.“ Dialog i provázející ho pantomima patřily k rituálu, který už jsem naznačil. Položil jsem na stůl peněženku, z jejíhož rohu vyčnívala bankovka. Muž trochu ožil: „A kdy byste to potřeboval?“ Odtušil jsem, že nejpozději příští týden. Ozval se radostný hlas: „Podívejte, zrovna tenhle pátek tu je okýnko!“ Bankovka změnila majitele a kominíci přišli.

Když dnes slyším nejrůznější stesky a žehrání, vzpomínám na tyhle episody, které stály tolik peněz a nervů. Mimochodem, za ten kotel jsme zaplatili stejně, jako byla ta část od OPBH. Tyhle scény pamatují dnes už jen ti starší. Před časem jsem potřeboval nakupovat v železářství a nějak automaticky jsem se zeptal: „Nemáte náhodou ocelové hřebíčky do zdi?“ Prodavač, muž blížící se mému věku, se tak zvláštně usmál: „Náhodou máme. Vyberte si.“ A vyndal pět různých druhů.