20.1.2022 | Svátek má Ilona


VZPOMÍNKA: Nejen o indexu

13.1.2022

Začátkem roku, v lednu a zčásti v únoru, je na vysokých školách obvykle zkouškové období, do něhož se ještě pořád zapojuji. Skončil tedy semestr a měl jsem na přednášce rovněž studenty jiné vysoké školy než Karlovy univerzity, kde jsem domovem, tedy řekl bych posluchače přespolní. V rámci naší univerzity už řadu let zapisujeme známky elektronicky, po síti, která propojuje všechny fakulty. Loni však přišlo překvapení, když mne zrovna ti přespolní studenti požádali o zápis známek do indexu, což se letos opakuje. Jedna taková studentka se mi při žádosti o zapsání výsledku tak mezi řádky omluvila. Ano, v době sítí a všeho možného je to třeba zvláštní, ale najednou jsem si vzpomněl na své mládí, a teď se k němu vrátím.

Nejdřív snad mladším čtenářům, co to index byl. Malý sešitek v tvrdých deskách, na vnitřní byla fotografie majitele a přes ni kulaté razítko fakulty dokládající, že dotyčný je opravdu student. Budu psát „index“, ale stálo tam „Potvrzení o studiu“. Následující stránky měly široké řádky a půlila je svislá linie. Na začátku akademického roku se při zápisu, proceduře každoročně opakované, napsaly do levých okének předměty, které nás oněch deset měsíců čekají, do pravých rubrik pak examinátoři doplnili výsledky zkoušek. Jen ty úspěšné; neúspěchy, „padáky“, se z indexu nepoznaly. Na závěr roku, koncem září, jsme index předložili na studijním oddělení, a pokud jsme vše absolvovali, přibylo razítko o tom, že jsme splnili podmínky pro daný školní rok a můžeme pokračovat dál. Procedura nového zápisu se opakovala. Žádná elektronika, hezky perem.

Žádost přespolní studentky o zápis do indexu způsobil, že jsem sáhl do zásuvky stolu, kde, hluboko vzadu, spočívá můj index. Z fotografie na mne hledí hladce ulízaný mladíček, s motýlkem pod krkem. Maturitní fotografie. Motýlek byl už hotový, ta část, co je vidět, a pod límcem ho kolem krku držela gumička. Tuhle ozdobu jsem už nikdy potom neměl, a uvázat bych ji nedokázal.

Začal jsem listovat – byl to svým způsobem i pomník našeho mládí, našich snů. Máme je v mládí každý, jen to obvykle dopadne úplně jinak. Neříkám, že špatně. Prostě jinak. Také jsem tehdy třeba netušil, že na téhle škole zůstanu. Do prvního ročníku studia chemie jsem vstupoval na podzim roku, kdy profesor Heyrovský dostal Nobelovu cenu právě za tento obor. Kdo by po ní netoužil? Zatím se to tady nikomu nepovedlo. Tak možná některému ze studentů, jimž jsem psal výsledky zkoušek do indexu.

Listuji starými stránkami, které připomínají, že ne u každé zkoušky jsem zazářil. Pravda, „padák“ jsem neměl žádný. Navíc dnes, po šesti desítkách let, se mi vybavují zkoušející, většinou zapomenutí, je to vlastně současně pomník mých učitelů. Nikdo z nich už není mezi námi. Učitele si pamatuje právě ta generace, která je zažila. Pak už to, v lepším případě, bývají jen jména autorů na vědeckých knihách nebo učebnicích, ale sotva kdo ví, že třeba tenhle profesor mluvil strašně rychle, takže to nešlo zapisovat. Přitom učebnice nebývaly.

Pro mne bylo delikátní, když jsem po studiu pokračoval na fakultě, takže ti, kdo mne zkoušeli, se stali mými staršími kolegy. Ke cti těchto mužů, žen bylo jen pár, musím říci, že moje výkony přešli bez komentářů. Naopak, později, to už při sklence vína, občas vzpomínali a přiznávali, že ani jejich studijní výkony nebývaly vždy oslnivé. Takže jsem doslova vplul do života katedry, kde bylo několik mých bývalých examinátorů, nyní už kolegů.

Začal jsem učit a pokračoval ve vědecké práci, k níž bylo samostatnou kapitolou kandidátské minimum, zkouška, po jejímž úspěšném absolvování směl dotyčný pokračovat ve vědeckém bádání, aby v posledku dosáhl titulu kandidáta věd, ono CSc. za jménem. Dnes to nahradil doktorát, Ph.D., ale podstata je stejná, také se skládá zkouška. V mé době to bylo ze tří oborů, z hlavního, v němž adept pracoval, což byla v mém případě fyzikální chemie, a ze dvou dalších, kdy jsem měl analytickou chemii a biochemii. Zkouška byla ústní, složení komise jsem naznačil a tady už se index neobjevoval. Závěrem byl protokol.

Musím trochu odbočit. K lidskému životu patří rituály, nejen třeba pravidelné čištění zubů, ale také různé formální zvyklosti. V případě zmíněného minima bylo zvykem, rituálním, jít se examinátorovi „představit“, což bylo zvlášť u mne bizarní, když jsem ty muže potkával skoro denně na chodbách ústavu. Přitom představení bylo klíčové. Zkoušející se obvykle zeptal, čím se vědecky zabývám, a doporučil „zaměřit se“ na některé blízké téma. Jinými slovy naznačil, že z toho bude zkoušet.

Úskalím zkoušky právě z mého oboru bylo, že předsedou komise a examinátorem z fyzikální chemie byl vedoucí naší katedry. Muž spíše uzavřený, velmi široce vzdělaný, který občas říkával, že fyzikální chemik musí znát celý obor. Už tehdy to nešlo, ale všichni jsme věděli, že tady „představení se“ ani není vhodné. Zkouška jako skok do tmy. Zbývající dva examinátoři mne přijali.

Zkoušku si vybavuji dodnes. Vedoucí katedry mi položil otázku z fyzikální chemie, která u mne nejdřív vyvolala dlouhé trapné mlčení následované koktáním, ač tuto vadu řeči nemám. Pak si pan docent odpověděl sám, což, jak jsem se později dozvěděl, občas u zkoušek dělal. Biochemií jsem prošel se ctí, z analytické chemie však padla úplně jiná otázka, než na kterou jsem se připravil. Nebylo to Waterloo, ale triumf také ne. Ovšem nebylo na místě ozvat se třeba tak, že „na tom jsme se nedohodli“. Nakonec mne komise propustila.

Když jsem pak několika kolegům položil otázku z fyzikální chemie, kterou jsem u zkoušky dostal, odpověď neznal nikdo. Po čase bylo jasno – vyšla odborná kniha „Elektrochemie“, kde byl jako první z trojice autorů právě vedoucí naší katedry. Jeho otázka se týkala jednoho z problémů, jimiž se v textu zabýval. Možná zrovna v době, kdy mne zkoušel. Ale mnohem dřív jsem na chodbě potkal zkoušejícího z analytické chemie. Zastavil mne a začal se omlouvat! Prý to spletl a dal mi otázku, na níž se dohodnul s někým jiným. Pokud tenhle adept dostal tu moji, možná, že jsme roztržitost páně docentovu odnesli dva. I to se stává.

Pár dní po zkoušce jsem dostal protokol, kde jsem se mimo jiné dočetl, že jsem prospěl, a dál stálo, že jsem prokázal odpovídající znalosti, které jsou plnou zárukou mého dalšího vědeckého růstu. Po právě vylíčeném extempore by Japonec spáchal harakiri. Jsem Evropan, a tak jsem se pustil do vědeckého růstu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.