Až později jsme s bratrem postavili velmi primitivní přijímač, nikoli snad proto, abychom poslouchali zprávy o dalších pohřbech. Zprvu, když jsme jako detektor použili rozpůlený brambor, zachytil náš přijímač s obtížemi hlavní československou stanici. Nemalým výdobytkem se stal časem krystal. Poslech nám zajišťovala trofejní sluchátka, a to z obou válčících stran: jedna německá, druhá ruská. Fungovala stejně špatně, ale přesto to byl mílový skok ve srovnání s brambory už proto, že krystal nepodléhal zkáze.
Ale zpět k onomu zářijovému vysílání. Byl jsem tehdy zaměstnán zásadní změnou svého života, totiž zahájením povinné školní docházky, které jsem nesl těžce jako neurvalé omezení osobní svobody. Také jsem vstup do prvního postupného ročníku zahájil jako jeden z mála žáků pláčem. Přes nemalé starosti s vlastní osobou jsem tušil, že něco v mém okolí není v pořádku. Rodiče se občas bavili stranou od nás, tatínek byl zamyšlený a někdy měl takový výraz, že jsme vzdávali pokusy o komunikaci formou hry.
Padala jména nějakých pánů, také slovo „prověrka“, a to tónem svědčícím o tom, že tito muži nejsou dobří. Nebyli. Až později vyšlo najevo, že tatínka vyhodili z práce, protože byl ruský emigrant. Dnes vzpomínám na rodiče, jak dokázali nás, dvě děti, do značné míry odstínit od reality oněch dnů, takže naše dětství bylo téměř stejné jako našich kamarádů. Téměř; ne úplně. S přibývajícími postupnými ročníky školní docházky jsem si stále více uvědomoval, že jsem syn ruského emigranta. To by ale byl jiný příběh.
Teď jsem stál pod rozsochatou jabloní a naslouchal, jak je to s tou lafetou, která kamsi jela. Ostatní slova reportéra jsem nevnímal a tak se stalo, že si dodnes vybavuji tuto jedinou větu a pohled na otevřené okna vily. Nikdo mne v poslouchání nerušil; soused byl hodný člověk. Nevím, jaké myšlenky tehdy měl. I o něm jsem se mnohé dozvídal až mnohem později a tento muž, pan Jílek, se pro mne stal jedním z obrázků mého dětství, obrázkem, jehož obsah jsem pochopil až časem.
Poblíž náměstí nedalekého městečka měl suterénní ševcovskou dílničku, kde v dobách největších konjunktur působil jeden učedník. Teď, tři roky po válce, pořád ještě konjunktura nebyla, a tedy ani učedník. Za války to také nebylo slavné, takže její konec přivítal pan Jílek s obrovskou radostí jako prakticky všichni. Nadšeně obcházel rudoarmějce, kteří tábořili zde, na kraji městečka, v ulicích mezi vilkami a výletními chatami. Vilky převažovaly, bylo to místo, kam se před válkou jezdilo na letní byt.
Pan Jílek, neznaje ruštiny, dožadoval se pantomimicky „toho na kličku“, jak označoval samopal. Nedostal ho. Nabídli německý model mému bratrovi, který ho ve svých necelých sedmi letech odmítnul. Dodnes nevím, co přimělo pana Jílka k touze po nebezpečné zbrani, zvlášť když už nebylo kde a proti komu bojovat. Byl ale zapáleným mužem a každému vykládal, že teď, poté co nás osvobodil, nám ještě více pomůže Pepíček, jak familiárně nazýval generalissima Josifa Vissarionoviče Džugašviliho-Stalina.
Můj tatínek se k takovým projevům nadšení choval zdrženlivě i proto, že doslova zázrakem unikl odvlečení do gulagu, což byl osud řady ruských emigrantů v květnu 1945. Osvobození od německé okupace pak vnímali poněkud jinak. Na omluvu páně Jílkovu budiž řečeno, že neměl tolik informací jako ruská komunita a nevěřil plakátům, na nichž se ruka se srpem kladivem a hvězdou natahovala shora nad Hradčany a nápis varoval: „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ Německé propagandě nebylo co věřit, což také nepřekvapuje. Ono není dobré věřit žádné propagandě.
Rudoarmějci tábořící v travnatých ulicích mezi zahradami občas něco zdemolovali, jak místní později vzpomínali, kozáci například rozsekali šavlemi panu Vehlovi laťkový plot, vnikli do letního domku, kde pak rozpárali peřiny a zničili část nábytku. Popudily je dvě věci: vrátka v plotě byla zamčená, což u nich, nevím zda na Volze či na Donu, nebylo zvykem, ba ani instituce vrátek nebyla tak rozšířená. V domku páně Vehlově pak navíc chybělo něco k pití a to kozáky mocně pohněvalo. K nám, dětem byli vlídní, kdo by nebyl, takže jsme občas dostali konzervy, vesměs americké. Vzpomínám si na vepřové s jablky, které ve mně vyvolalo zvláštní vztah ke vzdálené zemi. Někdy jsem si představoval kovboje, jak otevírá u ohně právě takovou konzervu. Tehdy jsem tuto krmi neshledával zrovna zázračnou, takže můj obdiv ke kovbojům, kteří to jedli bez nátlaku rodičů, ještě vzrostl.
K mému tatínkovi měli vojáci zvláštní vztah poté co zjistili, že je z Ruska. Spíš se ho báli; byl potenciální bílá kontrarevoluce, někdo skoro jako pozdní převtělení bělogvardějských generálů, o nichž věděli z pokrokové literatury či ze školení od svých politruků. Na druhé straně bylo možné se s ním domluvit rusky a dozvědět se něco o podivné zemi, kde se ocitli. Měli trochu smíšené pocity – vítalo je nadšení, ale zamčená vrátka zneklidňovala. Rovněž domorodci neodevzdávali právě ochotně hodinky.
Občas se však obraz změnil, obvykle vlivem alkoholu. Můj tatínek nepil, vojáci právě naopak. Pak, v záchvatech srdečnosti přidávali ke konzervám pro děti třeba ruční granát – co s ním, fašisté jsou poraženi. Naši byli ovšem ve stejné situaci, co s ním, když jsou Němci pryč. Při jednom takovém posezení můj tatínek osaměl s jakýmsi důstojníkem, ten byl se stoupající hladinou alkoholu sdílnější a vzpomínal na svoje předválečná studia v Leningradu, a to ne zrovna v dobrém. Zažil atentát na Kirova a hrůzu, která se potom rozpoutala. Dnes se tomu říká stalinské represe, nevím jak tomu říkal on. Najednou se naklonil k tatínkovi a řekl mu: „Dnes nás vítají, ale jednou nás budou proklínat!“ Zvedl se a odešel.
Pan Jílek zatím žil v radostném světě mezi vojáky, kteří mu nic nezničili, a svou malou dílnou na náměstí. „Pepíček“ Stalin zatím nic podstatného nedělal, nicméně plnil denní tisk. Pak přišel den s onou pro mne tehdy záhadnou lafetou, a další historii jsem se dozvídal později od rodičů a dobrých známých. S obyčejnými známými se o tom nemluvilo. Pana Jílka jsem vídal jen občas, tehdy, když jsme přijeli na chatu, a objevoval se nějak pořád vzácněji. Za čas po onom pohřbu s lafetou se začalo zvolna ukazovat, že sám občasný výskyt učedníka v minulosti svědčil neklamně o vykořisťování ze strany páně Jílkovy. Bylo třeba si na takové elementy posvítit a jak se ukazovalo, pan Jílek elementem bezpochyby byl. Už to, že postavil před válkou vilu, bylo nápadné, protože nejspíš vznikla z potu dělnické třídy. Nikdo se nezamýšlel na tím, že to byl jeho pot, jeho peníze pracně vydělané na ševcovské stoličce a uškudlené, a tvrdě placená hypotéka.
Ševcovský mistr se musel ve vlastním domě omezit, aby se tam mohl nastěhovat předválečný důstojník, jehož vyřadil z armády generál Čepička. Důstojník, štábní kapitán Vlnka, měl vojácké držení těla, i když nesl dříví z lesa, aby měl čím topit. A byl to slušný člověk, jehož osudovou chybou byla jednak hodnost, jednak to, že před válkou sloužil na tehdejší Podkarpatské Ukrajině a netajil se lítostí nad její ztrátou. Panu Jílkovi se omlouval a ten to přijal, protože byl také slušný člověk.
Zato nechápal, že vykořisťování je něco velmi ošklivého, ačkoli žádného učedníka dávno neměl a vykořisťoval tedy jen sebe. Dílna byla jeho životem, a vzdát se jí? Vzdal se. Vzpomněl si ještě na Pepíčka, nebo spíš by teď opravdu chtěl to na kličku? Našli ho v dílně na trámu. S pohřbem byly problémy, sebevrahy kněz odmítal doprovodit. Dnes, po desítkách let stará jabloň pořád stojí a připomíná mi dětství, i tu jedinou větu rozhlasového hlasatele. Jen netuším, jak to nakonec dopadlo s páně Jílkovým pohřbem; vím jen určitě, že na lafetě děla ševcovský mistr nespočinul.