Samozřejmě, že všem je nám známo, že Shakespeare si ten příběh prý vymyslel, třebaže ten barák, kde dnes turistům ukazují Juliin balkon, opravdu kdysi patříval jakýmsi Capuletům (tvrdí se turistům), takže kdo ví? Vymyslil si ten Vilík Shakespearů, nebo nevymyslil? Však dojímat nás bude znova, ten půvab Juliin a bolest Romeova, lovím z paměti, nejspíše nepřesně. Mám dojem, že ten půvab tam nepatří, smutek? Leč paměť selhává. Ale jsem dojat. Takže musím hned poslat SMS jedné krásné holce z Prahy či vlastně kousek od Prahy, prostě odněkud, z takové úplně blbé vsi bez balkonů. Která na bolesti Romeů, pokud vím, odjakživa moc nedá.
Kupodivu bystře odpovídá, abych se pod tím balkonem dal vyfotografovat, a já zas jí, že to udělám, ale až na něm bude ona. Ten servis pro turisty tu existuje a fotku vám spíchnou na počkání polaroidem za pouhých 8 euro.
Protože je přes 30 Celsia, jdu na campari a presso. Neb je ten čas, kdy zákonodárce jak francouzský, tak zřejmě i italský dbal na to, aby se personál v restauracích nepřepracoval a najíst dostanete jen od dvanácti do tří či večer od sedmi do desíti. Dost bych totiž jedl. Leč zákon nelze porušit. To by nám odbory daly.
Číšník, navíc vzhledu značně nelibého a ještě je přímo oprsklý i na to kafe a drink, ale napravuje to hezká servírka, která mi navíc nabídne, že mi kávu donese ven. Až na mne přijde řada. U pultu na ni totiž čeká docela slušná fronta. Venku se navíc smí kouřit a to chci rovněž. Jak to ta milá holka uhodla? Domluvíme se, neb na rozdíl od oprsklého kolegy ta servírka dokonce i mele anglicky. Brzy zvím proč. Je to totiž Ukrajinka. Kdyby měla čas jít na ten balkon, docela bych byl i pro tu fotku.
No, pak sedím venku u svého campari a hlavou se mi honí docela jiný Romeo o Julie a docela jiná doba. Česká parafráze na Shakespeara, kde Romeo pod balkonem touží se slovy: „Julie, tvé oči jsou jako dvě lesní jezera, kam chodí laně pít v podvečer za šera,“ atd. vše v duchu Shakespearově, ale Julie není z jeho těsta (ostatně, která z dam po nichž jsme toužili či toužíme, je?) a odpoví mu, že „sere na řeči“ a dále pak slovy, jež zde publikovat dost dobře nelze, až po povzdech: „Vždyť já už od mala, tolik se těšila, jen abych dorostla a potom zhřešila.“ Ten publikaci snese. Z textu obecně vyplývá, že dotyčná byla asi nymfomanka. Cosi jako Nabokovova Lolita. Z čehož vyplývají, zajisté jen v reálném životě, naše smutky Romeovy, když se taková dotyčná náhle rozhodne, že změní životní styl. Tedy zejména pokud jde o nás.
Zbytek vzpomínaného příběhu, včetně veršů opravdu nemravných, pak patří vojenskému obvodovému prokurátoru v Košicích, soudruhu plukovníku Ištvánovi, který to tehdy citoval, a právě s gustem na slovech zde nepublikovaných. Kdež se to hemží zejména vulgárním označeními pohlavních orgánů obého pohlaví, a to z úst něžné Julie, které však laně či lesní jezera na rozdíl od Romea mnoho neříkají.
Tehdy soudila socialistická zákonnost, a to v útvarové jídelně a před shromážděným útvarem, jistého Daneše, Pečeného a Mórice. Ve službě dozorčích kuchyně tito zlotřilí poddůstojníci totiž podepisovali příjem 800 bochníků chleba pro potřeby 22. výsadkové brigády (VÚ 8280), ačkoli jich dostávali jen 500. Tu zbývající „třístovku“ měl proviantní důstojník Mazánek domluvenou s pekaři, kteří chléb prodávali ve městě Prešově. Pak se šábli. Nic extra u armády lidové. Také nic extra, že nakonec zavřeli jen ty soudruhy poddůstojníky, kteří se toho „vývaru“ účastnili nejvýše za nějaký ten opušťák. On soudruh kapitán Mazánek toho zase dost věděl na jiné soudruhy důstojníky. Třeba by v tísni neodolal dát to dál.
Celkem všední příběh, kdyby soudruh prokurátor a plukovník Ištván nepocítil potřebu poukázat i na jiné charakterové vady obžalovaných. Kam v duchu morálky socialistického člověka zajisté patřila i ta parafráze Shakespeara. Fuj! Fuj a fuj ! Při osobní prohlídce totiž byla objevena založena mezi Pečeného podvlékačkami vz. 21.a jinými proprietami tohoto druhu.
Soudruh prokurátor to prožíval jako kdyby byl na scéně. Ne-li divadla Národního, tedy přinejmenším místního Divadla Jonáše Záborského.
„Pečený, Pečený, kam jste to až klesl,“ hřímal. „Jaký je váš poměr k ženě?“ a tak podobně a tak dále, mezi vzpomenutými citáty toho falešného Shakespeara. Posléze udělal osudnou chybu. Otázal se, co na to obžalovaný řekne.
Obžalovaný, nedivme se mu příliš, jen hlesl: „Ale prosím, to není moje, to je tady Danešovo.“ (Den před zatčením si to od něho vypůjčil, že si to opíše. Opsali si ostatně i všichni u Vojenského obvodového soudu v Košicích, v jehož spisech se to ocitlo, jak poinformoval jeden desátník použitý zde pro potřebu přísedícího.)
Pak soudruh prokurátor udělal druhou chybu:
„Tak mu opakujte to, co jsem vám právě řekl!“ pravil.
Načež zblblý obžalovaný ve snaze vyhovět mocnému muži povstal, postavil se zády k soudu a čelem k vedle sedícímu Danešovi, tudíž také shromážděným vojskům a začal:
„Daneši, Daneši, kam jste to až klesl, jaký je váš poměr k ženě,..“ než se, uřván, zarazil a udiveně rozhlížel. Stačilo to však k tomu, aby vážnost soudu utrpěla a utrpěl i jeho zajisté hlavně výchovný účel. V jídelně shromážděná vojska řvala a řvala smíchem, a nebyla k zastavení.
Pokud jde o Pečeného, ten neřval, jen se divil. Zvláště když vyfasoval dva roky. Na začátek ho za ten výstup, na žádost soudu, hned kázeňsky potrestali deseti dny korekce, čili díry.
Ta Ukrajinka řekla, že čas bude mít až od šesti. To už se dávají večeře a jsou větší tuséry; takže ji k tomu ti odborově organisovaní nepotřebují. Ale stejně jsem neměl nic na práci.