Týden co týden v roce 1987 jsem byl na vojně nucen prodělávat i takzvaná politická školení mužstva. V Benešově u Prahy se na ně kupodivu našlo prostředí hned u kuchyně, v místnůstce za jídelnou. Srazily se stoly a my, dvacetiletí kluci, se okolo sesedli za rozevřené sešity, kam jsme si měli dělat poznámky, což nikdo nekontroloval. Přišel podplukovník Hahajík a začal cosi povídat, bylo devět hodin ráno. Ani on to nedokázal vydržet celé dopoledne, i když byly přestávky. Někdy odešel hned po úvodním vstupu a věděl, že ho nikdo neudá. U kolegů-vojáků z povolání byl nicméně v lehkém opovržení, to jsem cítil. Uměl (nejspíš) jen tu politiku. I během výjezdů s kanóny do terénu musel pak obcházet palposty a je otázkou, co nám vlastně měl vykládat a... Co říkal skutečně.

Utkvělo mi, jak z hloubi tranzistoráku, postaveného za léta na „lafetě“, ohlásili, že za chvíli zahrají novou písničku Františka Ringo Čecha Ólé, my hrajeme. Z nějakého důvodu jsem se během dlouhého čekání na civil těšil i právě na tento hit. Ale když zazněl, zrovna dorazil Hahajík: „Ztlumte to rádio.“

Na druhé straně ale nevyžadoval, abychom se stavěli do pozoru, bylo mu to cizí, a jen unaveně mávl rukou. Připadalo mi, že právě v přírodě u děla chápe absurditu svého poslání ještě výrazněji. Nato odešel tak rychle, že jsem konec písně ještě pustil kamarádům.

Neříkám tím samo sebou, že sem v rádiu tenkrát nehráli nic lepšího. A dnes je to na některých stanicích stejně hrozné, ba horší.

Jen jednou jsem nabyl dojmu, že se bude vážně střílet. Bylo to ve vojenském „úvoze“, který nebudu jmenovat, a poprvé a naposled jsem si uvědomil odpovědnost, kterou mám v případě, že náboj omylem dopadne na krmelec. A ne že bych se tenkrát snad po.ral, ale najednou jsem cítil strach, což trvalo snad po několik hodin, a byl to jiný typ obav, než jaké jsem doposud znal. Náhle mi tudíž cosi došlo. Aha! Tu to máme. To proto se říká vygumované zelené mozky! To takhle jim hlavy v úzkosti zelenají. To proto, že stejný pocit obav zažívají daleko častěji, než já.“ A odpustil jsem rázem všem vojákům z povolání.

Ale dodám, že významnou součástí oněch obav byl pocit, jako by vlastně nikdo netušil, co má doopravdy dělat a co se vyskytuje v jeho kompetenci. Platilo to hodně pro nás, vojáky základní služby, ale bojím se, že to platilo i pro velkou část „profíků“. Kdo ví: ty přípravy na válku možná byly částečně jen habaďůra. I když se všeobecněji říkalo spíš „ojeb“.

Jeden z mála důstojníků, který mi kupodivu imponoval, byl právě ten, který čas od času poslal nějakého kluka do basy v Janovicích. Vídal jsem jej při pondělních nástupech a fascinovalo mě, jak se umí chovat ležérně. Zrovna tak zdravil, když jsem jej náhodou míjel, ale to se pochopitelně stalo jen několikrát. Byl příliš vysoko. Kolovaly o něm legendy. Vypadal ale jako dobrotivý beránek, který kluka do těch Janovic nepošle za šikanu, ale skutečně až za vraždu. Něco na tom bylo. V Benešově u Prahy vládla zcela mazácká vojna i včetně “povolené“ šikany a on to dobře věděl. Stejně jako s tím počítaly všechny ostatní „gumy“.

Na mezičlánky mezi námi a sebou se tito nahoře občas rozkřikli. Vybavuji si jednoho četaře z povolání, který dostal na starost suterénní sklad materiálu. Při sobotním úklidu byl seřván, že je tam nepořádek, i skoro plačky nás povolal a vyházeli jsme vše sklepními okny na trávu. Pak někdo trochu zametl, ale spíš mám pocit, že ne. Nato se materiál znovu vrátil do sklepa na trochu jiné pozice a četař dostal za lopotu odměnu.

Čas od času jsem byl přidělen k proměnlivé skupině, která vyvážela nebo jen uklízela smeťák. Poprvé jsem měl „bobky“. Smeťák byl kontejner ve výklenku garáží, přímo proti oknům štábu. Přišel jsem tam s lopatou a začal bordel všude rozlezlý házet nahoru, ale brzy mě kluci odtáhli dozadu, kde se kouřilo. „Co blbnete, uvidí nás!“ Kontejner stál totiž na konstrukci a ze štábu mohli snadno registrovat nohy všech debatujících kuřáků, ale nikdy se nestalo, že by nás někdo okřikl nebo, nedej bože, přišel zkontrolovat.

Zpětně vidí člověk všechno zalité sluncem, když si vybavuje vojnu prožitou ve dvaceti letech. Najednou by se tam vrátil. Ale tenkrát jsme vše prožívali každý za sebe a někdo skutečně propadl občas zoufalství. Trvalo to dva roky, což je dost, a z Benešova nás domů zrovna moc nepouštěli. Každý jsme zabíjeli čas jinak. Šéf „jizby“ se třeba vrátil z opušťáku a měl by být připraven občerstveně sloužit vlasti, ale očividně propadl uzavřenosti. Další víkend nechal „mladé“ leštit podlahu, sám si stoupl ke skříňce a uklízel. Bral drobnost za drobností a takto soustředěn je přeskládával donekonečna. Jednou mu v podobné situaci povídám úplně pohodově: „A co si takhle rovnou hodit.“ Skočil na mě, padli jsme na chodbu, ale kluci jej ode mě odtrhli. Asi si nyní myslíte, že jsem provokatér, ale bylo to jako obyčejně úplně jinak. A jak? Já už tehdy nebyl „zobák“, a protože hovořím o víkendu, v klidu si četl. Zrovna vyšlo ve známé kapesní edici Čekání na Godota, a kdo by to uprostřed socialistického tábora čekal, že? I když, skutečně se vše už začínalo hroutit a na té hře samo sebou nebylo nic protistátního. Ale věta „co si to hodit“ se tam vyskytuje a byla tak nezvyklá v okolní knižní produkci, že mi připadala až zvukomalebná. Řekl jsem ji kamarádovi, aniž jsem vůbec pomyslil na její obsah, a snad to později vycítil a stali jsme se skutečně kamarády. Od té doby, co po mně skočil, na mě zkrátka už nedal dopustit a nebylo v tom nic erotického, jednalo se pouze o jakýsi protichůdný reflex, který nastane poté, co je vyslovena část pravdy a „je to venku“, nicméně je naštěstí zase lépe.

Vojna z nás přímo chlapy neudělala, ale přátele často ano. A jestliže dnes někdo vzpomíná v dobrém na normalizaci, tak se buď skutečně měl dobře, anebo je to zapříčiněno tímtéž efektem.

Je to přitom možná podobné jako s tím Miloslavem Švandrlíkem: jemu bývalo opakovaně spíláno „pravými“ Černými barony, kteří nezažili jen o pár let pozdější, už volnější období.

Mně může teď být nadáváno, že líčím vojnu za socialismu jako kojnou, zatímco dříve než v letech osmdesátých byla krutější. To nepopírám. I a v osmdesátkách záleželo dál i na útvaru. Sloužil jsem nejprve půl roku v Breznu (1986–1987), kde jsem absolvoval solidní poddůstojnickou školu a získal i určitou fyzičku, a když jsme nijak nešetřeni závěrem běželi několikakilometrový okruh zasněženými Tatrami, jeden náš druh dokonce neudržel svěrač a na pokraji sil vykonal do kalhot tělesnou potřebu. Ocitl jsem tenkrát v lehkém šoku a naivně, chlapecky žasl, že se to mohlo stát; byl jsem zkrátka mlád a k mládí ještě patří divení se. A nikdo z velitelů se vojínovi ani v nejmenším nevysmál, což je taky v pořádku.

Některé hodiny výuky probíhaly taky mimo tamní kasárna a občas takřka v závějích. Ale když to Courala a Marka přestalo bavit, nechali nás sáňkovat. Jak vzpomínám, dojezd byl šílený. „Copak, vojíne Fencle? Vy se bojíte?“

„Povinný to snad není, ne? Trať se mi nezdá bezpečná, soudruhu desátníku.“ Mluvil ze mě Mirek Dušín. Odpovědí byl tentokrát smích. Jistý Mlynárik (jméno opět měním) se jen o pár minut nato skoro zabil, nesli jsme jej tedy na ošetřovnu. Nehnul jsem brvou, ale dělalo mi dobře, když došlo na má slova a že si to oba desátníci očividně uvědomují.

Také věděli, že jsem o čtyři roky starší než ostatní vojíni, a já si chvíli myslel, že jsem tudíž zkušenější. Byl to nesmysl. Kde a jak bych asi životní zkušenosti pobral na pražských vysokých školách (1982–1986)?

Jindy jsem přece blbl a šílel, stejně jako ostatní, a neváhal mrštit ostré vidle z vlečňáku nadskakujícího za traktorem. Bodec se do pole zabodl těsně u balíku slámy a já jej za zběsilé jízdy ještě stačil šikovně vyrvat z brázdy. Napodruhé jsem už slaměný kvádr vidlemi „odlovil“, když to traktorista obrátil a jel okolo naplno opět. „Pohoda. Rychleji!“ Hovořím zde o brigádě, během níž vojáci z kasáren v Benešově u Prahy pomáhali zemědělcům ve Slaném.

V Benešově jsem sice fyzičku získanou mezi Slováky zvolna ztrácel, ale podobné aktivity na strništích to maskovaly. Každopádně brigáda představovala pár z nejšťastnějších týdnů mého života.

Na jejich začátku nás naložili do „vétřiesek“ a vezli z Benešova do Slaného. Tam dodnes stojí zimní stadion. Ubytovali jsme se uvnitř na žíněnkách a velice blízko ledové plochy, připadalo mi to kouzelné. Vedle mě ležel nějaký můj „mladý“ neboli zobák, připravený mi otročit, ale já po něm nechtěl nikdy takřka nic. Jednoduše to byl kamarád. A jestli čekáte, že brzy začal mou ležérnost zneužívat, pletete se. Miloval mě.

Uměl jsem vyprávět a tím jsem se také odreagovával a byl s výjimkami oblíbený. Ale obecně ovšem byl odreagováním CHLAST. Pivo. V „lahváčích“. Peníze byly (i ze žoldu) a nikdo nám nebránil, abychom pitivo neustále nakupovali a pili během brigády od rána do večera. Sám jsem sice předtím do žádné mokré čtvrti nepatřil, ale zvykl jsem si. Snadno. Asi i rád. První, druhé, třetí pivo... Svět byl najednou krásný. Nějakou práci jsme odvedli a jenom si na ni jaksi už nevzpomínám. Ale nepochybně jsme na valnících a při nakládání balíků slámy „za letu“ porušovali řadu předpisů. Nikdo to neřešil a nikomu se naštěstí nic nestalo.

A jak krásný byl vždy návrat na žíněnku a ke knize i dalším lahváčům. Nechtělo se mi nikam, ani o ženské jsem snad na té brigádě nestál. To bylo i „hladinkou“ vypitého moku. Cítil jsem se šťasten, pilně vracel vyprázdněné láhve a za korunky kupoval pivo nové. Nebo to za mě dělali vlastně „mladí“, jinak to ani nešlo. A vracení láhví se ještě vyplatilo. A najednou přišel konec. Nečekaně. Přijel důstojník, šikoval nás. Vypadali jsme neustrojeně, což přehlížel, a já ještě cpal do torny ony láhve.

Přiskočil ke mně jeden kamarád a k mé hrůze je vyhodil kamsi na mez u stodoly. „Zbláznil ses? Je nástup!“ To mě otrávilo. Nikdo mi tornu pak neprohlížel, to sklo tam možná ještě leží. Dodnes. Tak tolik tedy k výpomoci zemědělcům ze Slaného! K dalšímu lážo-plážu. A jindy zase kanón na „palpostu“ a krásná příroda okolo, celé dny nicnedělání. Sestoupil jsem jen o pár metrů „pod“ dělo a zakryt kamenem četl celý den Setona. Nikdo se po mně nesháněl, nikdo tam nepřišel, ač byli jen pár metrů „nade“ mnou. Ale toto štěstí mělo i své sporné stránky. Později mi bývalý spolužák z gymplu Franta Bláha napsal, že tam byl taky, jejich útvar ho možná vysadil jen pár set metrů od mého lůžka v trávě. Kdybych popošel, proklábosili bychom ten den.

Ani první setkání s tamní mazáckou vojnou příjemné nebylo.

Zjara 1987 jsme vlakem přicestovali ze Slovenska a šli na cimře spát. Někdo ulehl dolů, jiný nad něj, ale tři patra „bidel“, to už neexistovalo. Najednou došlo k vytržení ze sna a koukám, ačkoli je půlnoc, celý pokoj na nohou. „Staří“ se vrátili z hospody a vysvětlili nám nyní budoucí, nová pravidla. Bál jsem se tehdy docela dost, i když svěrač vydržel. Nikoho nemlátili, ale zřetelně bylo definováno, jak precizně budeme leštit parkety a dlaždicové chodby, mýt „hajzly“ atd. A že budeme „starým“ nosit „bufet“, aby nemuseli chodit do jídelny; že jim budeme čistit boty a... Zkrátka a dobře, že to máme „za milión“. Opasek jsme museli nosit pouze jediným možným způsobem a totálním prohřeškem by pak bylo si na něj po vzoru mazáka pověsit ohnutý „bagr“ (lžíci). Tímto bagrem se po nekonečném půlroce i „povyšovalo“ a samo sebou to bolelo. Ale skoro všichni to podstoupili, až na několik výjimek, kterým nikdo nerozuměl. „Hele, kluci, Skryja se snad zbláznil. On se nenechá dnes večer povýšit!“

A taky že nenechal. Ostatní jsme vzápětí směli takřka vše a část našich povyšovatelů brzy ostatně zmizela do civilu, ale nikdy nezapomenu na obličej kamaráda Skryji, když klečel v rohu benešovské chodby a čistil dlaždičky zubním kartáčkem. Byl na kraji psychického zhroucení. „Ahoj,“ povídám. Neodpověděl, protože by se rozbrečel. V nacistických koncentračních táborech to, pravda, bylo milionkrát horší, ale je to argument? Neřekl bych. Není v životě zlé situace, kdy by to nemohlo být horší.

Zajímavé se přitom zdá, že i navzdory všemu mazáctví jsme nebyli ani v onom prvním, a ještě drsnějším půlroce v Benešově zcela omezováni a hlídáni.

Tak například já jsem v podstatě nechodil před barák na ranní rozcvičky a nikdy si toho nikdo ani nevšiml; a pokud snad ano, nehledali mě. Nikomu to nevadilo. Obvykle jsem horem vlezl na zamčené WC a teprve po vícero měsících jsem byl odhalen nějakým „kolegou“, takže mě prostě shora polili. Toť vše. A po povýšení už bylo samozřejmostí, že „za nás“ na rozcvičku chodí pouze mladí.

Jen jednou jsem se hloupě zašil za nějaký opřený pingpongový stůl v jakési nevyužité místnosti a zaskočilo mě, že tam od stolku přišel dozorčí chodby a masturboval. Samo sebou jsem na sebe neupozornil, ale nikdy už jsem ten úkryt nevyužil. Podle mého názoru bylo na vojně nejskvělejší, že mi tolik (mladších) vojáků stále něco vyprávělo a že se mi dokonce svěřovali a otvírali mi přímo srdce. Proč, to neumím analyzovat, a mnozí jistě dávno zapomněli, že jsem o čtyři roky starší, anebo to nikdy ani nevzali v potaz.

Bohužel docházelo i na nudnější příběhy. Vojín Bárta navštívil třeba taneční zábavu, kde „teprve“ napodruhé sbalil místní dívku, se kterou měl okamžitě sex na parkovišti. Celé mi to opilý po návratu odvyprávěl s detaily, ležel vedle mě na pryčně a popravdě řečeno mi to připadalo banální a skoro o ničem. Ale jeho zaujetí pro krásu žen a důvěra ke mně… To vzhlížení... Že jsem panic, ho ani nenapadlo.

Kamarád Váša se zase vrátil z Písku, nebo kde to bydlel, vrátil se po víkendu a o své holce samozřejmě mlčel. Ale ohromil jej film Bounty. Úplně opilý mi děj vyprávěl ještě tu neděli večer a snad hodinu. I on se všemi detaily. A mně teprve v polovině vyprávění došlo, že jsem film přece viděl. Ono to totiž bylo v jeho podání úplně jiné.

Jednáním Christiana Fletchera byl ohromen, krásou domorodek uhranut, kapitán Bligh určitě nebyl teplý atd. Ale byl jsem rád, když skončil, a nikdy mu nepřiznal, že jsem to znal už z civilu. A to je možná i jeden z klíčových rozdílů mezi dneškem a socialismem.

Tenkrát jste viděli Bounty roku 1986 a ještě roku 1988 ji v biografech pořád jako něco úžasného dávali, samozřejmě mezi mnoha jinými filmy čistě ze socialistického tábora.