Když jsme 29. června 1974 odcházeli z rodinného domku ve Vrchlického ulici ve Starém Plzenci u Plzně (proti mateřské školce), vzali jsme si kufr, tašku a mou tašku Sport. Museli jsme to dokonce naložit na dvoukolový vozík. Na nádraží, tedy asi tak tři sta metrů, nás doprovázela máma. Otci bylo tenkrát šestatřicet let a jí pětatřicet. Učila, zatímco táta už nebyl školním inspektorem a živil se jako šofér. Krátce předtím také pekl housky. Rozhodně neměl žádný faktický nárok zúčastnit se tzv. Šrámkovy Sobotky, nějak se to ale zřejmě přece zařídilo.

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Na nádraží jsem si koupil nejen nové číslo měsíčníku Pionýr (desítku), ale i to předchozí, protože tenkrát ještě nová čísla časopisů ta stará nevytlačovala.

Když přijel od Horažďovic osobní vlak, rozloučili jsme se s mámou a odjeli do deset kilometrů vzdálené Plzně. Tam jsme přesedli na rychlík směřující ku Praze. Sotva jsme se usadili, začal jsem si číst Pionýry a především kreslené seriály. Díval jsem se ale taky na Karlštejn, kolem kterého jsme jeli. Pak jsme dorazili do Prahy – Smíchova, ale vlak pokračoval. Přejeli jsme Vltavu, což pro mne byl fascinující zážitek, a podjeli Nuselák. Tenkrát z něj ještě neskočil ani jeden jediný člověk.

Potom jsme projeli tunel (další zážitek), vystoupili na Hlavním nádraží a tam jsme se teprve rozhodli, že dál pojedeme metrem. "Ale až ze stanice Muzeum," rozhodl otec, "abys viděl kousek Prahy."

Šli jsme tedy k Národnímu muzeu a docela jistě vím, že po otci nikdo nechtěl peníze. U muzea jsme sestoupili nejprve do svrchnější části metra, které jsem říkal první poschodí, a prohlédli jsme si ji (soudruh Husák a Lubomír Štrougal už tak učinili několik dní před námi). Metro bylo pěkné, ještě jsem nikdy předtím nic podobného neviděl, pouze rodiče mi vyprávěli o metru pařížském. Paříž navštívili roku 1968 beze mne na já od té doby pravidelně stavěl z lega Eiffelku.

Když jsme si první patro pražského metra prohlédli, rozměnil jsem si, pěkně prosím, dvoukorunu. Měla cenu dnešních dvaceti korun, ale o to nejde. Jde o to, že to rozměňování se mi hrozně líbilo, protože tam dolů ty dvě koruny spadly hrozně rychle.

Pak jsme popošli k takové závoře (už jsem slyšel, že se ji zase chystají zavádět), kterou táta nazval turniketem, hodili jsme každý korunu do čehosi, co jsem považoval za stroj, a vstoupili jsme na pojízdné schodiště. Nebál jsem se, protože na eskalátoru jsem se naučil jezdit nahoru i dolů a stále dokolečka již v plzeňském obchodním domě Prior a díky mamince.

Málem bych ale zapomněl na jednu příhodu. Ještě když jsme byli nahoře, tak jeden kluk do onoho stroje schválně tu korunu nehodil a vyletěla mu vstříc závora. A já viděl, jak ta závora vypadá.

Pak jsme tedy sjeli na nástupiště. Nebo snad sešli? Opravdu už nevím a jako venkovan si ani dnes nejsem jistý, zda vede z podchodu u Václava na nejbližší nástupiště opravdu i pojízdné schodiště. Spíše mám pocit, že ne.

Nástupiště tam ale každopádně zůstalo a mne na něm tenkrát zaujaly takové pěkné dřevěné lavice. Kromě toho byly všude ještě i koše. Když přijel vlak, tak jsme nasedli a odjeli. Vystoupili jsme však hned u autobusového nádraží Florenc, kde mě pro změnu zaujalo, že zatímco autobusy parkují dole, lidé přecházejí po nadchodech nahoře.

Náš autobus jsme ale nemohli najít, tak jsme se museli jít zeptat na informace. Tam nám řekli, že přijede ke stanovišti číslo 61.

Šli jsme tedy s tátou znovu přes všechny ty nadchody, až jsme tu stanici šťastně našli. Autobus tam ale ještě nebyl. Pobíhal jsem tedy po těch nadchodech a táta mě nechal blbnout a také jsem si koupil žlutou limonádu (po červené se mi dělala kopřivka).

Konečně autobus přijel. Všichni do něj nasedli, koupili si přitom lístky a jelo se.

Cesta z Prahy do Českého ráje mi už uběhla docela rychle: za hodinu a tři čtvrtě, tedy ve 14.00 jsme stáli v Sobotce na náměstí.

Bydlelo se ve škole, kde pochopitelně nikdo nebyl, protože právě začaly letní prázdniny. Ostatní účastníci Šrámkovy sobotky byli ubytováni všelijak pospolu, ale nám s tátou dali samostatný pokoj, chci říct samostatnou třídu. Pátou á, se třemi okny... A já se hrozně rozradostnil, když jsme tam vstoupili, protože jsem ještě nikdy předtím nebydlel ve třídě a jaksi mě ani nenapadlo, že by něco podobného šlo.

Nebyla to ovšem třída v té podobě, v jaké jsem ji den předtím opustil ve Starém Plzenci na zdejší "Malé Straně", kdepak. Tři řady propojených lavic se zdvíhacími sedátky byly sestrčeny k sobě a přiražen na ně zpředu byl u učitelův stůl. Skříně, nástěnky, nástěnné věšáky na kabáty ve dvou řadách nad sebou, různé obrazy a květináče ale zůstaly na svých místech a stejně tak i tabule. U ní stála židle, kterou jsem už brzy nazval stěhovací, protože jsme ji každou chvíli dávali někam jinam.

V té třídě vpředu byly také poličky na křídy a na houbu a já byl nadšen, že tam klidně nechali i ty křídy a houbu. Budu si moci po tabuli čmárat a zase to mazat. Ve třídě bylo samozřejmě i umyvadlo. Pod ním stál koš na odpadky, nad ním visel teploměr a vedle teploměru i rozvrh hodin. Na druhé straně čelní stěny pak visel armádní generál Ludvík Svoboda. Ještě stále byl prezidentem, ale moc se už nehýbal, takže za něj většinu úkonů prováděl doktor Husák. Z televize jsem ovšem znal oba dva, i když pouze černobíle. Jediné, co si už příliš nepamatuji, je to, zda doktor Husák mluvil stále jenom slovensky, anebo občas i česky. Nebo snad hovořil stále v češtině? I kdyby ne, tenkrát jsme měli slovenčinu zažitou.

Tím jediným, co vlastně v páté á přibylo, byly tři postele. Má stála u vnitřní zdi pod věšáky a už si opravdu nepamatuji, zda jsem si ji sám vybral. Táta měl lůžko "přes uličku" ode mne a přimknuté na lavice, jejichž mohutný blok se mi zdál až fascinující probíhačkou a hotovým bludištěm. A zpředu? K lavicím byla přiražena ještě jedna postel, kterou asi ještě ten den přiděli jednomu pánovi, kterého... k nám tedy nakonec přece jen dali.

Ve chvíli, kdy jsme se s tátou ubytovávali, tam ale ještě nikdo třetí nebyl a já si tedy pohodově kreslil na tabuli a čenichal taky vzadu ve skříňkách. Už vzápětí jsem našel i krásný nástěnný kalendář na rok 1974. "Takže MÁME i kalendář!" radoval jsem se a také si hned přečetl zdejší pionýrskou kroniku. Teprve pak jsme šli s tátou na školní zahradu, u které bylo hřiště. Ale nejen to. Jak jsme vstupovali na to hřiště, spatřil jsem i letadlo. Stálo na takovém travnatém pahorku u plotu a pravda, bylo už staré a rozbité, ale právě díky tomu se do něj mohlo a já ihned začal lézt po jeho křídlech, vsoukal se i do pilotní kabiny a zkoušel stroj pilotovat, vystoupil jsem pak až nahoru na trup a i do trysky jsem se podíval. Zkrátka něco fantastického. Šlo si tu hrát do alelujá.

Pak táta řekl, že se půjdeme podívat na zámek Humprecht. Tak jsme šli a byli tam co by dup, je to jen do mírného kopce. Šli jsme okolo hřbitova, "zkratku" jsme našli až později. A nahoře?

Ten zámek mi připadal spíš jako kostel, nevím ale proč, když kostely nejsou dokulata. U stánku jsme si koupili pohlednice, které jsme pak, ještě toho dne, odeslali mámě a její mámě, tedy babičce (letos by jí bylo už sto jedna let).

Mají ale vůbec ještě otevřeno? dostali jsme vzápětí strach. Měli. I vstoupili jsme dovnitř do zámku a koupili si lístky. Potom jsme začali stoupat po točitých schodech. Vyšli jsme do poschodí a tam si prohlédli sál, ve kterém se rozléhá úžasná ozvěna. Tedy, když něco zavoláte. Anebo tam byla, i když jsem jenom dupl na podlahu. I takové obyčejné dupnutí se zdálo děsně hlučné.

Pak jsme stoupali po schodech dál a do druhého patra, kde tehdy probíhala velká výstava knih nakladatelství Albatros. Ale nejen knih, doplňovaly je různé výrobky z papíru, vystřihovánky. Pták albatros, například, voják anebo kočka. Na velkých kostkách pak byly různé černobílé fotografie a kresby. Většinou nebo zcela zachycovaly a znázorňovaly knihy různých spisovatelů a já si tehdy vůbec neuvědomoval, že jde výhradně o autory pro děti. Sem tam visely na stěnách i dětské výkresy, pro ozdobu byly od stropu spuštěny míče na nitkách a v jedné z místností dokonce i papírové modely balónů. Na vertikálních otáčivých deskách pak byly vystaveny i různé knihy. Hodně z nich jsem měl ke své radosti i doma, anebo je přinejmenším četl (půjčené z knihovny), i tak jsem se tady na ně ale rád znovu podíval, protože byly zkrátka hrozně pěkné. A co jsem z toho tedy už znal?

Například Kocourkovu bichli-encyklopedii Vesmír, země, člověk a my, děti. I tato nevinná kniha byla sice za normalizace původně vyřazena z knihoven, pak se však nad ní přece smilovali a poprvé jsem ji spatřil na stole naší paní učitelky. Nadchla mě, ale s tím tady nebudu zdržovat a už jenom podotknu, že jsem ji pak dostal k jedněm narozeninám anebo snad k svátku.

Taky Burianem ilustrované Velké otazníky od Ludvíka Součka už jsem měl tehdy pročtené a knihu o Praze Krásná a slavná jsem přinejmenším prolistoval. Praha mě přitahuje dodnes a přitahovala mě už i tenkrát, a to takřka vším. Proč, to nevím, ale věřím, že podobně magnetizuje spoustu lidí.

Ničím novým pro mě dále nebyly ani albatrosí verneovky Cesta kolem světa za osmdesát dní, Pět neděl v balóně (tu právě přepisuje Ondřej Neff) anebo Dvacet tisíc mil pod mořem (tak tu už přepsal) anebo Hrubínův Špalíček veršů a pohádek s úžasnými ilustracemi Jiřího Trnky.

Ale dosti knih. Po prohlídce výstavy jsme totiž vyšli dveřmi na ochoz, který se táhne okolo celého zámku alias vlastně věže, a byl odsud krásný výhled. Je zajímavé, že z něho si však nepamatuji nic, a to jsem tam od té doby vylezl už mnohokrát. Přesto ani ťuk.

A dál? Když jsme sešli zpátky do prvního patra, prohlédli jsme si ještě několik středověkých artefaktů, a v přízemí jsme si koupili báječnou Karavanu číslo 44, což byl román od Jeana de La Hireho Poklad v hlubinách. Udělal na mne toho léta, jak si vzpomínám, velemocný dojem a dokonce jsem ten příběh jednou po koupání vyprávěl u plzeneckého jezu i rodičům, přičemž jsem k jejich zhrození se nevynechal ani odpornou scénu s mrtvolou hemžící se bílými červy... Ale zpátky do reality. Navštívil jsem tedy poprvé v životě Humprecht, který osobně i ještě dnes považuji za onen "krásný zámek nedaleko Jičína" z písničky, a potom jsme se vrátili na večeři. Bylo vepřo-zelo-knedlo.

"Budeš si psát ten zápisník?" zeptal se mě potom otec.

"To se ví." A nejenom, že jsem si všechno zapsal, ale vkreslil jsem do něj i plánek "naší" třídy. A sotva jsem byl hotov, pustil jsem se do Jeana de La Hira a přelouskal první čtyři kapitoly. Před kapitolu Do hlubin oceánu jsem sešit odložil a začal usínat, což bylo taky ještě zvláštní, protože to nebyl ten gauč, na kterém jsem spával doma (a který ještě pořád mám), ale taková jako by trochu houpací postel. I snad proto jsem se uprostřed noci probudil... a byla mi zima.

A protože se postel pořád tak houpala, s tátou jsme si je vyměnili.

Pokračování příště