9.12.2021 | Svátek má Vratislav


VZPOMÍNKA: Můj první interview

14.5.2009

Dodnes jediný. Je to vzpomínka stará půl století. Mimochodem, je zajímavé, jak cítíme rozdíl mezi časovými údaji vyjádřenými pomocí roků, nebo staletí. Padesát let je hodně, půl století člověkem otřese. Právě před takovou dobou jsem maturoval, a to na tehdejší jedenáctiletce, jejíž název musím alespoň na začátku uvést celý: 17. Jedenáctiletá střední škola s rozšířeným vyučováním v jazyce ruském. Byla v pražských Nuslích, v sousedství divadla Na Fidlovačce, a nesla jméno Ladislava Hanuse, komunistického učitele, jenž zahynul v německém koncentračním táboře roku 1943. Škola byla obecně známa jako „Hanusovka“ a u tohoto názvu také zůstanu.

Komentář si žádá „rozšířené vyučování“ v názvu této vzdělávací instituce. Nejsem si jist, ale Hanusovka byla v padesátých letech snad posledním reliktem někdejších předválečných gymnázií, kde se věnovala větší pozornost cizím jazykům, takže v Praze bylo tehdy například francouzské gymnázium, a také ruské. Před válkou zčásti oáza potomků ruských emigrantů, asi v polovině padesátých let zabrané sovětským velvyslanectvím pro děti zaměstnanců. Někdejší gymnázium přeměněné v jedenáctiletku nalezlo útočiště právě v Hanusovce a přešli tam i někteří vyučující.

Rozšířenost vyučování spočívala v tom, že se ruštině věnovalo o dvě hodiny týdně více než na normálních jedenáctiletkách a především se používala učebnice ruské literatury pro neruské školy vydaná v Sovětském svazu. Kniha odhadem přinejmenším dvoj- jestli ne trojnásobná rozsahem ve srovnání s tím, co bylo určeno pro naše žáky. Hned v počátcích návštěvy Hanusovky nás čekalo milé překvapení, když se kniha musela výrazně ztenčit tak, že jisté stránky bylo třeba přelepit lepicí páskou, aby v nich nešlo listovat. Tím spíš si mnozí z nás přečetli především ty. Byla to totiž rozsáhlá kapitola nadepsaná „Obraz Stalina v sovětské literatuře“. Byl pestrý co do obsahu, i obrazového doprovodu. Stalin s kolchozníky, s dělníky, s pionýry, sedící za psacím stolem, vystupující na sjezdu strany, diskutující s Leninem … Psal se rok 1956, kdy Nikita Chruščov odhalil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu neblaze proslulý Stalinův „kult osobnosti“. Obraz předchozího vládce musel zmizet. Čas získaný vymazáním, přesněji tedy přelepením, velkého vůdce byl využit k probírání jiných děl.

Potud část předehry, k níž nutno dodat, že jsem od malička hovořil s tatínkem rusky, moje jméno je dost výmluvné, s maminkou česky. Jako bilingva jsem byl na všech školských stupních zvýhodněn; nebylo třeba se mi věnovat, ba naopak, požíval jsem jistou formu hájení. To přestávalo v okamžiku, kdy se dostavila školní inspekce. Tehdy se ode mne očekávala maximální aktivita, co nejvíc se hlásit, a pokud jsem ji nevykazoval dost snaživě, byl jsem vyvoláván. Stával jsem se dokladem úspěšnosti výuky ruštiny, přičemž obraz nepostrádal na grotesknosti, když školní inspektor jakoby přeslechl při vyvolávání moje jméno.

Na druhé straně naše profesorka ruštiny v Hanusovce obvykle dodržovala určitou nepsanou dohodu, že v přítomnosti inspekce bylo zrovna na programu opakování, a to nejraději Puškina. Evžen Oněgin poskytoval jedinečnou příležitost blýsknout se znalostí poezie. Obvykle se dalo vystačit s korespondencí obou protagonistů příběhu, případné zatracení zhýralého Evžena dalo celému opakování vhodný rámec třídního pohledu. Ostatně ani básníkův životopis nebyl z tohoto hlediska nevýznamný. V této atmosféře uběhly tři roky jedenáctiletky, byl jsem tam od deváté do jedenácté třídy, a přišla maturita.

Nepamatuji si, v jakém pořadí jsme absolvovali jednotlivé maturitní předměty; byli jsme na dopoledne čtyři studenti. V pauze před zkouškou z ruštiny mne vyhledala naše profesorka a sdělila mi, že se na tento předmět mění pořadí a já půjdu jako první, protože se na nás přijdou podívat novináři ze Sovětského svazu. Po zkoušce s nimi mám jít do jiné místnosti, aby si se mnou mohli v klidu pohovořit. Představa rozhovoru s novináři, byť v klidu, mi na takovém pocitu nikterak nepřidala; nebyl jsem zvyklý vystupovat před širší veřejností, tím méně před skupinou novinářů. Pro maturitní otázky jsem šel se zrychleným tepem, zvlášť když jsem postřehl, že lavice odsunuté dozadu třídy jsou opravdu dost plné cizích lidí.

Dodnes nevím, jak to vlastně bylo; tehdejší hlavní aktéři, moji vyučující, už bohužel dávno nejsou mezi námi a já se nikdy nezeptal, zda to byla náhoda, že jedna z obálek s otázkami ležela trochu stranou od ostatních. Nepatrně, leč nepřehlédnutelně. Už si nepamatuji, jaká byla otázka z gramatiky, ale z literatury na mne vyhlédl Puškin. Naše profesorka doslova odbyla gramatiku, aby se otevřela divadelní scéna. Básník zemřel po souboji, načež vstoupil Evžen Oněgin. Nikdy jsem neuměl přednášet verše, ale tentokrát jsem se snažil. Již dopis Taťány Oněginovi měl úspěch. Po deklamaci Oněginova dopisu jsem soudil, že by to snad bylo téměř na potlesk, který se sice nedostavil, ale pochvalné pokývání některých členů komise ho plně nahradilo. Reakci novinářů jsem neviděl – byl jsem k nim zády. Divadlo se chýlilo ke konci, a to jsem měl ještě v záloze Měděného jezdce. Ten už přijet nemusel.

Byl jsem spolu s novináři poměrně rychle odveden pryč, řekl bych skoro vypakován, takže už se nestali svědky vystoupení mých českých spolužáků. Netvrdím, že ti rusky neuměli, ale trochu rozdílu tu bylo. Ukázalo se, že novináři jsou z Tallinu, přičemž žena, která se mnou velmi srdečně hovořila, pracovala pro deník, jehož název jsem už dávno zapomněl. Byl mládežnický, v názvu byl Komsomol. Další rozhovor byl typický pro onu dobu. Redaktorka se mne zeptala, zda jsem z Prahy, takže jsem po pravdě odpověděl, že jsem se tu skutečně narodil, a dodal jsem, že můj otec tu je od dvacátých let. Všechno tím bylo jasné, nicméně vcelku očekávaně zůstala tato klíčová informace bez jakékoli odezvy. O takových věcech nebylo v té době na místě zapřádat rozhovory, rozhodně ne ve větší společnosti. Další debata pak pokračovala s jistou nenuceností.

Spíš to bylo obecně o tom, jak jsme se učili, zda byly dobré učebnice. Připomínám „pro neruské školy“; v Estonsku je znali také. Novináři chtěli vědět, jak vypadá celá maturita, z čeho se skládá, jaká byla písemná část. V družné zábavě zatím uplynula doba zkoušení mých spolužáků a musel jsem nastoupit ke zkoušce z dalšího předmětu. Delegace se ujali někteří z našich vyučujících znalí trochu ruštiny. Ta skutečně znalá profesorka byla zaangažovaná maturitou.

Asi za měsíc jsem dostal z Tallinu tlustou obálku, kde byl výtisk onoho deníku a článek o maturitě na československé jedenáctiletce. Nebyl to rozhovor jako takový, spíš reportáž, jejíž valná část mi byla věnována, tuším, že snad i s fotografií. Bohužel jsem noviny dávno ztratil. O Hanusovce se v nich psalo v superlativech, jak vynikajících úspěchů dosahuje ve výuce ruštiny studentům, což, jak se uvádělo, zažili novináři na vlastní uši. Byl to jeden z obrazů té doby: chvála postavená na výkonu jediného studenta, tedy mém. Nechyběla zmínka o tom, že jsem z Prahy. Leč kusá; o rodinném zázemí samozřejmě ani slova. Bylo to psáno s nezbytným nadšením a s obdivem pro práci našich učitelů, kteří dosahují tak znamenitých výsledků u svých studentů, jejichž češství bylo párkrát připomenuto.

Vzpomínám dnes na naši učebnici literatury pro neruské školy, kde se v řadě povídek a úryvků táhl jako červená nit proslulý motiv ruské reality, ale nikdy tam nebyl nazván plným jménem. Teď mohu uvést tento fenoném, jehož jsem se sice proti své vůli, leč aktivně účastnil: Potěmkinova vesnice. Všichni, kdo zhlédli noviny tak říkajíc oficiálně a četli chválu o znalostech českých studentů, se tvářili, že je vše v pořádku, třebaže se hned na začátku reportáže skvělo tučnými písmeny moje ruské jméno.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.