4.4.2020 | Svátek má Ivana


VZPOMÍNKA: Můj první hokejový gól

30.4.2009

Současně i poslední. Navíc byla moje sportovní dráha poměrně krátká; zkrátila ji stavba přehrad na Vltavě, což vedlo k tomu, že řeka v Praze již v pozdějších letech nezamrzala. Za mého dětství a raného mládí však ano, a tento přírodní jev mne nakrátko přivedl k jednomu ze zimních sportů. Moje vzpomínka bude proto převážně sportovní.

Možná bude vhodné začít popisem nejdůležitější části výstroje, což jsou u hokeje nesporně brusle. Hokejka se totiž dala nahradit i sportovním náčiním zcela podomácku zhotoveným z prkénka, což se také občas dělo. Ale brusle doma nezhotovíme. Tehdy jsme je mohli buď zakoupit, nebo podědit po starším sourozenci. Druhá varianta v sobě skrývala jistotu, že brusle budou, zatímco poválečný trh jistotu koupě nedával. I když šlo o naprosto primitivní šlajfky, jak se nazývaly. Přiznám se, že mi původ tohoto označení není znám, a rád uvítám vysvětlení.

Jejich výhodou bylo, že byly v zásadě univerzální a přenosné – velikost obuvi nebyla až tak podstatná. Samozřejmě pokud nešlo o dramatické velikostní rozdíly, takže i tyto brusle měly pár velikostí. Šlajfky totiž nebyly připevněny na speciální obuvi, ale upevňovaly se na jakoukoli dostatečně pevnou botu. Byly to brusle, které měly dvě plošky, pod předek boty a pod patu, a po stranách plošek byly z obou stran pohyblivé pacičky. Ty se uváděly do pohybu šroubem, který vedl pod nimi, napříč pod onou ploškou, kolmo k podélné ose brusle. Na vnější straně trochu vyčníval takový hranolek, na nějž se musela nasadit klička s odpovídající dutinou, a točilo se. Šroub pak posunoval obě pacičky opatřené zoubky proti sobě až pevně sevřely z obou stran podrážku boty. Brusle byla připevněna. Proto se žádala bota pevná, aby to na podrážce drželo. Další podmínkou bylo neztratit onu kličku, protože tou se zas brusle odmontovávaly povolením paciček.

Výhodou šlajfek bylo, že se nebylo třeba přezouvat do jiné sportovní obuvi. Na rozdíl od několika málo šťastnějších kamarádů, kteří měli „kanady“, boty s připevněnými bruslemi, v podstatě takovými, jako měli tehdy hokejisté. Naše spolužačky mívaly naopak brusle, rovněž pevně na botách, ale krasobruslařské. Hraní hokeje se tedy od nich neočekávalo. Pro nás to naopak byl sport významu zásadního. Konstrukce šlajfek byla jedinečná, protože ona spodní část, osička se závitem, mohla posloužit, a také tak činila, jako hrot, jímž se bylo možné od ledu odrážet, případně naopak příliš rychlou jízdu brzdit. Druhá z možností byla spíš vzácná.

Možnost odrážet se sice nebyla co do techniky jízdy správná, ale, jak známo, brusle se tupí. Její spodní plocha, u šlajfek několik milimetrů široká, musela mít po délce mělký žlábek, takže brusle měla dvě hrany. Ta ostrá. Nebývalo vzácné, že čas zapracoval, občas i terén, a spodní plocha brusle byla úplně plochá. Odrážet se tím za účelem jízdy bylo velmi obtížné, skoro nemožné. Pak právě nastupovaly ty osičky pod ploškami brusle, ovšem směr jízdy nebylo možné spolehlivě ovládat. V takové situaci samozřejmě přicházelo v úvahu nabroušení. V našem případě to byl pan Novotný, povoláním klempíř, který měl suterénní dílničku. Byl všeuměl, zvládal většinu prací s kovem, pokud mu stačilo vybavení dílny, a také materiál. Brusle nám nabrousil za jednu korunu, tu před peněžní reformou roku 1953.

Tato reforma připravila také nás děti o úspory. Pan Novotný v té době s dílnou končil. Vzpomínám, jak se moje úspory na vkladní knížce přes noc zredukovaly na směšně malý obnos, původní nevelká částka klesla padesátinásobně, a jako tehdy desetiletý jsem jaksi nemohl pochopit výhodnost této změny. Postupně jsem zjišťoval, že to nechápali ani jiní lidé, a to dospělí, kteří toho věděli jistě víc než já. Úspory jsem prostě musel oželet. Pan Novotný svou dílnu také, postupně, se smutkem, jako opouštíme celoživotní dílo. I tak skromné jako je suterénní dílnička. Ale byl to soukromník, tedy živel nevhodný do systému všelidového vlastnictví. Už nevím, jaký lid tu dílnu dostal. Ona prostě zmizela, pan Novotný také.

Výjimečně jsem k němu docházel v doprovodu tatínka a vzpomínám, jak se oba muži bavili; měl jsem pocit, že tónem lehce žertovným. Pojem černý humor jsem neznal dost důvěrně. Rozhovory bývaly na téma soukromého podnikání, které, jak se mi zdálo, jde panu Novotnému čím dál hůř. Ono to nebylo jen zdání. Bylo to patrné jak na jeho zevnějšku, šatstvo očividně stárlo, tak na dílně, a rovněž na panu Novotném. V rozhovorech občas padla zmínka, že není soukromý podnikatel, ale „soukromý zanikatel“. To se tehdy říkávalo. Pan Novotný zanikal opravdu, až zanikl. Zvláštní úsměv obou mužů byl projevem stavu mysli.

Díky panu Novotnému jsem však míval nabroušené brusle, rodiče dokonce sehnali hokejku vhodnou pro mou nevelkou postavu. Zbývalo začlenit se do mužstva. To obvykle vznikalo spontánně, když se nás na zamrzlé řece sešlo víc na jednom místě. Dvě čepice na každé straně vybrané plochy vytyčily branky, dělení kluziště na třetiny jsme velkoryse pominuli. Doporučuji dodnes. Zrychlilo to hru, odpadlo zakázané uvolnění.

Spíš byl jiný problém, totiž rozlišení obou mužstev, když jsme byli všichni v tehdy dost běžném občanském oděvu, což býval nějaký svetr a pumpky. Posledně jmenovaná část oděvu, také asi dnes méně známá, byly kalhoty, které se upevňovaly pod koleny, kde byly trochu nabrané. Níže pak vyčnívala obvykle více či méně hubená lýtka dole zakončená masivní obuví a šlajfkami. Lze to zhlédnout, častěji bez bruslí, ve starých filmech.

Mužstvo se formovalo z kamarádů ze třídy či tříd, kteří se znali, a tedy se na ledě poznávali. Nastupovali pak proti jinému týmu, kde byli zas jiní kamarádi. Počet hráčů kolísal, zásadou jen bylo, aby jich bylo v obou mužstvech stejně. Při hře bylo nutno pozorně sledovat, kdo je spoluhráč, kdo protivník. Nebylo to snadné, přihrávky tomu odpovídaly. Navíc jsme hráli bez rozhodčího, za což se též přimlouvám. Hra se rovněž zrychluje. Platnost gólu se nejednou určovala dohodou mužstev. Je zajímavé, že jsme se dokázali dohodnout. Když tohle píši, vzpomínám na dnešní parlament, ale tam nejsou malí kluci mého dětství. Při hře jsme sice do sebe hodně naráželi, ale nebýval v tom zlý úmysl, spíš tupé brusle znemožňující rychlé zpomalení, o změně směru nemluvě.

Měli jsme samozřejmě své vzory, třeba útok Roziňák, Zábrodský, Konopásek mi utkvěl dodnes v paměti. Pak najednou zmizel z hokejové scény a doma se hovořilo o tom, že jsou snad ve vězení. V raném věku jsem dost dobře nechápal, jak je možné dostat se kvůli hokeji za mříže. Někteří spolužáci dokonce měli jakýsi matný pocit, že to bylo za surovou hru, jakou jsme my nepěstovali. V některých rodinách se potichu hovořilo o politickém zákulisí s tím, že o tom nesmíme mluvit. Nebylo dobře jasné první ani druhé, totiž politické zákulisí a zákaz mluvení. Děti nechápou řadu věcí, ale na druhé straně mají svůj svět, v němž tohle v posledku nějak přijímají. Bohužel nepochybný vliv na další vývoj to má. Na jedné straně jsme byli vedeni k pravdomluvnosti, na druhé jsme pravdu rodičů, a těm se přece dalo věřit, nesměli veřejně opakovat.

Můj první gól byla náhoda. Nad řekou se už trochu smrákalo. Občas nám napříč hrací plochou projel nějaký bruslař, který nepostřehl, že se právě hraje zápas. Ono se to nedalo právě snadno poznat. Protože jsem zrovna neměl právě nejostřejší brusle, myšlenku na rychlý útok jsem zavrhl a spíš jsem se projížděl poblíž soupeřovy branky. V šeru už méně nápadný. Srážka dvou hráčů, nebylo možné poznat, zda z různých mužstev nebo z jednoho, způsobila, že nedaleko ode mne zůstal ležet puk. Branka přede mnou, brankář buď nepozorný, nebo už v tom šeru také moc neviděl. V každém případě jsem dal gól, dokonce vítězný, soupeř to uznal a šli jsme domů. Už skoro nebylo vidět.

Dnes vzpomínám na mnohé. Na pana Novotného, nesmírně hodného pána, na hokejisty, o nichž jsem se postupně dozvídal krutou pravdu. A na krásný pocit, jaký jsem měl, když jsem dal gól. Hrdina dne, či tehdy už podvečera. Naše mužstvo vyhrálo. Od té doby si trochu dovedu představit radost skutečných hráčů a navíc vím, že mne nikdo z těch slavných nemůže překonat. Nikdo z nich nedal jen jeden gól. Proto jsou na rozdíl ode mne slavnými sportovci.

(Věnováno právě probíhajícímu mistrovství světa v ledním hokeji)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.