Ve středu 21. srpna 1968 těsně před pátou ráno zazvonil v našem bytě ve Šmilovského ulici na Vinohradech telefon. „Vstávej, obsazujou nás Rusáci,“ docela nevzrušeným hlasem mi oznamoval bratr. „Blbej vtip,“ zavěsil jsem. Telefon v zápětí znovu, stejná slova, jen naléhavěji pronesená, ale moje reakce byla stejná. Až třetí zvonění mě přesvědčilo, že neuvěřitelné je skutečností. Rychlá snídaně, důrazné varování ženě, aby s ani ne dvouletým prvorozeným synem Tomášem vůbec nevyšla z domu, a vyrazil jsem Rybalkovou (!) ulicí na Francouzskou. 

„Nechceš nám pomoct?“ ozvalo se z korby náklaďáku rozvážejícího chleba a pečivo do docela husté sítě malých mlékáren v okolí. Udělali jsme dvě rundy a už jsem běžel k Rozhlasu. Kolem provizorní ponky sklenářů, pod nimi a vedle hromady rozbitého skla z rozstřílených oken. Chci pokračovat k Muzeu a přes Václavské náměstí a Příkopy ke Karlínu, kde v Pobřežní ulici sídlil Plastimat, můj zaměstnavatel, kde jsme zrovna vyráběli sklolaminátové mantinely pro blížící se MS v hokeji (to pak bylo odloženo, aby Sověti nedostali napráskáno nejen na ledě). Na Václavském se zrovna ozvala střelba, všichni jsme se schovávali, jak to šlo, já skončil za sudem s naftou, který asi vypadl okupantskému tanku, opravdu perfektní úkryt… 

 V Plastimatu my nestraníci přesvědčovali komunisty, aby spláchli stranické legitimace do hajzlu, což tři přítomní členové KSČ s radostí udělali. K práci ten den nedošlo. S několika kolegy jsme se vydali na Hradčany. V záchodcích v pilíři jednoho mostu přes Vltavu jsme narazili na vojáka stojícího na kraji záchodové mísy, plné už výkalů jeho soudruhů, s kalhotami pod koleny. Pušku měl opřenou o futro dveří. Sovětský voják, který nás přijel osvobodit ze spárů západních imperialistů… V kasárnách Hradní stráže nás naši vojáci voláním z oken ubezpečovali, že jsou s námi. Rozkaz k obraně ale nedostali, to už zařídil generál Dzúr na „vzrušeném“ nočním jednání ÚV KSČ.

Další den lepení plakátů, odstraňování uličních tabulí, vášnivé diskuse - ti, co to zažili, pamatují tu atmosféru.

Na páteční poledne 23. srpna byla vyhlášena celonárodní stávka. Občané byli vyzváni, aby přerušili práci a pískáním, troubením klaksonů, sirén, rozezněním zvonů dali najevo svůj nesouhlas s okupací. Auto jsem v té době neměl, abych projížděl Prahou a troubil; to bych jistě rád udělal. Poprosil jsem tedy kolegu, který byl i fotbalovým rozhodčím, aby mi půjčil soudcovskou píšťalku. Ochotně mi vyhověl, ale s důrazným varováním, abych ji určitě neztratil. To jsem rád slíbil a před polednem jsem se vydal na stanici tramvají v Sokolovské ulici v Karlíně, naproti Městskému muzeu a přilehlému parku. Park byl, jako mnoho dalších parků a dětských hřišť v Praze, obsazen ruskými vojáky. Jejich stany a auta byly vidět za křovím. 

Přešel jsem tedy přes ulici a s rozezněním všech píšťal, klaksonů, zvonů a sirén jsem vešel do parku plného okupantů. Nevím, kolikrát jsem písknul, spíš to bylo jedno dlouhé, táhlé pískání, mezi nákladními vojenskými auty, dýmající polní kuchyní a několika desítkami vojáků, přehlušující i ty sirény. Překvapení vojáků bylo zřejmé, ale jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat: na pokyn důstojníka ke mně jeden přiskočil, vytrhl a těžkou botou rozšlápl píšťalku, která se stříbrně rozplácla na zemi, vrazil mi samopal do zad a s zařváním „idí!“ mne odváděl úhlopříčně parkem vedenou cestou. Lidé z chodníku na mne volali: „Nebojte se, ohlásíme to svobodnému rozhlasu!“ Ale v té chvíli mi to zrovna nadějné nepřipadalo. Moje cesta skončila v rohu parku; byly tam veřejné záchodky, kam mne voják s prudkým postrčením vtlačil. 

Naštěstí záchodky byly čisté, důstojníci tam měli štáb. Jako všude jinde v parcích vojáci konali potřebu v křoví. Na přemýšlení jsem neměl víc jak několik dlouhých minut; jen jsem si pomyslel, že mne nemohou věznit donekonečna, rozrazily se dveře, pokynem, který nepřipouštěl odpor, jsem byl vyzván, abych záchodek opustil. V následujícím okamžiku jsem měl zase samopal v zádech a byl jsem postrkován stejnou cestou z parku ven. Nesmíš udělat rychlý pohyb, to budou považovat za útěk a zastřelí tě, tišil jsem své přání co nejrychleji zmizet; střelbu jsem zažil už u Národního muzea, mrtvé jsem neviděl, ty již prý pohřební služba odvezla. Ale nestalo se nic. Vyšel jsem na poloprázdný chodník a moje jediná starost v té chvíli byla, jak vysvětlím kolegovi ztrátu jeho nádherné píšťalky.

V následujících dnech byli naši „představitelé“ v Moskvě a stalo se pro mnohé z nás „nepředstavitelné“ - podepsání Moskevských protokolů. Už tenkrát nám mělo být jasné, že je konec, ale tak rychlé vystřízlivění, aspoň u mne, zatím nenastalo. Dnes si myslím, že Alexander Dubček zprvu vůbec nečekal vzepětí veřejnosti a stále sílící volání po zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Ale vyjadřováním nepokrytých sympatií k němu byl tak okouzlen, že snad na chvíli uvěřil, že on je hybatelem událostí. Nebyl, nedokázal překročit svůj stín a svoji minulost komunistického aparátčíka a s tím spojenou slepou poslušnost sovětským soudruhům.

Mezitím můj bratr odjel za maminkou do Londýna, kde žila už čtyři roky v emigraci. Před Vánoci jsme manželka, syn a já, jeli na návštěvu. Všichni nás přesvědčovali, abychom se nevraceli. Bylo by to celkem jednoduché, zázemí bychom měli, zaměstnání oba také. 16. ledna 1969 se upálil Jan Palach, aby vyburcoval do letargie upadající veřejnost. Všechno jsme sledovali v televizi. Veřejnost, jak se nám zdálo, se skutečně probudila. Bylo rozhodnuto: vrátíme se. Byla sobota 25. ledna. Davy se shromažďovaly vzdát poslední poctu statečnému studentovi. Do Londýna přiletěl z Prahy plný Iljušin 18. Na zpáteční cestu nastoupila posádka, asi čtyři Angličané a my tři. Nemůžeme přece chybět, až budeme vyhánět Rusáky. Že to bude trvat víc jak dvacet let, mne nenapadlo ani ve snu. Věřím, že není sen, že se už nikdy nevrátí. Nesmíme to dopustit.