20.9.2019 | Svátek má Oleg


VZPOMÍNKA: Můj 21. srpen 1968 a dny, týdny a měsíce potom

23.8.2019

Ve středu 21. srpna 1968 kolem čtvrté ráno zazvonil v našem bytě ve Šmilovského ulici na Vinohradech telefon. „Vstávej, obsazujou nás Rusáci,“ docela nevzrušeným hlasem mi oznamoval bratr. „Blbej vtip,“ zavěsil jsem. Telefon vyzvání v zápětí znovu, stejná slova, jen naléhavěji pronesená; moje reakce byla stejná. Až třetí zvonění mě přesvědčilo, že neuvěřitelné je skutečností. Rychlá snídaně, důrazné varování ženě, aby s ani ne dvouletým prvorozeným synem Tomášem vůbec nevyšla z domu, a vyrazil jsem Rybalkovou (!) ulicí na Francouzskou. „Nechceš nám pomoct?“ ozvalo se z korby náklaďáku, rozvážejícího chleba a pečivo do tenkrát docela husté sítě malých mlékáren v okolí. Udělali jsme dvě rundy a už jsem spěchal Vinohradskou ulicí k Rozhlasu, kde stály provizorní ponky sklenářů, pod nimi a vedle hromady rozbitého skla z „osvoboditeli“ rozstřílených oken. Chtěl jsem pokračovat k Muzeu a přes Václavské náměstí a Příkopy ke Karlínu, kde v Pobřežní ulici sídlil Plastimat, můj zaměstnavatel, kde jsme zrovna vyráběli sklolaminátové mantinely pro blížící se MS v hokeji (to pak bylo odloženo, aby Sověti nedostali napráskáno nejen na ledě). Po Václavském se znovu ozvala střelba, všichni jsme se schovávali, jak to šlo, já skončil na rohu Vodičkovi ulice za sudem s naftou, který asi vypadl okupantskému tanku, opravdu perfektní úkryt…

V Plastimatu jsme my, nestraníci, přesvědčovali tři přítomné komunisty, aby spláchli stranické legitimace do hajzlu, což všichni s radostí udělali; ze strany je vyhodili až po srpnu příštího roku. K práci ten den nedošlo. S několika kolegy jsme se vydali na Hradčany. V záchodcích v pilíři mostu Svatopluka Čecha jsme narazili na vojáka stojícího (!) na kraji záchodové mísy už plné výkalů jeho soudruhů, s kalhotami pod koleny, pušku opřenou o futro dveří. Sovětský voják, který nás přijel osvobodit ze spárů západních imperialistů. Měl jsem sto chutí pušku popadnout a hodit do Vltavy, kolega mi to ale rozmluvil…

V kasárnách Hradní stráže na Hradčanech nás naši vojáci voláním z oken ubezpečovali, že jsou s námi. Rozkaz k obraně ale nedostali, to už zařídil generál Dzúr a další generálové na „vzrušeném“ nočním jednání ÚV KSČ.

Další den lepení plakátů, odstraňování uličních tabulí, vášnivé diskuse, poslech československého rádia vysílaného z provizorního studia (myslím v Hradešínské ulici), které bylo v tu dobu určitě poslouchanějším než Svobodná Evropa a Hlas Ameriky - ti, co to zažili, pamatují tu atmosféru.

Na páteční poledne 23. srpna byla vyhlášena celonárodní stávka. Občané byli vyzváni, aby přerušili práci a pískáním, troubením klaksonů, sirén, rozezněním zvonů dali najevo svůj nesouhlas s okupací. Auto jsem v té době neměl, abych projížděl Prahou a troubil; to bych jistě rád udělal. Poprosil jsem tedy kolegu, bývalého fotbalového rozhodčho, aby mi půjčil soudcovskou píšťalku. Ochotně mi vyhověl, ale s důrazným varováním, abych ji určitě neztratil. To jsem s lehkým srdcem slíbil a před polednem jsem se vydal na stanici tramvají v Sokolovské ulici v Karlíně, naproti Městskému muzeu a přilehlému parku. Park byl, jako mnoho dalších parků a dětských hřišť v Praze, obsazen sovětskými vojáky určitě ze všech sovětských republik, někteří možná i vypůjčení z Mongolska. Jejich stany a auta byly vidět za křovím. Napadlo mě zapískat přímo jim. Přešel jsem tedy přes ulici a s rozezněním všech klaksonů, zvonů a sirén jsem vešel do parku plného okupantů. Nevím, kolikrát jsem písknul, spíš to byl jeden dlouhý, táhlý pískot, které mezi vojenskými nákladními auty, dýmající polní kuchyní a několika desítkami vojáků přehlušil i ty sirény. Překvapení vojáků bylo zřejmé, ale reakce jejich velitele na sebe nenechala dlouho čekat: na jeho rozkaz ke mně jeden přiskočil, vytrhl mi a těžkou botou rozšlápl píšťalku, která se stříbrně rozplácla na zemi, vrazil mi samopal do zad a s zařváním „idí!“ mne odváděl úhlopříčně parkem vedenou cestou.

Lidé na mne z chodníku volali: „nebojte se, ohlásíme to svobodnému rozhlasu!“, ale v té chvíli mi to zrovna nadějné nepřipadalo. Moje cesta skončila v rohu parku; byly tam veřejné záchodky, kam mne voják s prudkým postrčením vtlačil. Naštěstí záchodky byly čisté, důstojníci tam měli štáb. Jako v mnoha jiných pražských parcích konali vojáci potřebu v křoví. Na přemýšlení jsem neměl víc jak několik dlouhých minut; jen jsem si pomyslel, že mne přece nemohou věznit donekonečna, rozrazily se dveře, pokynem, který nepřipouštěl odpor, jsem byl vyzván, abych záchodek opustil. V následujícím okamžiku jsem měl zase samopal v zádech a byl jsem postrkován stejnou cestou z parku ven. Nesmíš udělat rychlý pohyb, to budou považovat za útěk a zastřelí tě, tišil jsem své přání co nejrychleji zmizet; střelbu jsem zažil už u Národního muzea, mrtvé jsem ale neviděl. Nestalo se nic. Vyšel jsem na poloprázdný chodník a moje jediná starost v té chvíli byla, jak vysvětlím kolegovi ztrátu jeho nádherné píšťalky.

V následujících dnech byli „naši představitelé“ v Moskvě a stalo se pro mnohé z nás „nemyslitelné“, podepsání Moskevských protokolů. Už tenkrát nám mělo být jasné, že je konec, ale tak rychlé vystřízlivění, aspoň u mne, zatím nenastalo. Dnes si myslím, že Alexander Dubček zprvu vůbec nečekal vzepětí veřejnosti a stále sílící volání po zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Ale vyjadřováním nepokrytých sympatií ke své osobě byl tak okouzlen, že snad na chvíli uvěřil, že on je hybatelem událostí. Nebyl, a nedokázal překročit svůj stín a svoji minulost komunistického aparátčíka a s tím spojenou slepou poslušnost sovětským soudruhům.

Několik dní po okupaci bratr odjel za naší maminkou do Londýna, kde žila už čtyři roky v emigraci; i on se rozhodl se nevrátit. Před Vánoci jsme my, manželka, syn a já, za nimi letěli na návštěvu. Všichni nás přesvědčovali, už v Praze, a pak v Londýně, abychom se nevraceli. Bylo to lákavé a bylo by to celkem jednoduché, zázemí bychom měli, zaměstnání oba také…

16. ledna 1969 se upálil Jan Palach. Čin, kterým se rozhodl vyburcovat do letargie upadající veřejnost. Všechno jsme sledovali v televizi. Veřejnost, jak se nám zdálo, se skutečně probudila. Bylo rozhodnuto: vrátíme se, nemůžeme přece chybět, až budeme vyhánět Rusáky… Byla sobota 25. ledna. Davy Pražanů, a nejen jich, se shromažďovaly vzdát poslední poctu statečnému studentovi. Do Londýna přiletěl z Prahy Iljušin Il-18 plný prchajících cestujících. Na zpáteční cestu nastoupila posádka, asi čtyři Angličané a my tři; vlastně čtyři – vezl jsem urnu s popelem jednoho známého pana Blažeje Vilíma, předúnorového tajemníka sociálních demokratů, se kterým jsem se v Londýně spřátelil. Pravda, na otázku, co udělat, když celník na urnu přijde a bude ji chtít otevřít, ani on, určitě znalý mnoha konspirací, uspokojivou odpověď neměl. Pasovou a celní kontrolou jsem urnu propašoval v dece, do které jsem ji přibalil k synovi, a naštěstí jsem prošel, aniž bdělé oko celníka cokoliv zpozorovalo.

Několik měsíců po návratu z Anglie jsem musel odevzdat knihu o laminátech pro SNTL,

a tak jsem, samozřejmě kromě zaměstnání, sledoval veškeré domácí i zahraniční dění jen v televizi. Jako každého mne 20. července 1969 uchvátilo přistání Apolla 11 na Měsíci; americká vlajka na jeho povrchu byla náplastí na pomalu nastupující normalizaci, která tak ještě nebyla pojmenována. Když jsem koncem července odevzdal rukopis, odjeli jsme na dovolenou do Rumunska. Vraceli jsme se 22. srpna. Z letiště nás odvezl autobus ke Kotvě. Po vystoupení se Tom rozbrečel: Tati, pálejí mě očička. Nebylo to odvyknutím na pražský vzduch po třítýdenním pobytu u moře, jak jsem si myslel, byly to zbytky slzného plynu, kterým naše policie rozháněla demonstranty. Ano, naši lidé to byli, politici, vojáci, policisté, milicionáři, kdo začal s tvrdou normalizací. Že to bude trvat víc jak dvacet let, mne nenapadlo ani ve snu. Věřím, že není sen, že se už nic takového nikdy nevrátí.

Praha, 20. srpna 2019



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.