Vzpomene si ještě někdo na krátkou zmínku v mediích o stavbě, kterou nechal postavit politik dnes hojně frekventovaný, a deklaroval ji jako moštárnu? Pozornost a pochybnosti budily dvě garážové rolety, jediné možnosti vstupu z fotografované strany. Navíc se psalo, že snad chybělo stavební povolení. Nehodlám rozebírat, zda má moštárna běžně vjezd zavřený garážovými roletami. Mně se u toho vybavila vzpomínka na dobu před šesti desetiletími, kdy jsme si, naše rodina, počínali podobně. A také nastal významový posun slov. Teď se takové stavbě asi říká moštárna, my měli jiný název pro něco podobného.

Budiž předesláno, že jsme měli nedaleko Prahy chatu, malou dřevěnou, bez elektřiny, v zimě neobývatelnou. Jezdili jsme tam od školního dětství, byly to prázdniny nás dvou, mého staršího bratra a moje, prožívané v péči některého z rodičů, případně babičky, pokud ještě žila. V šedesátých letech minulého století se bratr stal majitelem vozu, ojetého, německé značky Opel Rekord. Bylo to něco mezi pohodlným kočárem, na zadních kolech byla ještě listová pera, a tankem, jemuž stačily tři rychlosti. I na trojku se na rovině snadno rozjel. Ale – stroj vyžadoval opravy a údržbu, činnosti dnes asi zčásti neznámé. Nejen výměnu oleje, ale také brzdové kapaliny s následujícím odvzdušněním a seřízením brzd, a rovněž namazání čepů podvozku. K většině z toho nutno zalézt pod auto, ale jak, když v našem bydlišti, v Praze, stálo na ulici, navíc svažité. Děj se odehrává v době, kdy bylo na cestách snazší narazit na perníkovou chaloupku než na autoservis, takže tyhle práce jsme prováděli sami. Na chatě na trávníku, vyheverované auto pro jistotu na cihlách. To je na samostatné vyprávění.

Tak se jednou v rodinné debatě zrodil nápad – co třeba na chatě postavit garáž s montážní jámou? Pozemek byl velký dost, takže bylo třeba opatřit povolení ke stavbě. Vydali jsme se pro něj, bratr a já, přičemž zajímavostí doby bylo, že ačkoli byl náš pozemek na okraji malého středočeského města, úředně jsme patřili pod vesnici asi dva kilometry od nás. Zamířili jsme tam, bylo to lesem, a vyhledali MNV (pro mladší čtenáře – Místní národní výbor, dnes Obecní úřad), kde nás přijal tajemník, pan Halický. Prvorepublikový právník, ve věku již důchodovém, známý naší rodiny. V té vesnici jsme totiž bývali koncem války a krátce po ní vždy v létě na letním bytě v jednom statku.

Pan Halický, jenž nás tedy znal doslova od kolébky, byl jako vždy srdečný: „Tak co mládenci potřebujete?“
„Chtěli bysme u nás postavit garáž“, odtušili jsme bezelstně.
Vyvolali jsme úsměv, který přešel v upřímný smích: „To snad nemyslíte vážně! Zděnou garáž u té maličké dřevěné chaty?“
„Jo, a s montážní jámou“, dodali jsme pro úplnost.

Tím se nám podařilo navodit náladu téměř silvestrovskou, kdy vystupovali oblíbení komici. Tak dobrý vtip pan Halický asi dávno neslyšel. Pak však zvážněl: „Kluci, to vám přece nemůže projít ani náhodou. Ale víte co, zkuste to narýsovat tak trochu jako architekti a podíváme se.“

Byl to klasický úřednický plurál. Podívat se samozřejmě měl pan Halický, když my jsme se nadívali dost. Nicméně jsme vyhotovili krásný, americká hlava státu by řekla velký krásný, plánek s pohledy z různých stran i s kótami – a zase vyrazili přes les. Přiznávám, že kromě plánku jsme nesli tehdy jen velmi obtížně dostupnou láhev francouzského destilátu. Neboť hoden dělník mzdy své.

Pan Halický převzal obě položky – „ale hoši, to nemuselo být“ – platilo pro láhev, načež pohlédl s uspokojením na náš plánek, kde jámu v podlaze garáže hned červeně přeškrtnul. Pro začátek to nebylo slibné. Došlo však k obratu: „Mládenci, co takhle udělat dole sklep, stačí malej, a do zahrady by do něj vedly schody. Z nich se taky dostanete pod auto. Jste mladý, pohyblivý.“ To ano, tehdy mi bylo čtyřiadvacet. Přátelský vztah k naší rodině a láhev kvalitního nápoje dělaly divy.

Výklad pokračoval: „Ten sklep by byl na ovoce. O stromy se musíte starat, tak musíte někam skládat nářadí. Jo, jako do kůlny. Pak může bejt i trámovej strop. No, zkusme to.“ Opět ten plurál. Pokus vyšel – dostali jsme po čase povolení postavit „kůlnu na nářadí a sklep na ovoce. Kůlna budiž z přední strany opatřena roletou.“ Ta přední strana lícovala s ulicí, takže prý, kdyby byla otevřená dvoukřídlá vrata, mohlo by to ohrozit okolní provoz. To už byla opravdu sci-fi. Proč tak velká vrata do kůlny, kde je pár rýčů a kolečko? Nikdo se však nezeptal. Navíc ta ulice byla uválcovaná škvára. Kousek za námi končila slepě v lese, a jediný provoz obstarávali čas od času uhlíři přivážející tehdy ještě koňským povozem uhlí do vily vedle našeho pozemku.

Tohle se mi vybavilo nad moštárnou, kterou jsem zmínil. Také v našem případě se význam slov posunul, nebyla to kůlna, nýbrž garáž, ale na rozdíl od nedávné zprávy jsme na to měli povolení s kulatým razítkem.