17.10.2019 | Svátek má Hedvika


VZPOMÍNKA: Moji pitomci

29.4.2014

Poslyšte bylinu o výpravě mužiků i ženštin z ruské země, když oni v 1977. roce Čechy i žírnou Moravu navštívili.

V zlaté Praze ona začíná se, na ulici Žitné číslo 22, velitelství to CKM. Zkoušky jsem měla hotové v prvním termínu, a tak jsem si přišla naplánovat tři měsíce prázdnin. Vedoucímu aktivu průvodců Mariovi se na mě podařilo zaostřit, i poznal jednu z těch, které s ním do postele nepůjdou. Zavřel desky se zájezdy ze západu, odříhl si jako Čurila Plenkovič a otevřel širou Rus. Mé domáhání se alespoň dederónů smetl slovy, že jsem letos ještě povinný sovětský zájezd neodvedla, ba i vlaku družby se mi vyhnout podařilo. A bylo – dva týdny Olomouc-Praha-České Budějovice.

Vlak Leningrad-Praha složený z lůžkových vozů přijel téměř načas. Z jednoho okénka se vynořila rozcuchaná blonďatá hlava a zaječela: "Éto Olmúc?" Přitakala jsem. Hlava zmizela a vagón zazněl jako kurník napadený škůdcem. Za chvíli se rozrazily oboje dveře a na perón vytekla změť mužiků, ženštin i bagáže. Nasála jsem a sklonila se před bohatýrstvím sovětských tchořů.

Jeden mužik důležitě vykročil směrem ke mně. Nadšeně se představil jako Valentín, vedoucí zájezdu. Byl to človíček baňatý, s malýma očkama a nosíkem, který byste u přítele pršáčkem zvali, u nepřítele prasečím. Konstatoval, že já jsem jejich gid a oni moji pitomci. Nerozmlouvala jsem mu to a celé čtyřicetihlavé stádo jsem profesionálními hmaty a chvaty nahnala do autobusu.

Bydleli jsme v třílůžkových pokojích na kolejích. Jak už to tenkrát chodilo, pokoje se rozdělily na dámské a pánské. Kdo jel ve dvojici, měl smůlu. Nechala jsem pitomce, ať se domluví, která s kterou a který s kterým, a šla jsem tam, kde byl kavalec volný. Chybu jsem si uvědomila hned odpoledne, když jsem se vrátila z procházky. Na tu jsem se vypravila, abych unikla Valentínovu naléhání, že mu okamžitě musím sehnat někoho, s kým by si mohl znáčky obměňáť. Předstírala jsem, že spěchám úkol splnit.

"Něvazmožno," širokorozchodná Marfa před dveře nacvičeným krokem děžurné postavila se. Dojem celkový pouze její hihňání kazilo. "Vasja i Nasťa, oní molodožóny," šťouchla mě loktem do žeber. "Bračnyj put!"

Vyptala jsem se, zda jsou ve skupině ještě jiní novomanželé. Nebyli, a tak jsem si vytyčila úkol zjistit, které dvě ženštiny jsou plonkové, na příští štaci zneužít pravomoce gida a nakvartýrovat se k nim.

Mezitím přiběhl nadržený Valentín s krabicí odznaků. Sdělila jsem mu, že burza je jako na potvoru zavřená, ale že jsem objevila fantastický uceňónyj magazín. Zakvičel nadšením tak hlasitě, že se seběhli ostatní účastníci zájezdu a ze samé radosti kolem nás zatančili chorovod. Valentín dvakrát povyskočil, aby mě na obě líce poceloval, polil se čerstvou dávkou Duchů Moskvy, a šlo se. Na partiovce aspoň na rozdíl od dopolední okružky všechno pohrdavě nekomentovali slovy, že to u nich mají taky a větší.

Když jsem se po té šichtě vrátila, byl pokoj odemčený. Pýřící se Nasťa s oranžovými vlasy byla ještě v posteli a nahá ramena cudně zakrývala kolejní dekou. Vasja byl sice již oblečen, ale k odchodu se neměl.

"Kagdá ty by znála, što zděs slučílos," hýkal s nadšením puberťáka, který právě vynalezl sex. Pod fousy jsem si zabručela, že podle pachových stop se tu nejspíš pářily krysy, a otevřela jsem okno.

Po zbytek olomouckého pobytu se Vasja v našem pokoji bez klepání objevoval, kdy ho napadlo. Jednou přišel, když tam Nasťa nebyla, a začal se přehrabovat ve skříni.

"Ja něznáju gdě moj spartívnyj kasťům," on mi svěřil se. (Jestli tomu nerozumíte, tak hledal tepláky.)

"Ty v parku běhat chceš? Moloděc!" já jeho obdivovala.

"Ale ne, já po městě projdu se," on mým pochodům mysli podivil se.

Skutečně já později v městě jeho potkala. Na tepláky on sako oděl, límeček bundy elegantně přes límec saka ohnuv. V klopě saka rudá hvězda jemu plála. Já vozovku přešla, někdo aby nemyslel, že snad jeho znám. Ach, zbytečno! Hlasem svým bohatýrským on soudružský pozdrav i přes ulici zahlaholil.

Ve stolici, v zlaté Praze, měla na recepci službu stará paní v paruce, která o všechny průvodce mateřsky pečovala. "Dítě, mně je vás tak líto, co vy máte starostí," tradičně mě uvítala a přidala varování: "Dávejte si pozor! Minulý týden tu měla Němce jedna vaše kolegyně. Představte si, že si sem dovedla nějakého muže a on hned tady na recepci začal vekslovat. No já jsem ho hnala!" Poděkovala jsem a vyjádřila radost nad tím, že něco takového mi se Sověty nehrozí.

Než jsem stačila rozdat klíče, z ulice vešel skřet Mario. "Jdu na kontrolu." Zaostřil krhavý pohled. "Hele, nemaj ňákou vodku?" Než jsem stačila odpovědět, recepční vztyčila celý svůj metr čtyřicet, naježila paruku a zaječela: "To je on!" Mario bleskově stekl po schodech a zmizel v kanále.

S vodkou to bylo tak: Každý sovětský turista povinně přivezl dvě butylky. Jedna byla pro soukromou potřebu, druhou po řadě dávali do placu večer co večer. Valentín na to měl zvláštní seznam, kde si dárce ještě za střízliva odškrtával. Vodku zpravidla neprodávali, ale darem ji dát mohli, když na konci nějaká zbyla.

Během vodkových sedánků jsem si jako spolubydlící vytipovala nenápadnou Valju a odbarvenou zmalovanou Táňu. Obě byly vdané, ale přijely bez manželů. V Olomouci bydlely s ruměnou Marjou a byly moc rády, že se jí zbavily. Marja totiž patřila k širokorozchodné smečce, která se vždy držela ve Valentínově blízkosti.

"Éti komunístki, vot éti, na katórie mužščíny něsmotrját," uplivla si Táňa. Valja na mě vrhla opatrný pohled, ale uklidnila se, když viděla, jak se chechtám. Od sovětské turistky jsem něco takového vskutku nečekala.

Prahu jsme si ve třech náramně užily. Valju jsem zavedla do zahraničního knihkupectví, protože sháněla Charóševo soldáta Švejka a další knihy v ruském překladu. Vysvětlila mi, že její manžel čte anglicky, což je výhoda, protože spousta knih se u nich tiskne v originále, kdežto ruské překlady se těžko shánějí. Táňa zase chtěla laky na paznehty, ale spíše tlumených barev, aby nebyla "kak kandúktor". Průvodčí sovětských dálkových vlaků totiž používají křiklavé laky a šminky pro zakrytí špíny za nehty i jinde.

Bydlení s oběma dámami zpříjemnilo i to, že rychle pochopily rozdíl v kvalitě i kvantitě používaných parfémů. Své zásoby duchů věnovaly pokojským, které už měly zkušenosti, že silně naředěné Ogní Moskvy jsou užitečný osvěžovač toalet. Táňa se dokonce začala i trochu decentněji malovat a vypadat k světu. S chemlonem na hlavě se bohužel už nic víc dělat nedalo.

Na poslední pražské odpoledne byla na programu muzej Ljénina. Valentín si mě vzal stranou. "Ty znáješ, u nas mnógo takích muzéj," zašeptal významně. "A určitě větších, že?" neodpustila jsem si udičku, kterou spolkl jak malinu. A on, že abych mu místo toho šla tlumočit do uceňoného magazínu. A já, že buď budu tlumočit v muzeji nebo mám volno. Prasečí očka na mě vrhla zlý pohled, nicméně Ljénin to odpoledne zůstal neadorován, místo něj se kladly modloslužebné oběti v chrámech konzumu.

Před večeří táhl Valentín se svým harémem přes recepci obrovské krabice. "Chrustálnyje ljústry," chrochtal blahem. Zrovna to odpoledne se mě Valja ptala, jestli jsou u nás taky komunálnyje kvartíry – byty, kde má každá rodina svůj pokoj a ve společné kuchyni vlastní hořák na sporáku. Představila jsem si, jak si Valentín věší svůj úlovek nad jednu ze čtyř kredencí. Smutná sranda.

V autobuse do Budějic se Valentínův harém mačkal po třech na dvojsedačkách, protože zadní sedadlo zabíraly měkce uložené chrustálnyje ljústry. Pohodlně usazená Valja si zatím četla, jak "ubíli, znáčit, Ferdinandá-to náševo".

V Budějicích mě Valja a Táňa požádaly, abych je vzala vybánit se. Po cestě do sauny jsme potkaly paní s postiženým chlapečkem. "U nas mnógo takich duráčikov," zašeptala Valja. "Papa v pijanom vidě s mámoj spal. No u meňjá mužščína vot takój," zvedla palec. "On skazál: Kagdá ja pijányj, ja těbjá něznáju."

Valentínův harém mezitím objevil uceňónyj magazín s koberci. Obrovské role táhli autobusem s dvěma přestupy až na koleje ve Čtyřech dvorech. Tam je pyšně rozbalili, jak jim jen prostor pokojů nezabraný chrustálnými ljustry dovolil. Co čert nechtěl – kovrály byly kazové. A tak je táhli zpátky vyměnit. Aspoň už neotravoval s odznakama.

Poslední den jsme s Valentínem vyřizovali papíry. Mimo jiné předal i formulář svého hodnocení zájezdu. V rubrice "gid" se mi pomstil za ono pražské odpoledne. Nedělala jsem si s tím velkou hlavu, protože jsem věděla, že Mario své průvodce hodnotí podle zcela jiných kritérií. Ale naštvalo to, to zas jo. Nu, pagadí!

Na pokoji jsem jen tak mimochodem prohodila, že už se nám to krátí a dělám vyúčtování a že tam budu muset napsat, jak Valentín v Praze odmítl jít v muzej Ljénina. Holky zbledly a zašeptaly: "Tohle když uděláš, vyhodí ho ze strany." Samozřejmě jsem nic takového neměla v úmyslu, ale to Valentín nemusel vědět. Těšilo mě dát tomu čuníkovi lekci, že každý chvilku tahá pilku.

Tamtamy fungovaly perfektně. Za pět minut bušil na dveře čerstvě navoněný Valentín. Holky se diskrétně vzdálily a on byl samé Zuzánočka sem i tam, a jestli mám ještě jeden formulář, že to všecko pěrepíšem. Pravila jsem, že formulář mi dali jenom jeden a že taková hodnocení stejně nikdo nečte, takže ně náda. Vždyť na tom nezáleží, je to jen byrokracie, on napíše hodnocení na mě, já na něj, vot takája žízeň. A že už musím jít, neb mám důležitou schůzku s vedoucím kolejí, s kterým si budu obměňáť znáčky.

Na druhý den bylo zadní sedadlo opět zacpané chrustálnými ljustry a ulička úspěšně vyměněnými kovrály. Copak z Budějic do Prahy, to jim ještě bylo hej, ale radši jsem si nepředstavovala cestu Praha-Leningrad. To už ostatně ani nebyla moje starost. Valentín celou cestu kovrály přelézal a běhal za mnou dopředu. Vedli jsme celkem jednotvárnou konverzaci: "Pěrepíšem!" "Ně náda." Ukončil ji až řidič zařváním, aby už si do prdele sedl na prdel a neotravoval.

Moji pitomci se i s bagáží úspěšně nasoukali do správného vagónu. Valje jsem uložila, aby pozdravljála mužščínu, a zbytku zamávala. Zdálo se mi, že kola rozjíždějícího se vlaku skřípou "pěrepíšem!".

© Zuzana Kulhánková 2014



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.