18.2.2020 | Svátek má Gizela


VZPOMÍNKA: Moje sporty

25.9.2019

Nikdy jsem se nevěnoval žádnému sportu soustavně, ve sportovním klubu jsem nebyl. Přesněji krátce v Sokole, ale záhy ho vláda lidu zakázala. Přesto jsem měl v dětství a v mládí dost pohybu. Vesměs dobrovolného, občas okolnostmi vynuceného. Druhá možnost se pojí s dětstvím, s padesátými lety. Nakupování. Všeho byl nedostatek, muselo se shánět.

I komodity zdánlivě běžné bývaly problémové. Jedním z mých úkolů bylo chodit pro chleba. Ano, chodit, a to opakovaně. V bloku domů, kde jsme v Praze bydleli, bylo sice hned za rohem pekařství, tehdy však už ne soukromé, ale prodejna národního podniku. Snad se jmenoval Pražské pekárny, už nevím, na tom nezáleží. Podstatné bylo, že národní podnik dodával chléb v odpoledních hodinách, navíc dost nepravidelně. Bývalo zvykem, že se nákup předem objednal na jméno a předplatil, což často učinili rodiče již dopoledne. Prodavačka pak dávala objednané chleby stranou.

Po návratu ze školy jsem v odpoledních hodinách vyrážel do obchodu, kde už někdy stála fronta, s otázkou – přivezli už chleba? Při záporné odpovědi, dost časté, jsem se poklusem vrátil, čtyři patra nahoru, před dva schody, abych se mohl co nejdřív věnovat svým věcem. Tenhle běh pro chleba se opakoval někdy i čtyřikrát, pětkrát za odpoledne. Stávalo se dokonce, že chleba přivezli až v šest, kdy se mělo zavírat, takže prodej teprve začal. Nevím proč, ale ráno chléb nebýval. Takže národnímu podniku vděčím za to, že vydatně přispíval slušné běžecké kondici, kterou jsem vykazoval.

Kolektivní sporty bývaly občas ve škole. Třeba velmi oblíbená vybíjená, kdy jsem znamenal vítanou posilu mužstva. Byl jsem ve třídě jeden z nejmenších, drobný, hubený a, jak výše řečeno, trénovaný v běhu, a to nejen pro chleba, takže jsem nebyl snadným terčem vrženého míče. Na druhé straně náš spolužák Pavel Kracík, jediný obézní chlapec ve třídě, vypadával ze hry velmi brzy.

Míč bylo oblíbené náčiní, samozřejmě také o prázdninách. Jezdívali jsme na chatu nedaleko Prahy, pár kroků bylo do lesa. S bratrem jsme měli v nedaleké chatě kamarády, Jirku a Honzu, stejného věku a podobného založení. Už jsme byli větší, zájem o klasické sporty jsme vykazovali minimální. Míč je ale inspirativní. Někdo si vzpomněl na „okýnka“, cosi jako fotbal, ale vhodné jsou čtyři branky tvořící čtverec, a čtyři hráči. Každý hraje proti ostatním třem, je tedy brankářem, obráncem i útočníkem současně. Zkrátka hráč snů každého trenéra.

My to ovšem hráli v lese, kde jsme opravdu našli místo jako stvořené – čtyři dvojice stromů více méně do čtverce. Pravidla byla jednoduchá, vlastně jen jedno: dopravit míč do kterékoli branky, pokud možno soupeřovy. Ano, pokud možno. Okolní stromy totiž také hrály, takže se výjimečně stávalo, že nepovedený odraz míče od nich skončil ve vlastní svatyni. Prostě „vlastenec“. Postavení mimo hru nebo aut neexistovaly. Bylo to něco mezi náznakem kopané a kulečníkem s míčem, právě díky spoluúčasti stromů kolem nás. Na rozdíl od fotbalistů jsme se nehádali, rozhodčí nebyl.

Pohybový sport jsme střídali se sedavým – hráli jsme karty. S lítostí přiznávám, že jsem se nenaučil licitovaný mariáš. Tuto mezeru ve vzdělání jsem částečně zaplnil jinou hrou. V antikvariátu jsme koupili dosti omšelou, těsně poválečnou učebnici bridže, tuším licitační systém Culbertsonův. Jméno autora už si nevybavuji přesně, znalci nechť mne, prosím, opraví. Hra nás uchvátila, vydrželi jsme hrát celé hodiny. Nejspíš vůbec ne dokonale, ale hlavně nás to bavilo.

Pak jednou Jirka přinesl zažloutlý obrázek, asi z předválečného časopisu, a poučil nás, že zná hru, kterou prý provozovali severoameričtí Indiáni. Spíš než znal, řekněme, že něco zhruba tušil. My vůbec nic, a jen soudě dle Jirkova popisu jsme to pracovně nazvali polotenis. Dodávám, že o „celotenise“ jsme věděli jen málo, byla to doba, kdy, označovaný za „buržoazní zábavu“, byl tenis oficiálně zatracován. Ten polotenis se patrně už tehdy hrál, ale asi ne u nás. Nevím, mohu se mýlit.

Nuže, přistoupili jsme k přípravě. Z prkna, asi půlcoulového, tedy něco přes centimetr silného, jsme vyřízli útvar tvarem i velikostí dost blízký pálce na stolní tenis. Rukojeť jsme zaoblili rašplí, vyhladili skelným papírem, i hrany plochy jsme „shodili“. To byla snazší část. Pak jsme se pokoušeli z hodně tlustého kusu borové kůry vybrousit placatou polokouli, tedy útvar s rovnou horní plochou, a pokud možno polokulovitou spodní, průměru trochu menšího, než tenisový míček. Někdy to zkuste. Práce s kůrou je snadná jen zdánlivě. Skryté praskliny se obvykle poznají obvykle až ve chvíli, kdy produkt, skoro hotový, se najednou rozpadne. Per aspera ad astra – přes nesnáze k hvězdám. Vytrvali jsme, polokoule tvaru ne zcela dokonalého byla hotova, zbýval jediný úkol – obstarat delší ptačí pera. Naštěstí to byla doba, kdy husy nebyly na vesnici vzácné, a od místních dobrodinců jsme dostali několik husích brků. Čtyři jsme zasadili do předvrtaných dírek v rovné ploše kůry, zalili lepidlem a hra mohla začít.

Pravidla jsme vytvořili na základě počítání ve skutečném tenise, tedy přibližně tak, a ve výši ramen jsme napnuli provaz coby síť. Kupodivu ten opeřený útvar docela létal, nepadal k zemi jako kámen, a při troše snahy mu bylo možné dodat nějaký směr. Ta kůrová polokoule nebyla dokonale aerodynamická, což se na jejím letu odráželo. Bylo to zábavné. Netušili jsme, že polotenis je vlastně naše domorodá verze badmintonu. Zůstal jsem jen na úrovni polotenisu, ten skutečný, ani badminton, jsem nikdy nehrál. Tady byl půvab v tom, že jsme vše vyrobili vlastní rukou, nakonec i ta pravidla jsme nějak zvládli.

To byla labutí píseň naší čtveřice. Měli jsme štěstí, protože jsme všichni začali studovat, času bylo méně a nakonec se Jirka a Honza někam odstěhovali, chatu rodina prodala. Už jsme o nich neslyšeli. Snad si ale občas vzpomenou na Culbertsonův licitační systém, okýnka a polotenis.



TIP: Jak vybrat hračky, které jsou nejen zábavné, ale také bezpečné
TIP: Jak vybrat hračky, které jsou nejen zábavné, ale také bezpečné

Hračka musí být pro dítě bezpečná. Jestli tomu tak opravdu je, vám prozradí její obal. Nemusíte ani luštit drobná písmena, jen se naučte rozpoznávat znaky, které bezpečnost garantují.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.