Moje babička z otcovy strany spolu s dědou bydleli v době mého dětství v Holešovicích, nedaleko od domu, kde já bydlel se svými rodiči. Téměř každý den k nám chodili na návštěvu. Oba byli dobrými vypravěči, a tak jsem jejich vzpomínkám na doby pro mne tehdy dávno minulé rád naslouchal. Rád bych se s vámi o pár těch babiččiných vzpomínek podělil.

Babička se narodila v roce 1880 a v dětství a mládí až do svatby bydlela v Mostecké ulici na Malé Straně v domě U černého orla, kde měl její otec truhlářství a výrobu rakví. Později pohřební ústav. Vyprávěla mi, jak zažila velkou povodeň v roce 1890, při které došlo k poboření Karlova mostu. Vždyť bydlela v těsném sousedství. Také měla o té události dobovou říkanku:

Utopil se pionér, za ním plaval šifonér,
za ním zase lodička, v té seděla babička,
babka křičí o pomoc, že se zbořil Karlův most.

Také mi vyprávěla, že často v Mostecké ulici vídala hrbatého rukavičkáře Rudolfa Mrvu, který bydlel nedaleko. Při procesu s Omladinou ho někteří její členové podezřívali, že spolupracuje s policií, a tak ho dva omladináři na Vánoce 1893 navštívili a zavraždili. I o tom měla babička dobový popěvek:

Mrva strojil stromeček, propíchli mu hrbeček
to vše jen z lásky a pro Mrvu, že ho Dragoun pích do hrbu.

Také mi babička vyprávěla, jak si chodila hrát na Krampiól. Víte i vy, malostranští patrioti, kde to bylo? Ono v těch dobách žilo v Praze také hodně Němců a tak komolení německých jmen a výrazů nebylo nic mimořádného. Krampiól babička říkala Velkopřevorskému náměstí (Grand Prior Platz). Jako jiný příklad komolení němčiny a češtiny mi babička představila větu, kterou si pamatuji dodnes: Hausmistr pucuje na konku u vasrlajtunku štábrletem šláfrok. Myslím, že nemusím překládat. Mimochodem nic nového pod sluncem. Dnes dochází k zasviňování češtiny anglicismy, a to i v případech, kdy to není nutné a na místě.

Babička pak navštěvovala Cís. a král. ústav učitelek a připravovala se na povolání pěstounky v opatrovně. Dnes by se řeklo učitelka v mateřské škole. Pracovala pak v opatrovně v Libni Na Korábě. Tenkrát do takových opatroven chodily hlavně děti z chudších rodin, kde oba rodiče pracovali, a tak tam docházeli i děti až z Proseku. Ty babička slýchala, jak cestou zpívají popěvek odposlouchaný asi od rodičů:

U nás na Proseku, nečtem Politiku,
My jen Právo lidu pěstujem.

Učitelské návyky měla babička do vysokého věku. Když mně četla nějakou pohádku, vždy nakonec řekla: „Co si z toho odneseme za poučení?“ Také si pamatuji její různá poučení: „Kam nechodí slunce, tam chodí lékař“, „Uhřátý kdo náhle pije, samý jed do sebe lije!“.

Kdysi jsem objevil kdesi ve spodním šupleti babiččin školní sešit se slohovými písemnými pracemi. Na závěr si dovolím z něj jednu písemnou práci ocitovat. Je z května 1899 a popisuje, jak by dětem přiblížila moudré a šetrné nakládání s předměty denní potřeby. Práce má své kouzlo, zračí se v ní i život v tehdejší rodině. Přímo z ní sálá nebetyčný rozdíl mezi životní úrovní tehdy a dnes. Písemnou práci nechávám bez jakékoli úpravy, ve znění, jak byla napsána.

Hledal jehlu, svíčku spálil.

Úvod: Podívejte se, co to je? (Ukáži jehlu.) Takových jehel koupila jsem za krejcar pět. Ukáži vám ještě něco jiného, co jest to? (Svíčka.) Ta svíčka jest za 5 kr. Kdo z vás pozná, co jest dražší, svíčka nebo jehla? (Dítky poznají, že svíčka je dražší.) Poslouchejte, budu vám něco vypravovati!

Karel byl asi tak veliký hoch. Chodil již do velké školy. Jednou odpoledne, když přišel ze školy, hrál si se sousedovic Jeníkem na dvoře. Proháněli se a skákali. Když bylo k večeru, zavolala maminka Karla: „Pojď již domů!“ Karel hned nechal hry, rozloučil se s Jeníkem a šel domů. „Máš již úlohy napsány?“ ptala se maminka Karla? „Ano maminko, mám je všecky napsány“, odpověděl Karel. – „Jdi do pokoje, přinesu za chvíli večeři“. Karel šel do pokoje a prohlížel si obrázkovou knihu, kterou mu Jeník půjčil. Tu si vzpomněl, že když si s Jeníkem hrál, utrhl si knoflík u kabátu. „Já si ten knoflík přišiji, maminku bude těšiti, že dbám na své šaty“, povídal si Karel. Vyndal si utržený knoflík z kapsy, svlékl kabát a šel ke stolku, na kterém měla maminka niti a jehly. Našel tam několik jehel a v jedné byla navléknuta nit. Tu si vzal a začal přišívati knoflík. První steh se udělal dobře, druhý také, ale při třetím vyvlékla se mu jehla. Přistoupil blíže k oknu, aby viděl na navléknutí. Již chtěl navléknouti, v tom mu upadla jehla na zem. Položil kabát na stůl a hledal jehlu. Protože bylo již šero, nabylo dobře na zem viděti. „Posvítím si“, myslil si Karlík. Šel, rozsvítil si svíčku a zase hledal jehlu. Hledal, dlouho hledal, ale jehly nalézti nemohl. Již svíčka dohořívala, avšak Karel ještě jehly nenašel. Tu volá maminka z kuchyně: „Karlíku, přines mi sem svíčku!“ Karel běžel a dal mamince ten kousek svíčky, který mu zbyl. – „Kdo potřeboval svíčku, vždyť byla celá, když jsem ji do pokoje dala?“ řekla maminka. „Já jsem si ji rozsvítil, když jsem hledal jehlu“, pravil Karel. „Nač jsi potřeboval jehlu?“ ptala se maminka. Karlík pověděl mamince, jak si přišíval knoflík a při tom jehlu ztratil. „Tys´, Karlíku, přece ještě nemoudrý! Hleď, tys´ jehlu hledal a svíčku spálil. Jehel dostanu za krejcar pět, ale svíčka stojí jedna pět krejcarů. Podruhé si to lépe rozmysli, abys neudělal škody.“ Karel slíbil, že bude podruhé lépe přemýšleti, a také se polepšil, a stal se z něho moudrý chlapec.

Vy zajisté milé dítky, chcete, abyste byly jednou moudré, proto buďte vždy ve školce pozorny, když vám něco vypravuji.