22.10.2020 | Svátek má Sabina


VZPOMÍNKA: Miloval vandr a les

7.3.2020

„Zapálím si cigaretu, visí mi na spodním retu, a jdu dál a jméno mý je Honza Vyčítal“

Člověk je ve věku, kdy kolem umírají slavní známí, neznámí známí, kamarádi i spolužáci neboli „už se kácí v našem lese“. Ale někdy se stane, že najednou odejde někdo a vy zjistíte, že s ním odešlo vaše mládí, či jeho podstatný kus. Některé části života, zvláště ty v mládí, prostě vydají víc, než dlouhý nudný střední věk. Mládí je o zážitcích, o setkáních, o názorech, které se do člověka vtiskly a vůbec.

Jan Vyčítal

Jan Vyčítal

Hodně se teď mluví o Honzovi Vyčítalovi, jak byl bezva muzikant, kreslíř, humorista, textař a já nevím co ještě, což je jistě pravda.

Ale v první řadě to byl tramp, čundrák, muž, který miloval vandry, les, kamarády a nikdy na to nezapomněl.

Kdy jsem prvně a kde jsem jej prvně slyšel hrát na kytaru a zpívat, to fakt už nevím. Možná někde „na čundru“, protože také naše TOP (Trempská osada pražská), jak si party čundráků říkaly, jezdila často na Brdy a taky na Berounku, jako Honzova „osada“ . Možná někde na nějakém potlachu…Čert ví.

Že to byl, už tehdy kolem roku 1957 či 1958, Honza Vyčítal, je jasné. Jeho styl hraní na kytaru a hlavně jeho zpěv byl nezapomenutelný. Nikdy předtím jsem neslyšel čundráka s kytarou, který by měl tak neuvěřitelně zpatlanou výslovnost, a přitom ho lidi tak rádi poslouchali. A bylo fuk, zda u ohně, v hospodě anebo na koncertu.

Býti čundrákem, tedy trempířem, osobou podezřelých zvyků a způsobů života, nebylo tehdy jen tak. Takový čundrák či squaw byli nápadní. Zvláště v sobotu, kdy se muselo v trampském ještě ráno do práce či do školy, aby se mohlo v poledne vypadnout a hurá na vandr. „Anglické soboty“ měli pouze v západním kapitalismu. U nás se budoval socialismus.

Renovovaná krasavice, foto P. Vlk

Renovovaná krasavice, foto P. Vlk

Přiznejme si, že čundráky jako městskou sociální skupinu, tehdy v druhé polovině padesátých let, ještě plné jásajících svazáků, co se zrovna dostávali do funkcí, chránilo právě to, že až na malé výjimky šlo o dělnickou mládež. Kluky z ČKD, z Pragovky, z Letova, Ringhoferky, tehdy zvané Vagonka Tatra Smíchov, bylo politicky dost vachrlaté tak nějak příliš moc buzerovat. Konec konců byli součástí dělnické třídy, tedy „osvobozeného proletariátu“. Jo, jistě, pravidelná „namátková“ kontrola občanských průkazů, občas zátah za účasti milicionářů a vojáků ministerstva vnitra, to ano. Ale jak se říkalo: “Co nám můžou udělat? Maximálně přeřadit od krumpáče k lopatě!“

Na druhé straně „strana-a-vláda“ věděla, že v té době se prakticky žádná jiná sociální skupina, která by byla tak silně protikomunistická a tak silně proamerická, neproducírovala na veřejnosti.

tele

tele

Jednou, když jsme jeli klasickou tramvají do Braníka (tehdy to byl pro nás Bráááník a ne dnešní Braník), napadlo nějakého vola za jízdy na plošině opřít usárnu o brzdící kolo, vytáhnout „sladké dřevo“ a že si zazpíváme. Tak jsme začali tklivou „Je na Západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha“. Průvodčí začal zuřivě zvonit na řidiče, ten někde za Žlutými lázněmi zastavil a průvodčí, s brašnou na lístky na pupku, nás vystrkal ven z vlečňáku se slovy „Vy debilové, já se kvůli vám nenechám zavřít.“

Tak jsme od kostelíka pod branickými skalami šli na nádraží pěšky. Tedy rozhodně jsme nevypadali podle svazáckého hesla „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova“. Spíš naopak. Každý cti dbalý čundrák musel tehdy mít na sobě nějakou část vojenské uniformy. Přehlídkou snad starce potěším a mladší poučím. A vy ostatní, nezapomeňte, že tehdy duněl socialismus na všech stranách a kriminály a uranové doly byly plné muklů (mukl - muž utlačovaný komunistickou lůzou). Takovýhle „vohoz“ přímo řval: „Seru na komunisty!“

Začněme shora:

Co týče torny na záda, mohlo to být i tzv. „tele“. Což byla bývalá součást výbavy pěšáka (infanteristy) z k.u.k rakouské armády za 1 světové války. Typický byl na zadní straně ten kus hovězí kůže. V noci bylo bezva pod hlavou.

usárna

usárna

Ovšem správný frajer měl na zádech vlastnoručně sbalenou „usárnu“. Tedy tornu, s kterou přišli do Čech američtí vojáci. Na první pohled nic moc, ale jinak geniální! Když jste to uměli, dalo se tam za pomoci celty či deky zabalit všechno.

usárna domácí výroby

usárna domácí výroby

Pokud byla nahoře na „usárně“ originál písmena US, byla to největší frajeřina. Esenbáci zuřili, ale nechávali to být. Proč, nevím. Mnozí si však vyráběli usárnu sami doma, a pokud na ní v nadšení vytiskli i ono US, to šlo o kriminál. Protože to mohlo být považováno za „propagaci amerického způsobu života“. Pokud jste potkali esenbáka jo velkého vola. Za to mohl být i flastr natvrdo (nepodmíněné vězení). A přesto to někteří kamarádi nosili.

Na horní části trampova těla měli největší frajeři bundu battledress obr.č.5. Menší frajeři pak něco po německé armádě, hlavně maskovací bundy. Já měl jinou frajeřinu, paragánskou bundu od čs. jednotek z Anglie. Co se dala v rozkroku zapnout, takže se v noci lépe spalo. Netáhlo na pytlík!

Na nohou byly buď kanady, anebo většinou „půllitry“. Kožené holínky. Ty mohly být československé nebo německé. Výjimečně taky sovětské – jako jediná trampy používaná vojenská součástka po Rudé armádě.

Uznejte, když jsme takto vymóděni šli po Praze, někteří starší soudruzi, i jejich ideoví nepřátelé maloměšťáci, z toho dostávali psotník.

battledress

battledress

Tak se vám teď něco pokusím povyprávět, v duchu všemi trampy kdysi milované knihy „Dobrodružství šesti trempů“ od pánů Rady a Žáka.

Vyjeli jsme Posázavským expresem z Braníka. Narváno! Chataři, rybáři a trampové.

Konduktéři už na nás byli zvyklí. Takže jak jsme nastoupili, do vagonů, kde byly společné prostory (na netu jsem obrázek vnitřku vagonu nenašel, ale koukněte se na film Pytlákova schovanka, tam je), vytáhli jsme kytary a už to jelo: Hoši z Rikatáda a pak Řeka hučí.

Když jsme dojeli z Braníka do Vraného, děda u okna v pauze mezi písničkami kouká ven a nahlas povídá: „Jo, jo, tady se hodně šuká! Tady se strašně šuká“.

Vlak se rozjel a my hned spustili: Ruty šuty Arizona Texas. A pak třeba poněkud homosexuální píseň: Pojď kamaráde, jsem tu tak sám.

Na zastávce v Čerčanech se dědek u okna opět probudil a zase spustil: „Jo, jo. Tady se všude šuká! Tady se všude hróóozně šuká!“ A zase usnul.

My jsme nato spustili Japonečku a potom pokračovali v repertoáru.

Ale to se děda znovu vzbudil a začal „To už jsme v Kácově? Tak tady se taky strašně šuká…“

„Hele, dědo,“ povídá na to šerif, „vy to tady znáte? Jako kvůli tomu šukání?!“

„Ale né,“ povídá dědek, „já tady jedu poprvé. Ale ono se dneska všude hrozně šuká...!“

A ten trempský o tom prášku proti šakalům znáte?
To jedou trempíci ze Smíchova do Srbska, když hned, jak vlak zahne k Berounce, zvedne se u okna elegantní pán, stáhne okno, z piksly vyndá špetičku nějakého prášku a rozpráší ho ven. Když už to udělá podesáté, jeden trempíř to nevydrží povídá: „Co to, pane, z toho okna pořád sypete?“
„No coby,“ povídá chlápek. „Prášek Ušrum proti šakalům. Bezvadný prostředek!“
„Ale chlape,“ nedá se trempíř, „na co? Vždyť tady žádný šakali nežijou.“
„No vidíte,“ odpoví ten pán“, jak to!“

půllitry

půllitry

Kde a jak jsem se určitě na vandru prvně viděl s Honzou Vyčítalem, už sám nevím. Ale vím, že od té doby každé úterý v hospodě U viaduktu v Holešovicích. Kousek od elektrárny. Správný trempíř, to nebyly totiž jen čundry. Ale také nejmíň třikrát v týdnu „slezina“ v hospodě. Tam se hrálo, zpívalo z plna hrdla a aby to zpívalo, tak se pilo pivo. Třeba v hospodě U přístaviště nahoře na nábřeží Vltavy nad přístavištěm parníků na trase Praha-Štěchovice (už jsem zapomněl název, dneska je tam Vresco Vento) také bývala každý týden slezina. Hostinský vždycky nadával, abychom tak neřvali, že panstvo, co sedí dole v restauraci přímo vedle přístaviště parníků, si stěžuje. Ale pivo měl dobrý.

Mezi trampy se objevil občas i Jirka Grossman, co s Honzou složil nejen slavný Blizzard. Na jednom vandru, kam vyrazil i přesto, že byl zásadním milovníkem kaváren, vináren, kabaretu, složil hezkou trampskou písničku, která začíná slovy: „Tajemné proudy, Mary zlatovlasou, já ve svých snech jsem míval tolikrát...“ Kterou snad nikdy nikdo na žádnou desku nenahrál.

Ale my ji zpívali na čundrech a hrál ji také orchestr Karkulka, z něhož později po nejrůznějších peripetiích vznikl Olympic. A pak se pod vedením Slávy Šimka hrálo divadlo pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret) v sále hospody U Zábranských. Na vandry ostatně občas v mládí zabloudily i „osoby umělecky činné“, jako známý saxofonista Míla Růžek, „hrabě“ Petr Chudožilov, později známý švýcarský spisovatel, a další. Jirka Grossmann taky, zato Sláva Šimek ne. Ten na to nebyl.

Do putyky kousek nad tankem v Holečkově ulici, někde tam, co je dneska Rock bar Gorila, jsme chodili všichni, trempíři i jiní milovníci krásné muziky, tedy netrampové. V domluvený večer, někdy koncem týdne, tam vždycky po desáté přišla, doprovázená svým kytaristou, už slušně navátá Eva Olmerová a zapívala párkrát blues. A pokaždé také slavnou Až ztichnou bílé skály.

No a my jsme pak na ty Bílé skály jezdili a na Alkazar, na Ztracenku a do Údolí oddechu a vůbec. A ať jsme jeli na Alkazar, na Ameriku, na Brdy nebo na Svatojánské proudy, tak jsme nejdřív od vlaku vyrazili do hospody. A tam se nedalo nepotkat kamarády. Tudíž i Honzu Vyčítala. A byla sranda.

A pak jsem asi milionkrát, když už jsem vyrostl z trampování, hrál na kytaru Honzův Zatracenej život jako tady na YouTube ještě mladý Honza. A mnoho jiných, jako plno víkendových kytaristů. Milionkrát zahráli kluci i muži na kytary na osadách, u ohňů i v hospodách písničky s texty Honzy Vyčítala. A myslím si, že se ještě dlouho bude zpívat Oranžový expres, Little Big Horn a další.

Uvažoval jsem, že bych po úspěšných veselých knížkách „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ a „Hurá na chalupu“ napsal něco o trampingu a době, která nás formovala. Leč kamarádi umírají a teď umřel Honza. Otázka je, zda by to někoho zajímalo.

Myslíte někdo, že by bylo možné číst v nebi, když se tam tištěné nedostanou, alespoň e-knihy? Kdybych to náhodou napsal. Ať má Honza co číst!








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.