Pan Babiš, StB, zahraniční obchod... Neustále o tom něco slyším. Prase aby se v tom vyznalo. Protože se za brav nepočítám, ani jsem neměl a nemám rozhled z horních pater a celý život jsem se pohyboval ve společenském přízemí až suterénu, nechávají mě tyto úvahy chladným. Zásadně se nemotám do něčeho, čemu nerozumím. Přesto mi to připomnělo něco z mého života, co už je více než třicet let staré a pevně doufám, že se to od této doby změnilo. Já ledačím jsem byl v tom božím světě, ale toto bych nerad.
Někdy v roce 1980 jsem se na chodbě ústředí lesního závodu potkal se soudruhem ředitelem. Aniž mi odpověděl na pozdrav, vypálil na mne dotaz: „Co děláte v sobotu, soudruhu ?“ Pro mladší ročníky nutno dodat, že tak byli oslovováni i ti, kteří soudruhy nebyli. Já toto oslovení nepoužíval. U osob mužského pohlaví jsem se tomuto oslovení nějak vyhnul a u žen jsem používal oslovení madam a musím říci, že to i velkým soudružkám dělalo dobře. „Dostanete Fandu, Volhu a pojedete na Vlkov. Ministerstvo zahraničního obchodu dostalo od podniku pro ňákýho svýho hosta povolenku na muflona, tak je doprovodíte.“ Na moji námitku, že to v oboře vlastně neznám, mi ředitel odvětil, že samotný lovecký doprovod provede místní polesný a já že budu dělat jen takový okrasný oleandr.
To už jsem věděl, že nepřijede žádný Venca z Horní Dolní, ale nějaké zvíře. Jen jsem doufal, že to nebude spřátelený sklerotický generál, který pokropí mufloní stádo kalašnikovem. To se jednou stalo. Dva dny personál dohledával postřelenou zvěř. Pak jsem byl seznámen s tím, kde a kdy mám na hosta a zástupce zahraničních kšeftů čekat. Ředitelské auto k dispozici.
V sobotu jsem na sebe natáhl božihodovou uniformu, panský kočí Fanda přijel včas a tak jsme odjeli na sjednané stanoviště pod ocasem koně krále Jiřího. Za chvíli přifrčely dvě šestsettřináctky a po domluvě s prvním řidičem kolona odjela směr obora.
Tam jsme zajeli k místní lovecké chatičce. Chatou se to nemohlo nazvat. Ale nepršelo tam a dalo se tam posedět v malé společnosti a něco ohřát na plynovém vařiči. Bylo ovšem hezky, a tak jsme s polesným, kterého tam na motorce přivezl hajný, a Fandou vynesli stoly ven. No a pak to začalo. Z prvního auta vystoupili dva pracovníci MZO, z druhého dáma a sympatický pán v loveckém oděvu. Z dámy se vyklubala tlumočnice, z pána náměstek španělského ministerstva zahraničního obchodu. Nastalo všeobecné představování pod bezchybným vedením oné paní. Zatím ministerští kočí začali vykládat obsahy kufrů aut. Různé lahůdky v normálních obchodech nevídané a hlavně pití. Když pivo, tak plzeň v třetinkách, když vodka, tak Stoličná, whiska samozřejmě skotská. I to ředidlo do whisky byla voda z ledovců v plechovkách. Vše v množství tak pro četu hladových a žíznivých infanteristů.
Aby se to nezdržovalo, urychloval jsem odchod Španěla s průvodcem. To byl pokyn pro pracovníky ministerstva, aby otevřeli lahve a připili na „Lovu zdar!“. Co následovalo po odchodu lovce s jeho průvodcem, se nedá nazvat jinak než lihová vánice. Ti dva ministerští vejlupci si snad dali jako socialistický závazek, že musí vychlastat vše, co tam bylo. No, bylo to nad jejich síly, ale dělali, co mohli. Tady se musím omluvit za ten výraz vychlastat. Ale nic přiléhavějšího mě nenapadá. Nejhorší bylo, že nutili i mne. Ne že bych byl abstinent, ale byl jsem tam jako ten oleandr a měl jsem reprezentovat závod, a tak jsem považoval za svou povinnost se se Španělem důstojně rozloučit. Prohlásil jsem tedy, že piju jen whisku, a tak jsem pil tu ledovcovou vodu se stopou whisky. Konečně se ozvala rána. Jedna. Dobré znamení. Podle indiánského moudra jedna rána znamená maso, dvě rány možná maso, tři rány velké ho.... Čekal jsem, až lovci přijdou a já pomohu polesnému muflona přinést. K mému překvapení se objevili oba a na tyči nesli muflona. Jak potom polesný vyprávěl, Španěl si na uloveného berana nedal sáhnout a sám jej vyvrhl. Zcela odborně. Tím ovšem v našich očích stoupl. Prostě to nebyl „bouchal“. Připili jsme si na „Lovu zdar!“, ovšem těm ministerským obchodníkům nebylo už moc rozumět. Španělský host bleskově odhadl situaci a požádal překladatelku, ta také nepila, takže patřila mezi nás, hrstku střízlivých, zdali bychom si nemohli sednout někam do té chatky. Měl u sebe album se svými úlovky z celého světa . Muflona ještě neměl a byl jím nadšen. Tam si s námi přes tlumočnici vyprávěl o lovech, upíjeli jsme plzeň a bylo nám dobře. Venku ovšem řádila ona lihová vánice, ale to už ministerským hokynářům nevadilo, že s nimi nejsme my, zaměstnanci lesního závodu, ba ani jejich host.
Když nastal čas, rozloučili jsme se se Španělem, ministerští řidiči naložili to, co zbylo, do kufrů aut. Já jsem na nich vymručel pro Fandu karton plzně. Pak se jali nakládat ony pracovníky ministerstva. Jeden z nich se na poslední chvíli utrhl, pověsil se mi na krk a důvěrně mi sdělil, že příští týden jede dělat kšefty do Španělska a po takovém úspěchu to půjde jako po másle. Přiveze mi, co budu chtít. Nechtěl jsem nic. Nakonec, abych se ho zbavil, jsem si vymyslel, aby mi přivezl navaju, španělský národní nůž. Čekám na něj dodnes.
Autor je lesník v.v.