Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Málem jsem byla komunistka

12.1.2023

„Hele, Máňo, neblbni. Holka se ti dobře učí, bude chtít na školu a voni ji tam taky nemusej pustit. Budeš akorát platit známky a na schůzi se omluvíš, že se musíš starat o děti. Každej přece ví, žes na ně sama.“

Maminka komunisty ráda neměla jako většina, ale spíš se jich lidé obávali. Řekla bych, že byla u komunistů, ale nebyla komunistka. Já jsem u nich nebyla a možná jen proto, že jsem se nemusela moc vzpírat. To bylo tak. Jednoho dne mne šéf, profesor lékařské fakulty UK, pozval k sobě do pracovny. Usadil mne ke stolu a zeptal se, jestli bych nechtěla vstoupit do strany. Civěla jsem na něj jako z jara a pak ze mne vypadlo: „Asi né. To mi přijde spíš pro starý.“ Tehdy mi už bylo něco přes třicet. Pan profesor se skrývaným pobaveným úsměvem řekl „tak tedy dobře“. A tím to pro mne naštěstí skončilo. Nevím, kolik kuráže bych měla, kdyby mi naznačili nějaké potíže.

Ale pionýrkou jsem byla jako všichni ve třídě – až na jednoho chlapečka. Jeho maminka se postavila tvrdě na odpor. Bylo to pochopitelné. Její muž měl malou živnost, byl kolářem a spravoval místním sedlákům žebřiňáky. Tedy „vykořisťovatel“ ač neměl ani tovaryše. Všechno se mu sebrali a rodina upadla do bídy. Proto maminka odmítla, aby její Honzík vstoupil do pionýra. Vlastně byl chudák. Když se celá třída odebrala někam do klubovny, na hřiště, nebo připravovala úplně přiblblá vystoupení při různých příležitostech, Honzík zůstal sám. Cítil se asi odstrčený a zahanbený. Byl přece pořád ještě dítě. I když mu nikdo nic nepředhazoval. Na malé venkovské malotřídce učitelům o nic nešlo. Honza narazil až na vyšším stupni a nebyl sám.

Jeho maminka věděla, že chlapci škodí. Byla proto přední aktivistkou v SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), stále se ujímala všeho a Honza měl pořád samé jedničky. Nestačilo to. Doporučení ke studiu na střední škole nedostal. Dneska ho potkáváme, když jde z nákupu v odřeném kabátku, sešmajdaných botách s taškou po mamince a plaše i vděčně nám odpoví na pozdrav. Občas jezdí na kole do polí, kde je prostor pro letecké modeláře. Veze si pokaždé obrovské letadlo, které je určitě po technické stránce naprosto mimořádné. To je potom Honza náhle spokojený a sebevědomý.

Stejně nadšeným modelářem byl můj bratranec, úplný blázen do letadel. Nikoho nepřekvapilo, že absolvoval vojenskou školu, byl u letectva, a nějaký čas prý zalétával nové stroje. Do penze odešel jako podplukovník. Členství ve straně bylo samozřejmou nutností. V armádě začínal všelijak a vzpomínal na to nerad. Hříchy mládí ho pálily celý život. Svěřil se nám, že když měl jednou dozor nad nastupujícími branci, zjistil, že s sebou mají tajně nějaký alkohol. Seřval je, a láhev vyhodil z okna vlaku. Nepřestal se za to nikdy stydět. „Byl jsem tenkrát taková svině.“

Teď se opět vracím ke svému spolužákovi. Kdyby ho systém nepřidusil, bylo by možná o jednoho leteckého konstruktéra víc. Třeba by vymyslel něco geniálního a převratného. Snad je škoda, že si nezadal a nebyl, když ne komunista, tak alespoň u nich.



zpět na článek