Nejkrásnější louka mého dětství nebyla nijak zvlášť veliká. Ve skutečnosti jistě ještě menší než v našich chlapeckých očích. Byla šikmá – ostatně jako téměř všechny naše louky u nás na Vysočině – dost daleko od vody, tedy i poměrně suchá a tvrdá. Shora dolů se dala přeběhnout tryskem, lukem ji však nikdo z nás kluků nikdy nepřestřelil.

Jelikož každá hezká louka si i o své jméno řekne, měla ho i ta naše. Starší lidé, včetně mých rodičů, ji nazývali Ruská louka, také se ji říkalo U klád. Od nás však dostala pojmenování Vosí. To pro bezpočet žihadel, které jsme na ní dostali při bojových likvidacích podzemních vosích hnízd.

Ta naše louka byla totiž také královstvím hmyzu a všeho drobného tvorstva. Kobylky hnědé i zelené, ty největší i maličké, cvrčci, vážky, motýli, ale také myši, ještěrky, slepýši či dokonce divocí králíci. To vše jsme chytali, pouštěli a znovu chytali, mezi tím se honili, koukali do oblak a na přelétající poštolky, hledali zatoulané šípy a snili o indiánech a lovcích mamutů. Ta louka pro nás byla slabikářem přírody.

Když na louku natahali lesáci vytěžené dřevo z přilehlého lesa, staly se klády báječným, třebaže trochu nebezpečným vybavením té voňavé tělocvičny. Voňavé opravdu nekonečně. Ta louka totiž nebyla udržovaným trávníkem, hnojeným, střiženým, hrabaným a šlechtěným. To byla směs bylin a trav všech druhů a vůní, domov krtků, jídelna zajíců a srn. Bylo to místo přírody, místo pro mne nezapomenutelné.

Před nemnoha roky byla louka v zájmu rozšíření zemědělského půdního fondu rozorána, “zúrodněna” a přičleněna k sousednímu poli. Prý jde dnes skutečně o každý hektar, tak to také musí každý pochopit...

Moje děti už tedy po té louce běhat nebudou, tak ještě v zimě na lyžích, bude-li pole dobře pokryto sněhem. Je mi to líto, možná víc, než je rozumné. Nezbývá mi než doufat a věřit, že si podobnou louku ve svém dětském životě ještě dokážou nalézt i děti dnešní. Je to ale stále obtížnější a někde už třeba zhola nemožné. Škoda. On upravený trávník je také hezká věc, kouzlu louky se však nevyrovná. Možná i proto bychom my dospělí měli v tom hledání skutečné přírody dětem usilovněji pomáhat.

XXX

Pokud jste dočetli až sem, tak vězte, že tento článek jsem napsal před čtyřiceti lety – v roce 1981. Byl tehdy publikován v Československém sportu, což tenkrát byly noviny s celostátním dosahem, vycházející každý den v mnohatisícovém nákladu (já jsem si v té době ani jiné noviny nekupoval, neb mne v nich nic nelákalo ke čtení).

Po čtyřiceti letech se tedy odhodlávám k jakémusi zhodnocení předmětné záležitosti.

Již při psaní článku bylo v té době nad slunce jasné, že vlastně nemůže změnit vůbec nic, neb vše šlo vytyčeným směrem – a to povětšinou dost bezohledně. Svým článečkem jsem na to chtěl upozornit, což se mi svým způsobem podařilo – a byl jsem tomu rád.

Myslím, že tehdejším rozoráním louky (asi tak hektarové), v mých očích unikátní, si příliš nepomohl nikdo – ani tehdejší JZD Pístov, tím méně pak celé “národní hospodářství”. Ta rozoraná plocha, ze tří stran bezprostředně obklopená krásným vzrostlým lesem, násilně přičleněná k docela velikému lánu, vždy byla ve svých výnosech viditelně slabší – ba přímo slaboučká (až by jeden zaplakal). Žel Bohu, prostě se to tenkráte tak stalo – zprudka a nenapravitelně.

Současnost? Ten prostor byl, i po nešťastném rozorání, další desítky let obklopen za tří stran krásným lesem, jak již zmiňuji výše. Ze dvou stran les smrkový, s nádhernými krajovými stromy, nad horní hranou pozemku byl les smíšený – smrky, borovice, místy i nějaký ten modřín.

No - a od roku 2020 už je tam pouze nevábná holina. Přilétl nenasytný brouk (možná došlo v lesním hospodaření i k “drobným chybičkám”), museli nastoupit těžaři – a výsledek známe. Prostor je pustý, prázdný, smutný.

Je nutno uznat současnou usilovnou snahu lesních hospodářů při obnově vytěžených ploch. Snad se dílo podaří, snad k tomu bude i příroda příznivě nakloněna – a vyprosíme i tolik potřebnou pomoc Boží. Vždyť bez ní to může být třeba i marné úsilí.

A ta louka? Ta je prostě – ve své původní kráse a přepestré zabydlenosti, naprosto neobnovitelná. Škoda, ale je to tak - i takto nesmlouvavě občas (ne)funguje náš svět vezdejší.