Před válkou i za války podnikali naši rodiče po nedělích cyklistické výlety, a proto dbali na to, abychom vždycky nějaké kolo měli. Přecházeli jsme na ně rovnou z koloběžky, tříkolky jsme ve svém vývoji vynechali. Nějaký čas jsem jezdil na kole Pionýr, zděděný po bratrovi, zatímco on se musel spokojit s předválečným kolem bez rámu po mámě.

Jezdili jsme po Záběhlicích všude možně, většinou na levém břehu Botiče. Po polích mezi košťálovinami, podél potoka, kolem Hamerského rybníka, ale nejraději v zámeckém parku s vysokými stromy. Tam jsme i závodili. Na mnohem zabydlenější pravý břeh jsme zavítali málokdy. Po silnici, která se táhla podlouhlou obcí, jezdilo tenkrát automobilů tak málo, že během pohřebních průvodů žádné dopravní zácpy nevznikaly. Vadila nám spíš dlažba, na které blatníky drnčely. Někdy jsme se chytili modrého poštovního vozu taženého koňmi a jeli chvíli bez šlapání.

Někteří hoši našeho věku si zdobili svá kola vlaječkami různých národních podniků. My jsme nic podobného nesehnali. Jednou si ale naše máma rovnala svou šatníkovou skříň a na koberec spadla sokolská vlaječka. Zdeněk si o ni řekl a dostal ji. Připevnil si praporek na řídítka ke zvonku a pyšnil se jím.

Za pár dní jsme přejížděli dřevěný most nad Botičem a náhle nás zastavili dva muži v kožených kabátech. Tvářili se přísně.

„Kde jsi vzal tu vlaječku?“ vybafli na Zdeňka.

„Doma,“ odpověděl.

Měli ještě další otázky – jak se jmenuje, kde bydlí, kde pracují jeho rodiče a všechno si zapisovali. Potom nám dovolili odjet. Byli jsme z toho celí zaražení a doma se s nemilou příhodou svěřili. Máma zvážněla a řekla:

„To byli komunisté.“

Že jsou komunisté nebezpeční, jsme věděli, ale doposud jsme žádného živého komunistu neviděli. Teprve v pozdějších letech jsme zjistili, že většinou komunisté vypadají jako normální lidi a nedají se poznat.