VZPOMÍNKA: Koldům v Litvínově a dnešní bydlení
Byli to Václav Hilský (1909-2001), ve své době významný architekt a urbanista, který kromě Litvínova navrhoval nové Lidice, známé kladenské sídliště Sitná, jeho dílem je také budova u stanice metra Pankrác, která patřila kdysi Centrotexu, navrhl a realizoval památník ve Slivici u Příbrami, kde skončila vlastně druhá světová válka.
K návrhu koldomu v Litvínově se spojil s druhým neméně avantgardním architektem poválečné éry Evženem Linhartem (1898-1949), který byl rovněž členem Spolku výtvarných umělců Mánes, ale už dávno předtím se stal členem architektonické sekce legendárního Devětsilu.
Jaké jsme měli tehdy možnosti srování? Žádné – vždyť šlo o unikátní návrh, který nám mohli závidět v první socialistické zemi světa, protože představoval na svou dobu naprosto nový styl bydlení včetně komplexní vybavenosti jednotlivých bytů, ale zejména pak zařízení, která měla sloužit ke kolektivním ostatním činnostem obyvatel. Tedy - kolektivní rozlehlá jídelna, prostory pro péči a výchovu zejména předškolních dětí, knihovna a čítárna, zvláště pak možnosti sportovního a tělocvičného vyžití (po tzv. Vítězném únoru byl tento původní Tyršův termín důsledně nahrazen výrazem „tělovýchovného“ vyžití…). Sportovně rekreační areál s víceúčelovou halou, veřejným koupalištěm, volejbalovými a tenisovými kurty byly jeho součástí.
Pouze první z uvedených architektů se dočkal významného ocenění: koldům byl zapsán v padesátých letech v Ústředním seznamu kulturních památek naší republiky, jejíž archiktoničtí činitelé se mnoho let snažili, aby byl také v zájmu světově zapsaných památek UNESCO.
My, svazáčtí brigádníci, jsme museli nejprve zbourat staré válkou zničené i jinak zdevastované objekty pod vedením stavitelů podniku Konstruktiva (ti dokonce i mně jako redaktorovi refundovali mzdu přes mého zaměstnavatele, jímž zůstávalo nakladatelství Mladá fronta). Pak již nastoupili odborně zdatní stavební dělníci, řemeslníci a spolu s tehdejší dostupnou technikou (šlo o dvanáct nadzemních podlaží dvou samostatně stojících obytných křídel, se železobetonovými stropy a vyzdívaným obvodovým pláštěm) „rostl koldům do krásy“.
Osudy koldomu a jeho obyvatel už se odehrávaly mimo mne i mimo zájem tisku včetně Mladé fronty. Inu proto, že je přehlušily události, které otřásaly celou naší poválečnou společností, sám jsem na svazáckou brigádu a výstavbu koldomu mohl jen vzpomínat kdesi na břehu východoslovenské řeky Hornádu, kam jsem čerstvě narukoval – čili na druhý konec naší republiky. Zde zanedlouho vyrůstal další megalomanský objekt, jímž bylo HUKO (Hutní kombinát Košice). Má pohnutou historii jako mnoho dalších podobných, z nichž uvedu ještě dva “giganty“ – rozlehlé skleníkové areály s rychlírnou zeleniny nebo květin – jeden shodou okolností v mé rodné mělnické vsi a také se mu jinak neřeklo, než „Gigant“, nebo lidé z „Gigantu“ a druhý v Praze-Modřanech.
Z prvního přece jen něco málo přežilo až do dnešních dnů, ale ten modřanský se stal doslova obětí až polistopadové privatizace po roce 1989, dnes jsou zde zrezivělé konstrukce bývalých skleníků v celém rozsáhlém areálu zarostlé náletovým býlím a divokými dřevinami – patří panu Nikomu. Květiny mohutně dovážíme z Holandska a jiných zemí do celé naší republiky.
Vraťme se však k litvínovskému koldomu, který - ač to nebylo původně v plánu – se stal lákavým předmětem cestovního ruchu, což přimělo před lety místní radní, že podali žádost o poskytnutí dotace z našeho státního rozpočtu v rámci regionálního programu rozvoje cestovního ruchu v severozápadních Čechách. Tuto dotaci však město Litvínov neobdrželo, ale realizovalo alespoň z vlastních zdrojů rekonstrukci střechy a její zateplení. V celém koldomu bylo vybudováno nové ústřední vytápění, došlo k výměně oken a zasklených dveří na chodbách a schodištích a zejména se podle nových bezpečnostních předpisů musela vytvořit v obou křídlech objektu požární úniková cesta. Raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby zde v minulosti došlo k požáru! Bylo nutné odstranit ještě některé další závady způsobující havarijní stav koldomu.
Kolektivní bydlení – tento termín se objevoval v architektonické literatuře u nás právě po druhé světové válce - ale jak zkušenosti obyvatel a další provoz ukázaly, ztroskotalo. Je věcí odborníků, kteří tuto probllematiku jistě zkoumali nebo zkoumají, ale současnou situaci charakterizuje pravý opak, jehož ideálem je individuální rodinný dům, vlastní objekt, navíc ještě oplocený, aby do soukromého bydlení bylo co nejméně vidět zvenčí. Takové domky rostou kolem našich velkých měst a nejtypičtějšími jsou v tomto směru okresy Praha-východ, Praha-západ, zčásti i okres Mělník. Tady všude kolem původní vesnické či venkovské zástavby vyrostlo již mnoho satelitních městeček.
Co můžeme přitom pozorovat? Především se staly místem jen pro přespávání a víkendového lenošivého odpočinku. Vždyť nemají mnohdy ani zahrádky, ale jen zatravněnou plochu s okrasnými dřevinami či stromy a samozrřejmě nezbytnou garáž, protože obyvatelé musí odtud vyjíždět za prací do města. Pokud ovšem nepracují doma u svých počítačů a řídí „svoji“ firmu a její zaměstnance, roztroušené často i po celém světě - jak jinak než virtuálně.
Marné jsou snahy o nějaké kolektivní soužití, protože obslužné objekty tu většinou chybějí. Kde se ti obyvatelé mohou vlastně stýkat, relizovat své kulturní a společenské zájmy? Vždyť i v některých televizních seriálech z těchto prostředí se ukázalo, jaká odcizenost provází takové bydlení. Dodatečně přikupují obyvatelé další nákladná zařízení, která by jim sloužila k většímu pohodlí a odpočinku (bazény, saunovací zařízení, využití střešních teras, pořizování malých domácích dílen…). Jaký zde může být život?
Školní děti jsou odkázány také na vzdálenou docházku, pokud je movití rodičové neodvážejí denně do škol ve městě, kde je přece jen „vyšší“ úroveň. Sportovně, kulturně a společensky se mohou vyžívat zase jen ve městě – nikoli tam, kde mají svůj domov.
Satelitní městečka a individuální rodinné domky jsou předmětem velkého byznysu, podnikání, developmentu, chcete-li. Kšeftování s pozemky kvete. Uniformní architektura, sériovost výstavby mnohdy netypických, často až vyzývavých bytových objektů je výsledkem uspokojování nejrůznějších požadavků, ale také snahy o snadné a rychlé zisky architektů, projektantů a stavitelů. Naproti tomu lze zaznamenat, že některé obce s podnikavými obecními zastupiteli dokázaly zbohatnout, vybavenost jejich obcí se zlepšila (spolu s vybudovanou infrastrukturou jsou ve vesnicích častěji vidět bezprašné komunikace, chodníky) – ale to je tak asi všechno. Chybějí zdravotnická zařízení, obchody, služby. Za vším se musí dojíždět.
Objevují se též developerské projekty s rezidenčním i komerčním zaměřením, polyfunkční objekty, zasahující nejširší problematiku s tím spojenou. Nejde jen o zpracování projektů, ale vzápětí je tu celý řetěz otázek, spojených s financováním, architektonickým a stavebním řešením, náročná technologická vybavenost dodavatelů stavebních materiálů a zařízení včetně zařízení interiérů a exteriérů. Nejsou výjimky, pokud jde o dodržování stavebního zákona, daňové legislativy či územního plánování. Mnohé obce se všemu učí doslova za pochodu s pomocí odborníků, architektů, stavebních inženýrů, ale i právníků a dalších odborných expertů.
Realitní trh je dnes rozsáhlou oblastí, zaměstnávající desítky lidí, od nichž se také právem požadují podrobné analýzy a prognózy o dění v celém stavebnickém oboru a bydlení.
Chtě nechtě, vracím se k samotnému začátku, ke kolektivnímu bydlení. Už mnoho let existují hotelové domy, domy s pečovatelskou službou, domy pro osamělé a starší občany. Jaká je tady budoucnost? Zkoumá někdo u nás materiální a sociální podmínky života lidí v těchto domech? Jaké odtud pramení podněty pro naši budoucí architekturu ve srovnání se zkušenostmi s individualizovaným bydlením v satelitních městečkách, sice v rodinných domcích, ale mnohdy izolovaně od ostatní společnosti? Existuje nějaký ideál v bydlení, k němuž by naše společnost měla směřovat?
Vůbec se nestydím za své naivní mládí, kdy jsem odjížděl z Prahy pln ideálů stavět náš první koldům. Pochopitelně mne nutně napadají otázky, nad nimiž jsem se zamyslel opět jako neodborník, ale jako novinář a spisovatel, jemuž současné civilizační problémy nejsou lhostejné.
