Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Jsme jedné krve ty i já

26.10.2006

Komunismus dával o sobě vědět byrokratickou zpustlostí, jakož i třídním bojem. Tedy údajnou diktaturou proletariátu. Proletariát zde ovšem nepředstavovali dělníci, neb ti, s oním počtem zákonů omezujících možnost změnit zaměstnání a dalších a dalších zákonů, předpisů i nařízení, vedených v rámci světlých zítřků pod praporem boje proti absenci a fluktuaci, odnášeli komunismus nejvíce. Byrokratická zpustlost totality zajisté představovala džungli. Obstát v ní pak na mou věru vyžadovalo, jak záhy dokáži, onomu způsobu komunikace, jaký nadobul Mauglí pana Kiplinga v Knize džunglí. Třídní instinkt?
V květnu 1960 byla amnestie (respektive podmíněné propuštění), která vskutku vyvedla ze žalářů značný počet muklů. Mezi nimi i cizinecké legionáře zajaté v Indočíně, případně Čechoslováky bojující ve spojeneckých jednotkách v Koreji a zajaté tamtéž. A, ó hrůzo, hrůz, spolu s jinými provinilci, kteří ještě nevykonali nejčestnější občanskou povinnost, byli i tito zločinci pak dne 1. září odvedeni k nástupu vojenské služby. Bez ohledu na nikoli právě odvodní věk. K čemuž zřízena zvláštní brigáda stavebního vojska v Krnově. První zádrhel ukázal se v nedokonale vymyšleném předpisu dovolujícího nosit na stejnokroji vyznamenání spojeneckých armád. Předpisu pocházejícího z dob Druhé světové a vyjmenovávající spojence oné války. Takže někteří vojíni základní služby měli medaile od Dien Bien Phu či jiné toho druhu. V Krnově sídlil taktéž prapor Vnitřní stráže. Již 2. září 1960 došlo ke střetu, v němž vojáci Vnitřní stráže dostali strašlivě přes držku. Načež brigáda, prý na žádost krnovského Svazu žen, rozpuštěna do samostatných stavebních družstev a rozvezena právě po družstvech pečlivě oddělených od jiných jednotek. To naše bylo umístěno v Olomouci ve vojenských pekárnách. Nepekli jsme, bourali jakousi špatně postavenou přistávací dráhu, k níž nás dováželi. Dlátem a paličkou. Neměl jsem vůli konat to. Představa odsekání dobrých tří kilometrů majzlíkem byla úděsná. I dostavil jsem se do nemocnice (Hradisko) na oddělení ušní a žádal si ošetření ucha.
"Od kdy vás to bolí," tázal se lékař.
"Od letošního 5. dubna asi pěti odpoledne,"odpověděl jsem.
"Jak to víte, tak přesně?"
"Dostal jsem přes něj od bachaře pendrekem." (Jmenoval se Glabajzna, ten bachař, mimochodem).
"Vy jste..."
"Ano."
Následně jsem byl na Hradisku hospitalizován a bez 11 dnů tam trávil zbytek své nejčestnější občanské povinnosti.
Zkušenost odpovídající Knize džunglí jsem ovšem učinil už dříve. Jak a kde?
Nejprve znovu připomeňme Knihu džunglí a poučení udílená Mauglímu hadem Ká, medvědem Balú a černým pantherem Bagherou. Což v řeči zvířat začínalo zvoláním: Jsme jedné krve ty i já. To jsme nutně v totalitě musili přejmout. Pokud stěny všech možných úřadů zdobily hezké plakátky:
Naše oslovení soudruhu - soudružko, náš pozdrav Čest práci! (dobré asi tak jako kadeřnictví vyzdobená nápisy Neurážejte nás spropitným!). Mauglího zvolání o shodnosti krve se omezovalo na obyčejné Dobrý den.
Stalo se, že jsem, někdy roku 1953, se žádostí o povolení akumulačních kamen, doporučených matčiným i otcovým zaměstnavatelem, byl na patřičný úřad, ONV v Praze 8, vypraven já. Kamna už v baráčku, kam jsme se po vystěhování uchýlili (od roku 1939 opuštěn), byla a fungovala, jenže ilegálně. Zejména pokud jde o legalitu nočního proudu. ONV tehdy sídlil v místním Zámečku, odtamtud jsem však byl poslán do jiné budovy. Do docela obyčejného prvorepublikového činžáku o pár bloků dále. Na Zámečku mi dokonce dali i číslo kanceláře a informaci, že je ve III. patře. Tedy ta kancelář povolující akumulační kamna.
Činžák byl kdysi bytový. V době, kdy se platila daň z poschodí, tam tudíž vznikl i mezanin. Což jsem jaksi nepostřehl, vyšplhal tři etáže, našel číslo dveří a čekal. Tak jako tam čekali i jiní a na mou věru mnozí. V temné, kdys bytové předsíni bez oken.
Úředník to bral (ostatně i lékaři v ordinacích tak tehdy činili) po skupinách a se mnou tam vstoupil vcelku sympaticky vyhlížející muž. Sympatický proto, že na sobě měl bundičku americké zimní uniformy. Jenže v tomto případě šaty nedělaly člověka. Či se snažil dosáhnout svého předvedením ukázkové uvědomělosti? Asi ne, asi byl opravdu uvědomělý. Když debata s úředníkem vygraduovala v hádku, začal ho dokonce zastrašovat, že je člen Lidových milicí a že si to s ním právě díky tomu vyřídí.
Oč šlo? Soudruh (zajisté, že pozdravil Čest práci a úředníka oslovoval jako svého soudruha) si přál, aby se jeho vnučka jmenovala Ingrid. S odvoláním na jakousi švédskou prababičku. Úředník pak, s odkazem na Seznam jmen vydaných generální prokuraturou, úkon odmítal učinit a vnučku jako Ingrid zapsat. (Ten seznam ostatně prý je dodnes platný, máme kontinuitu legality.)
Stůl soudruha úředníka dokonce zdobila jakási vlaječku za vzornou práci, po zdech pak rozvěšeny přečetné obdobné diplomy. Samozřejmě vše s hojností rudých hvězd, srpů a kladiv.
Nakonec milicionář, jehož americká bundička mne pomýlila, rozzuřeně odešel a práskl dveřmi, aniž pořídil. Přišel jsem na řadu já.
"Dobrý den," pozdravil jsem a soudruh vzorný pracovník ONV v Praze 8, ke mně vzhlédl, věnoval mi pohled a s maličkým zpožděním odpověděl:
"Dobrý den." Byli jsme jedné krve,, on i já.
"Co si přejete?"
Vytasil jsem se s haldou svých papírů na akumulační kamna,…
"Pro pána krále," odtušil úředník, to jste ve špatném patře (zavinil to ten mezanin), ale čekal jste tady tak dlouho. Pojďte!" Sebral mé papíry, zamkl kancelář a vystoupal se mnou o poschodí výš. Prošli jsme temnou čekárnou-předsíní jako o patro níž, samozřejmě taktéž plnou čekajícího občanstva, úředník zaklepal a ihned vstoupil. Já s ním.
"Boženko," pravil úředník. "Tady ten pán od tebe potřebuje razítko."
A bylo to.
Potřásli jsme si rukama a pozdravili se.
Nashledanou.



zpět na článek